Švýcarská armáda – síla schopná SKUTEČNĚ rychlé reakce
Ozbrojené síly Švýcarské konfederace mě zajímají už nějakou dobu a osobně v nich spatřuji jednu z nejlepších a nejvíce akceschopných armád na světě, v jejichž koncepci hrají silnou roli také prvky patriotismu a odpovědnosti občana ke své zemi.
Napsat o švýcarském vojsku článek jsem se však rozhodl teprve nedávno. Vedlo mě k tomu, mimo jiné, průběžné, pravidelně se opakující tlachání předních eurounijních (samozřejmě „proevropských“) představitelů o „Evropských silách rychlé reakce“, které podle slov eurofilních politiků mají představovat téměř mýtickou neporazitelnou armádu a pak také jakási „odzbrojenost“ velké části Evropy.
Nestandartním termínem „odzbrojenost“ nemyslím pouze výraznou redukci aktivních sil a počtu vojenské techniky, ale také trestuhodné opomíjení dalšího výcviku záloh a absenci jakékoliv branné přípravy na školách. Než mě v této souvislosti nějaký veleduch nařkne z toho, že se mi stýská po „komunistické militarizaci mládeže“, rád bych ho upozornil, že například ve Spojených státech stále existuje obdoba „vojenských kateder“, známá pod zkratkou ROTC (Reserve officers training corps).
Ale k věci. Švýcarsko je zemí, která dbá na dobře vycvičené, vystrojené a vyzbrojené vojenské síly. Narozdíl od mnoha evropských států nedělá z bezbrannosti ctnost ve stylu „podívejte se jak jsme mírumilovní“ a naopak činí vše pro to, aby mohla kdykoliv garantovat vlastní bezpečnost.
Jakýsi prazáklad dnešní švýcarské armády můžeme spatřovat v koncepci z roku 1815, která po mnoha úpravách a změnách dovedla švýcarské síly do aktuální podoby. Armáda Śvýcarské konfederace tak ve své podstatě kombinuje systém regulérní armády s miličním systémem a to tak, aby vynikly výhody obou přístupů.
Profesionálních vojáků je ve švýcarské armádě pouze kolem tří tisíc šesti set. Většinou jde o vyšší důstojníky, instruktory výcviku a štábní důstojníky. Kolem tohoto tvrdého jádra se pak nachází „obal“, tvořený (hlavně) muži, podléhajících povinné vojenské službě. Té se musí ve Švýcarsku podrobit každý způsobilý a netrestaný muž ve věku od devatenácti do dvaatřiceti let. Doba služby není příliš dlouhá, zato výcvik v jejím průběhu je velmi intenzivní.Délka povinné vojenské služby se pohybuje se v rozmezí od osmnácti do jedenadvaceti týdnů, podle druhu jednotky u níž odvedený slouží. „Záklaďáci“ jsou po čas vojenské služby podrobováni důkladnému výcviku se zbraní i příslušnou vojenskou technikou a po jejím skončení se každoročně třikrát do roka účastní týdenního cvičení (záložní důstojníci čtyřikrát do roka). Povinnost pravidelných cvičení pro ně přestává platit, pokud na nich celkově stráví tři sta dní, anebo po dosažení věkové hranice dvaačtyřiceti let. Ze záloh jsou pak definitivně vyřazováni v devětačtyřiceti letech.
Pouze v průměru jedna třetina služby schopných mužů do armády nenastoupila a zapojila se buď do složek civilní ochrany anebo nastoupila civilní službu. Ti, kteří byli shledáni nezpůsobilými vojenské služby musí platit dvouprocentní přirážku k dani z příjmu, což by naše „bratrstvo pravdy a lásky“ jistě označilo za další atribut „plíživé fašizace společnosti“
Pro ženy je služba ve vojsku pouze dobrovolná a podle nejnovější reformy, nazvané „Armáda XXI“ mohou používat zbraň výhradně pro vlastní obranu během služby. V praxi to tedy znamená, že v případě konfliktu by se neúčastnily bojových akcí. Švýcarští muži jsou, jak vidno, gentlemani, kteří se „neschovávají za ženskou“.
Politické i armádní špičky svým záložákům věří. Každý voják v záloze smí vlastnit doma ruční střelné zbraně (včetně zbraní automatických) s počtem nábojů nepřesahujícím padesát kusů. Toto povolení je motivováno čistě prakticky. Počítá se totiž s eventualitou, že v případě rychlého napadení země, by se záložák musel ke své jednotce „probít“.
Švýcarsko s necelými sedmi miliony obyvatel je díky své armádní koncepci schopné nasadit v případě ohrožení 1 375 889 skvěle vycvičených vojáků (údaj z konce roku 2005). V přepočtu na populaci je tak švýcarská armáda druhou největší na světě, za armádou státu Izrael.
Švýcaři pochopili, že armádu nedělají pouze elitní jednotky, sloužící jako „výkladní skříň“ té či oné armády, ale že je nutné věnovat se výcviku „průměrného vojáka“ A právě výcvik a příprava řadových vojáků je ve švýcarských ozbrojených silách na špičkové úrovni, přičemž srovnatelnou úrovní „záklaďáků a „záložáků“ se může pochlubit asi opět jen izraelská armáda.
Plně profesionálními složkami švýcarské armády jsou pouze letectvo, kde výcvik bojového pilota probíhá už od šestnácti let a speciální jednotky AAD, cvičené podle vzoru britské SAS. Zcela specifický útvar představuje proslulá švýcarská vatikánská garda.
Impozantně působí rovněž fakt, že švýcarská armáda je schopná kompletně mobilizovat do dvanácti hodin, což představuje naprostý unikát. Na tomto místě bych rád podotkl, že Spojené státy počítají pro mobilizaci svých sil s několika týdny, přičemž některé pesimistické odhady hovoří až o jednom měsíci. V souvislosti s tématem škodolibě připomínám chvástání zainteresovaných eurofilů, hrdě prohlašujících, že Evropské síly rychlé reakce – tedy plně profesionální sbor o síle cca 25 000 mužů – jsou připraveny k zásahu do pěti dnů.
Po technické stránce je švýcarská armáda plně srovnatelná s moderními ozbrojenými složkami vyspělých států V jeho výzbroji nalezneme jak domácí provenienci (zde zmiňuji především vynikající útočnou pušku SIG 550), tak zbraně americké, belgické nebo německé. Jádro švýcarského letectva tvoří čtyřiatřicet amerických stíhaček F – 18 Hornet, nejpoužívanějším tankem je zase německý Leopard 2. Vzhledem k neutralitě konfederace hraje při nákupu zbraní prioritní roli jejich kvalita a kompatibilita, nikoliv zahraničně politická objednávka.
Koncepčně má švýcarská armáda jeden hlavní úkol – zajistit územní obranu státu. Na první pohled to vypadá logicky, nicméně většina zemí EU a NATO zakládá armádní koncepci na účasti v zahraničních misích, přičemž některé z nich plán územní obrany v zásadě nemají. V současné době převládá – po mém soudu nešťastný – přístup, že každá země „dá něco“. Češi chemiky a 601. skupinu zvláštních operací, Britové letecké krytí, Francouzi nevím co a takto bude fungovat „kolektivní bezpečnost“.
Osobně si myslím, že armáda má v první řadě bránit suverenitu své země a vše ostatní jsou pro ní úkoly druhého řádu. Byl bych nerad, kdyby můj článek vyzněl jako plošné odmítnutí české účasti na všech zahraničních misích, neboť takto není zamýšlen. Pouze chci říci, že nepovažuji za normální situaci, pokud například sám bývalý ministr obrany SRN prohlásí, že německá armáda je schopna zasáhnout kdekoliv na světě kromě Německa.
Švýcarsko se účastnilo v minulosti zahraničních misí v Bosně a Koreji, ale tato angažmá nepředstavují pro ozbrojené síly konfederace prioritu.
Švýcarský model ozbrojených sil je ze společenského hlediska důležitý i proto, že popírá častá tvrzení pacifistů a členů bratrstva pravdy a lásky, snažících se vsugerovat lidem blud, že tam kde je mezi lidmi mnoho zbraní a dbá se na brannost, existuje zároveň podhoubí pro násilí, ať už obrácené dovnitř (agresivní chování mezi lidmi) nebo navenek (silácká rétorika a v krajním případě agrese vůči okolním státům).
Švýcarsko je veskrze mírumilovným státem, stranícím se mezinárodních roztržek, s velmi nízkou kriminalitou (největší podíl na kriminalitě mají ve Švýcarsku imigranti a jejich potomci), přičemž počet zneužití střelných zbraní je taktéž velmi nízký. Nekoná se „střílení na školách“, ani jiné podobné jevy, jimiž pseudohumanisté tak často straší. Švýcaři se jenom drží staré pravdy Flavia Vegetia Renata, přisuzované mylně Machiavellimu : „Kdo si přeje mír, ať se připravuje na válku.“
Velmi sympatická je i skutečnost, že Švýcaři pokládají obranu země za jednu z povinností dobrého občana. Mladí lidé se při výkonu služby naučí o sebe lépe postarat, získají pevnější vztah ke svému okolí, zvládnou sebeobranu, zdravovědu a další věci, které se jim mohou kdykoliv hodit. Tím, že služba v armádě je brána jako věc „nás normálních kluků“ a tím, že jednorázově není moc dlouhá, stává se armáda místem setkávání lidí, kteří si po výcviku zajdou na pivko, seznámí se, popovídají si a tak vznikají další a další přediva mezilidských vztahů. Armáda je jakousi organickou součástí švýcarské společnosti, aniž by ji militarizovala.
Švýcarská konfederace je specifický státní útvar a mnoho jejích atributů zkrátka nelze převzít. Nejsem příznivcem české neutrality, která by byla v tomto prostoru pro Českou republiku zahraničně politickou sebevraždou, nicméně model švýcarské armády by nás mohl inspirovat. Ani on by nešel v našich podmínkách aplikovat celý, zejména vzhledem k ekonomickým aspektům. Ve svých základních konturách by se však mohl stát něčím, co by bylo dobré alespoň napodobit.
Je trochu smutné, že místo debaty na toto téma představuje hlavní bezpečnostní problematiku otázka radaru někde v Brdech…