Euromýty pana Leinena
Následující článek byl zaslán do Lidových novin krátce poté, co tento deník publikoval reakci europoslance, německého eurofederalisty Leinena, na Klausovo desatero o Evropské ústavě (publikované mimochodem v MFD, nikoli v LN). Po opakovaném potvrzení jeho pravděpodobné publikace byl autor kontaktován redaktorem LN s omluvou, že text nebyl dosud publikován, a že nyní je článek již méně aktuální. Redaktor LN nabídl publikaci kratšího komentáře na jedno z témat, protože rozsah komentářů je v LN pevně daný. Prostor, poskytnutý Jo Leinenovi byl prý výjimečný…(což ostatně nelze zpochybnit). Čtenářům přejeme dobrý život v EU, baště rovnoprávnosti a nediskriminace!
Kateřina Šafaříková v článku "Klaus se ve svém desateru mýlí" (LN 1. 3. 2005) píše, že německý socialistický europoslanec Jo Leinen vede "´zásahovou jednotku´ proti mýtům a dezinformacím okolo ústavního textu." To je však jen poloviční pravda. Leinen totiž uvedl vznik svého týmu slovy: "Je třeba hlídat, aby se ústava beztrestně nešpinila!” O dezinformace zastánců Evropské ústavy mu tedy evidentně nejde. Ba co víc, spíše k nim svou hysterickou reakcí na Klausových deset důvodů proti euroústavě sám přispěl.
Hned v prvním bodě například tvrdí, že Evropská unie se nestane státem, protože "stát má pravomoc sám sobě svěřit kompetence, zatímco unii mohou svěřit kompetence jen její členské státy a všechny s tím musejí souhlasit." Pan europoslanec měl také uvést, jak na svou definici státu přišel. V mezinárodním právu totiž jednotná závazná definice neexistuje. Pravda, jedna obecně přijímaná by se našla. Obsahuje ji Úmluva z Montevidea (závazná ovšem jen pro americké státy). A jaké znaky podle ní musí celek naplnit, aby mohl být nazván státem? 1) stálé obyvatelstvo (viz čl. I-10, odst. 1 euroústavy), 2) území (viz čl. IV-440 euroústavy, termín "území Unie" používá euroústava též např. v čl. I-41, odst. 1), 3) vláda (viz čl. I-19, dále např. čl. I-46 nebo I-6 euroústavy) a 4) způsobilost rozvíjet mezistátní vztahy (čl. I-3, odst. 4; I-13 odst. 2 atd.). Tato kritéria do značné míry naplňuje EU již dnes. To však platí především v oblasti ekonomické. Právní subjektivita, přiznaná Unii ústavní smlouvou a další euroústavní novinky definici státu spíše dovršují. Je třeba také říci, že i Leinenovu definici euroústava naplňuje. V rozporu s jeho slovy totiž např. v článku I-18 dává pravomoc unijním (nikoli vnitrostátním) orgánům, aby Unii přisvojily pravomoci nové. Ano, souhlasit musí všichni členové Rady ministrů - jenže v té zasedá jeden ministr za každý členský stát. To nelze zaměňovat se státem jako takovým; jeden ministr není stát a může mít názory zcela jiné, než premiér, prezident, nebo národní parlament daného členského státu.
Leinen také odmítá Klausova slova o přeměně členských států na regiony či provincie. Poukazuje na to, že euroústava ctí identitu zemí. Jenže svou identitu si zachovávají například i různé italské regiony, o státech USA nemluvě. Chce snad pan poslanec zpochybnit státnost Itálie či USA?
Ve třetím bodě Leinen popírá, že by euroústava byla nadřazena ústavám a právním řádům členských zemí. Lže, nebo se mýlí. Článek I-6 euroústavy hovoří jasně: "Ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených pravomocí mají přednost před právem členských států."
Slovíčkaření pana europoslance ve čtvrtém bodě není třeba oplácet stejnou mincí, a proto jej lze velkoryse přejít. Zato pátý bod je nutné rozebrat více. Leinen má formálně pravdu, když říká, že "princip sdílené suverenity zůstává." Jenže toto sdílení má poněkud tristní podobu. Dle čl. I-12 v oblastech výlučné pravomoci Unie mohou členské státy přijímat právně závazné akty jen tehdy, když je k tomu Unie zmocní a v oblastech sdílených pravomocí je mohou vykonávat jen v rozsahu, v jakém je Unie nevykoná. Suverenita jako hrom! Pravda, jen "podpůrnou, koordinační a doplňkovou činnost" smí Unie provádět například v oblasti kultury a cestovního ruchu... Ovšem pouze za podmínky, že nevyužije již zmíněného článku I-18 k rozšíření svých pravomocí.
Leinen lže, nebo se mýlí, když mluví o posílení principu státní suverenity v jiných oblastech, než v těch s pravomocí Unie, "protože (euroústava) říká, že unie má konat jen tam, kde je to užitečné." Stejné ustanovení totiž obsahují již současné unijní smlouvy.
Na Klausova slova o členských státech, které "ztratí své dosud výlučné právo tvořit si své vlastní zákony" reaguje Leinen jednoznačně: "absolutní hloupost." Parlamenty prý nepřijdou o roli tvůrců zákona. Klausova formulace mohla být matoucí, ale snad i Jo Leinen uzná, že ztráta výlučnosti práva tvořit si vlastní zákony nově i v neekonomické oblasti je zcela jednoznačně dána čl. I-33 euroústavy, který evropské zákony uvádí mezi právními akty Unie.
V bodě 6 Leinen s Klausem ani příliš nepolemizuje a slova obou nelze rozporovat. O to nepravdivěji se ovšem pan europoslanec vyjádřil v bodě sedmém. Říká: "...členské státy budou dál vykonávat pravomoci tam, kde si to budou přát a kde nemá výlučnou pravomoc unie..." Pravomoci Unie jsou pevně dané články I-13 až I-17 euroústavy s možností jejich libovolného rozšíření dle článku I-18. Co si budou členské státy přát na tom samozřejmě nic nemění.
O nové legislativě EU Leinen tvrdí, že národní parlamenty "budou moci říct stop, pokud dojdou k závěru, že unie překročila svoje pole působnosti." To budou. Ovšem dle čl. 7 Protokolu o používání zásad subsidiarity budou moci unijní orgány svůj návrh zachovat. Ono "stop" národních parlamentů je tak poněkud k ničemu.
V osmém bodě prezident Klaus napsal, že "EU, nikoli členské státy, bude uzavírat mezinárodní smlouvy." Leinen souhlasil, ovšem s dodatkem "jen v oblastech, kde má (Unie) výlučnou pravomoc jednat - například v zahraničním obchodě..." Dále tvrdí: "Platí to ale už dnes. Rozdíl je jen v tom, že zatímco doposud podepisuje smlouvy Evropské společenství, napříště to bude unie, protože unie získává ústavou právní subjektivitu." Leinen cudně zamlčuje, že oblast působnosti Evropského společenství je téměř výlučně ekonomická, zatímco čl. I-13, odst. 2 euroústavy stanoví, že "ve výlučné pravomoci Unie je rovněž uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich rozsah."
Klausův devátý argument o snížení váhy hlasů menších členských zemí Leinen fakticky nepopírá (ani nemůže), a tak si vystačí s jalovým tructermínem "virtuální argument." Je-li prostý fakt dle pana europoslance "virtuálním argumentem," pak s ním nezbývá než souhlasit.
V posledním bodě Klaus říká, že "...oblasti rozhodování, v nichž členským státům... zůstane právo veta, mohou být... předvedeny pod většinové hlasování (stačí, aby s tím souhlasili prezidenti nebo premiéři zemí EU, tedy bez možnosti toho, aby o tom musely rozhodnout národní parlamenty, o souhlasu občanů ani nemluvě)." Leinen reaguje slovy o čisté lži a upozorňuje: "...ústava říká, že se změnou hlasování musejí souhlasit jak všichni šéfové států a vlád, tak národní parlamenty." Pravdu však nemá z obou pánů ani jeden. Článek IV-444 euroústavy dává skutečně právo premiérům a prezidentům členských zemí převést oblasti s právem veta do hlasování kvalifikovanou většinou, a to bez odsouhlasení národními parlamenty. Na druhou stranu je faktem, že národní parlament může tuto změnu vetovat. To ovšem neplatí v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky (viz čl. I-40, odst. 7). Každopádně však dochází k zásadnímu obrácení logiky podobných změn: dosud by k jejich uskutečnění bylo zapotřebí změny smluv. Dokud by je tedy národní parlamenty či referenda neodsouhlasily, v platnost by vstoupit nemohly. Dle euroústavy v platnost vstoupí i bez souhlasu národních parlamentů a je naopak potřeba aktivní mimořádný zásah národního parlamentu, aby ke změně nedošlo.