Národní zájmy v evropském guláši

Nechci stále připomínat stejné téma, ale vzhledem k evropské ústavě a jejímu schvalování je to především otázka národních zájmů, která je na stole. O národní zájmy jde a proto ona frekventovanost tohoto námětu.

Příznivce evropské ústavy lze s pohledu národních zájmů rozdělit na dvě skupiny:
1. Lidé, kteří národní zájmy uznávají, ale tvrdí, že evropská centralizace je nutná a je to v našem národním zájmu.
2. Lidé, kteří neuznávají národní zájmy (nebo jim nerozumí) nebo dokonce neuznávají národy nebo tvrdí, že národy nejsou potřebné.

Ad. 1.: Tito lidé obvykle argumentují, že je nutno se spojit proti vnějšímu zlému světu, hájit evropskou civilizaci. Obvykle cítí potřebu nějakého paternalizmu, cítí, že Evropa nás ochrání, nenechá nás padnout, zajistí naše důchodce, když nebudeme prosperovat, tak nám pomůže. Obvykle jsou to lidé z levého politického spektra a předpokládají Evropu socialistickou a parochiální. Obvykle to myslí dobře s ostatními příslušníky národa. Sociální a paternalistické cítění překonává případné jiné argumenty. Národní zájmy vidí pouze materiálně. Nějakou důvěru ve vlastní síly příliš nemají. Předpokládají náš národ jako slabý a neschopný, dokonce snad i nemorální, více než jiné národy.

Toto smýšlení je těžké vyvracet, vychází z niterných pocitů malého člověka hledajícího jistotu ve zlém chaotickém světě. Jistotu vidí v nějakém větším kolektivu. K tomu bych chtěl pouze poznamenat, že Evropa nás materiálně nezachrání, leda bychom opravdu měli hlad, tak na nás udělají sbírku a dají nám výhodný úvěr, víc nic. Navíc parochiální nadvláda bude znamenat omezení národní nezávislosti, což se projeví v nemožnosti řešit si svoje věci sami. Třeba nám nedovolí omezovat přistěhovalectví, takže tu budeme mít napříště tolik muslimů, jako má Francie a s tím se k nám zbytečně zanesou jejich problémy, které bychom jinak nemuseli mít. Na takovou námitku názorová skupina č. 1 obvykle odpoví, že mají větší důvěru ve Francii než v naše schopnosti něco řešit. Nezávislost a svoboda obvykle nejsou pro tyto lidi nějakými vysokými hodnotami a úzkost z malosti a neschopnosti převažuje.

Ad 2.: Proti neuznávání národních zájmů nebo dokonce zpochybňování existence národů se argumentuje těžko. Přesto se o to pokusím pro ty, kteří to myslí poctivě a není to z jejich strany jen arogance a cynizmus. Také nemá smysl se bavit s lidmi, kteří jako hlavní hodnotu uznávají jen svůj osobní prospěch bez ohledu na druhé lidi.

Národ existuje jako objekt, který nelze zpochybnit. To potom mohu již zpochybňovat cokoliv, třeba i to, že dýcháme vzduch. Čistě individualisticky sobecký člověk to možná nepochopí, ale lidé vždy žili ve společenstvích, protože jsou společenští tvorové, protože potřebovali spolupracovat a vytvářet vnitřní dělbu práce. Soutěží těchto společenstev se lidstvo vyvíjelo. V beznárodním guláši nelze vytvořit soutěž skupin, protože národ je stejná skupina jako rodina, obec, fotbalový klub apod. Pokud není soutěž (to jsme poznali za komunizmu) společnost se nevyvíjí a zahnívá, nemá vůli k životu a vlastní reprodukci. Pokud není soutěž, není vývoj světa. Svět bez soutěže spěje k zániku, protože není pro co žít.

Samozřejmě, že ve světě mohou soutěžit jiné skupiny než národy, třeba fotbalové kluby. Konfliktní linie nevedla vždy na hranici národů, ale na hranici náboženství, dynastických zájmů apod. Když zmizí jedna konfliktní linie, vznikne jiná, jestliže si někdo myslí, že odstraněním národů zaniknou konflikty, potom se nebezpečně mýlí. Jenže dnes národy objektivně existují a soutěží, konfliktní linie probíhá na hranici národů, přehlížet to je slepota. Jiné národy si svoji identitu uvědomují a zachovávají. Proto tak musíme činit i my a to i kdybychom nechtěli a považovali se povýšeni nad takovou nízkost. Co udělají občané s příslušníkem obce, který žije jen pro sebe, nezúčastní se obhajoby obecních zájmů (třeba proti jiným obcím nebo státu), a bude tvrdit, že neexistují obecní zájmy? Asi mu nakopou.

Odstranit národy, jako zbytečnou entitu, nelze. O to se snažili komunisté, vznikal prý nový socialistický člověk, který své národní zájmy nehájil a viděl na prvním místě komunizmus. Víme, jak to dopadlo; zcela opačně. Takový postoj vede k neřešení národních konfliktů, které potom narůstají až vybuchnou. Výbuch nacionalizmu po pádu komunistického režimu nesvádějme na nějaké postkomunistické sobectví. To se může opakovat i v jiném režimu, který se v této otázce bude chovat stejně.

Multietnická a multikulturní společnost je utopie, která je nebezpečná, jako všechny ostatní. Všechna etnika jsou si vědoma své identity a pokud není politická kultura, tak spolu zápasí o místo na slunci. To nelze překonat jinak, než zavedením pravidel, která nebudou násilná, ale soutěž bude ekonomická a kulturní. K tomu jsou potřebné hranice etnik. Pokud nejsou hranice a onen nadřízený řád, potom jsme svědky situace jako v Jugoslávii. To není jen nekulturnost postkomunistického světa, vždyť totéž existuje v Severním Irsku a Baskicku, tedy v zemích „staré Evropy“. Směs národů a kultur je směsí dynamitu a antracitu. Přistěhovalá etnika budou vždy zdrojem nenávisti, pokud v zemi převládnou, dopadne původní obyvatelstvo jako Srbové v Kosovu – bude vyhnáno (víme, že tomu nezabránil ani početný kontingent vojsk KFOR). Takový multikulturista bude potom v kalifornském utečeneckém táboře vzpomínat, jak byl blbý. Jenže to bude pozdě.

K tomu bych ještě poznamenal, že Evropa není Amerika. V Americe se přistěhovalci postupně přizpůsobovali a integrovali do amerického národa. Americký národ tedy existuje se svojí jedinečnou kulturou, jen lidé jsou různého původu. To ovšem nelze v Evropě vytvořit. Pouze je možno zachovat hranice jednotlivých etnik, jejich vnitřní odlišný řád a vyžadovat, aby se přistěhovalci naprosto přizpůsobili. Zde bych připomenul slova prezidenta V. Klause, že hranice znamenají svobodu.

*

Odtud lze odvodit požadavky na nadřízený subjekt, který bude bdít nad národy. Měl by co nejvíce umožňovat soutěž. Tedy ekonomickou, to znamená otevřené hranice pro volný pohyb zboží a kapitálu (nikoliv diskriminační dotace, omezování některého podnikání apod.). Dále by měl národům umožňovat nezávislý rozvoj a vývoj jejich kultury, ale i jejich řádu. Už to, že dnešní EU vnucuje národům některá omezení ekonomická, a vyžaduje plnit svoji představu o zákonech, je omezování svobody národů. Připomenul bych stálý tlak na přijetí zákona o uznání rovnosti sexuálních orientací, prosazování tzv. „práv dítěte“, což je s konzervativního hlediska nepřípustné zasahování do rodiny vedoucí ve svém důsledku ke špatné výchově, prosazení zákona o „harašmentu“, který narušuje vžitou představu o presumpci neviny (nadřízený musí dokazovat, že zaměstnankyni neobtěžoval) atd. Už zde je potřeba se tomuto vměšování vyhnout. Máme před sebou mnoho úkolů se vyrovnávat se závažnými problémy globálního světa. Musíme přece vytvořit pravidla pro přistěhovalectví a to zcela nezávisle na představách nějakých úředníků EU. Musíme podpořit rodinu, abychom nevymřeli. V tom nám mohou liberálně „potrhlé“ a do své povýšené „geniality“ zahleděné západní tlaky jen ublížit. Ústava EU znemožní, abychom stávající nepříznivý stav změnili a otevře cestu k dalšímu zasahování proti našim bytostným (národním) zájmům.