Augusto Pinochet
Ve vojenské nemocnici v Santiago de Chile zemřel 10. 12. generál Augusto Pinochet. Smrt tohoto bývalého chilského diktátora vyvolala
obrovský ohlas po celém světě. Vyjadřovali se novináři, politici, umělci. Tyto reakce byly dvojího druhu. Většina z nich byla jednoznačně negativní. Pinochet byl vykreslován jako fašista, který svrhnul demokraticky zvolenou vládu Salvadora Allendeho a zavedl ve své zemi diktaturu, která v masovém měřítku porušovala lidská práva. Objevily se však i hlasy, které v Pinochetovi spatřovaly zachránce Chile před nastolením diktatury proletariátu a jejím přetvořením na druhou Kubu.
V samotné Chile rovněž proběhla podobná polemika. Ovšem vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi citlivé vnitropolitické téma byla tato debata mnohem emociálnější. Příznačný je rovněž mnohem vyšší počet Pinochetových příznivců v porovnání se situací v zahraničí. Toto názorové rozdělení mělo svou podobu v otázce pohřbu. Socialistická prezidentka Bacheletová, dcera důstojníka popraveného v době diktatury, odmítla uspořádat státní pohřeb, který mu jako bývalé hlavě státu příslušel. Na pohřební ceremonii, která měla vojenský charakter, se přišly rozloučit desetitisíce Chilanů, mnohdy se slzami v očích. Levicově orientované Chilané se shromažďovali v ulicích, aby vyjádřili svou radost nad Pinochetovým skonem. Jediné, co jim podle slov mnohých z nich kazilo radost byla skutečnost, že exprezident nebyl odsouzen za své činy. Kdo byl člověk, který dodnes takto rozděluje chilskou společnost? Proč je jeho jméno v zahraničí nesrovnatelně slavnější než jména většiny diktátorů a členů vojenských junt, kterými se Latinská Amerika v minulosti jen hemžila?
Vysvětlení je třeba hledat v politickém vývoji v Chile na počátku 70. let. Tehdy vstoupily do mezinárodního povědomí dvě výrazné osobnosti: Salvador Allende a Augusto Pinochet. Oba se stali symboly, jimž bylo připisováno kladné či záporné znaménko podle světonázorové orientace pozorovatele. Nutno říci, že ve světovém veřejném mínění se prosadila manicheistická představa o demokratickém socialistovi a krvežíznivém generálovi. Oba hlavní aktéři příběhu ztělesňovali určité principy. „Pokrok, svoboda, sociální spravedlnost“ na jedné straně a „reakce, diktatura, obrana privilegovaného postavení společenských elit“ na straně druhé. Samozřejmě takové zjednodušené vnímání toho mělo málo společného s chilskou realitou.
V r. 1970 zvítězil v prezidentský volbách Allende, který byl kandidátem koalice levicových stran Lidová jednota (Unidad Popular, UP). Jeho vítězství však bylo velmi těsné. Získal 36, 30% hlasů, jeho rival Alessandri z konzervativní Národní strany získal 34, 98% hlasů a křesťanskodemokratický kandidát Tomic 27,84% hlasů. V souladu s chilskou ústavou z r. 1925 se uspořádalo druhé kolo, ve kterém měl parlament zvolit jednoho ze dvou kandidátů, kteří v prvním kole získali nejvíce hlasů. Díky rozložení politických sil výsledek záležel na tom, jak bude hlasovat poslanecká frakce Křesťanské demokracie. Ta přes tlak, který na ní byl vyvíjen ze všech stran, včetně amerického vyslanectví, se rozhodla držet se nepsaného zvyku, podle nějž parlament vždy zvolil nejsilnějšího kandidáta z prvního kola. Křesťanští demokraté svou podporu Allendemu však podmínili tím, že musel přistoupit na garance svobody tisku, projevu, vzdělaní, shromažďování a dodržování ústavy. Ty byly hrnuty v tzv. Statutu demokratických záruk. Do prezidentského paláce La Moneda se nastěhoval politik, který se stal prvním marxistou na kontinentě, jenž se dostal k moci prostřednictvím demokratických voleb. Díky tomu získal obrovskou popularitu v levicových kruzích po celém světě. Rétorika, kterou k nim promlouval, se mnohdy lišila od rétoriky, které používal před domácím publikem. Francouzskému novináři Debrayovi se svěřil, že garance svobod byla pouhá „taktická nutnost“, neboť „v té chvíli to skutečně důležité bylo převzít vládu“. Allendeho kabinet sestával z ministrů reprezentující strany Lidové jednoty: Socialistická strana, Komunistická strana Chile, Radikální strana a levicový odštěpenec od Křesťanské demokracie Hnutí jednoty lidové akce (Movimiento Acción Popular Unitario, MAPU). Zajímavé je, že v rámci této koalice byla Socialistická strana radikálnější v programu i prostředcích než komunisté. Mimo Lidovou jednotu stálo ještě maoismem inspirované Hnutí revoluční levice (Movimiento de Izquieda Revolucionaria, MIR). Tato skupina se vyznačovala prováděním „přímých akcí“, což znamenalo užívání ozbrojeného násilí (přepadání bank, únosy letadel, atd.). Těmi chtěla rozpoutat revoluční proces. O jejich plánech jasně vypovídá heslo „Puška místo hlasování“. Celá řada členů MIR byla vycvičena na Kubě. Ač tato teroristická organizace nebyla členem Lidové jednoty, existovala mezi ní a vládními stranami shoda v cílech. Senátor Altamirano, představitel levého křídla Socialistické strany, miristy veřejně podporoval a vyzýval je k pokračování jejich aktivitách. Po Allendeho nástupu k moci bylo ostatně mnoho členů MIR propuštěno z vězení a fakticky jim bylo umožněno vystoupit z ilegality. Samotné strany UP navíc založily ozbrojené formace Do Chile v této době přicestovalo zhruba 15 000 revolucionářů ze všech koutů Latinské Ameriky. V listopadu 1971 přijel do Chile samotný Fidel Castro na měsíční státní návštěvu. V zahraniční politice byl zaveden ostře protiamerický kurz.
Situace byla navíc komplikována velmi špatným stavem chilského hospodářství, který byl z velké části zapříčiněn populistickými opatřeními Allendeho vlády. Prvním krokem bylo zvýšení platů o 40% v zaměstnanecké sféře a zmražení cen základních potravin. To sice zpočátku vedlo ke zvýšení konzumu a to stimulovalo vzrůst domácí průmyslové produkce. Ta ovšem nebyla schopná uspokojit vzrůstající poptávku. Došlo k nárůstu dovozu, který redukoval státní devizové rezervy. Problém byl řešen emisí dalších bankovek, což rozpoutalo inflaci. V důsledku toho vznikl černý trh, kde bylo možné nakoupit nedostatkové zboží, avšak za mnohem větší ceny než na státem regulovaném trhu. Současně probíhalo znárodňování bez náhrady celých hospodářských odvětví a agrární reforma, která dávala přednost kolektivizaci před předáváním vyvlastněné půdy drobným zemědělcům.
Tyto poměry se setkali s razantním odporem velké části chilské společnosti. Na konci listopadu 1971 hospodyňky uspořádali tzv. pochod prázdných hrnců. Průvod byl napaden miristy a komunisty, kteří po nich házeli kamení. Opoziční strany se sjednotili do Demokratické konference a v dubnu 1972 zorganizovali protivládní demonstraci, které se účastnilo 300 000 osob. V říjnu téhož roku vyhlásili stávku podnikatele v kamionové dopravě, kteří se obávali znárodnění. Stávkovat začaly i
další profese. Vláda reagovala vysláním svých bojůvek do ulic a vyhlášením výjimečného stavu v nejvíce neklidných provinciích. V r. 1973 stávkovali horníci v měděných dolech a dělníci, což byli skupiny, které původně vládu Lidové fronty podporovali. Za takovéto kritické situace se Allende rozhodl jmenovat do své vlády velitele ozbrojených sil a sboru karabiníků. Poté, co byl donucen k demisi generál Prats, se vrchním velitelem pozemních vojsk stává Augusto Pinochet. To se stalo Allendovou osudovou chybou.
Pinochet se postavil do čela vojenského převratu, který 11.9. 1973 svrhnul vládu Lidové jednoty. Události měly rychlý spád. Allende spáchal sebevraždu během obléhání prezidentského paláce. Odpor proti pučistům byl poměrně slabý. Následovala represe proti členům levicových stran, které byly zakázány. Byl rozpuštěn parlament, vyhlášen výjimečný stav a ústava z r. 1925 byla zrušena. Zákonodárná a výkonná moc byla soustředěna v rukou vojenské junty, jíž předsedal Pinochet. V prohlášení junty stálo: „Ozbrojené síly se se ctí zhostily své morální povinnosti svrhnout vládu, která, ač zpočátku legitimní, začala porušovat ústavu i zákony své země. Podpořeny většinou národa , přebírají vládu na dobu, kterou si okolnosti vyžádají“. Velká část chilských opozičních politiků věřila, že junta bude mít dočasný mandát, a že brzy předá moc do rukou civilistů. Nestalo se tak ovšem a Pinochet zůstal u moci následujících 16 let. Během tohoto období byla Chile tvrdou vojenskou diktaturou. Podle Rettigovy zprávy z r. 1991 měl v tomto období režim na svědomí 3 197 obětí. Celá řada vězňů byla podrobena mučení. Někteří oponenti byli dokonce zlikvidováni za hranicemi Chile, např. generál Prats v Buenos Aires v r. 1974 či bývalý ministr zahraničí Letelier ve Washingtonu v r. 1976. Nelze se však vyhnout srovnání s režimy vojenských junt v jiných státech Latinské Ameriky. Např. v Brazílii či Argentině byly počty obětí mnohem vyšší. Tyto represe ovšem nikdy nedosáhly chilské proslulosti. Pinochetova Chile se navíc od ostatních zemí ovládaných vojenskými juntami velmi odlišovala v hospodářství, ve kterém dosáhla nezpochybnitelných úspěchů. Byl zde aplikován ekonomický model Chicagské školy. Ten znamenal rozsáhlou liberalizaci trhu a výrazně omezení státních zásahů do hospodářství. Znárodněné podniky byly privatizovány a společnosti, jejichž majetek byl vyvlastněn byly odškodněny. Došlo k výraznému snížení státních výdajů a podařilo se zkrotit inflaci. HDP, zejména od 80. let, výrazně vzrostl. Chile se stala vzorem pro řadu zemí v regionu, které se její hospodářský systém pokusily zavést na počátku 90. let. Mnohdy však nedosáhly výsledků svého vzoru. Na ekonomický úspěch Pinochetova režimu navázaly i demokratické vlády, kterým se jej podařilo dále rozvinout.
Chilský přechod k demokracii probíhal podle pravidel stanovených diktaturou. V r. 1980 byla vypracována nová ústava, která byla rok později schválena v referendu. Tento dokument umožňoval Pinochetovi vládnout do r. 1988. Tehdy měla být jmenován oficiální kandidát, který pokud by byl voliči schválen měl vládnout dalších osm let. V případě jeho prohry se v r. 1989 měly uskutečnit prezidentské volby. Tímto kandidátem se stal Pinochet. Prohrál však ve střetu s opozicí, která zorganizovala kampaň za „ne“. Jejich výzvu vyslyšelo 54,6% voličů. Pro Pinocheta jich hlasovalo pouze 43%. V prezidentských volbách v následujícím roce vyhrál křesťanskodemokratický politik Patricio Aylwin. Pinochetovi zůstala funkce velitele ozbrojených sil, kterou vykonával až do r. 1998. Tehdy se stal doživotním senátorem, což mu umožnilo opět získat právní imunitu. To ovšem nezabránilo, aby byl v listopadu téhož roku zadržen v Londýně, kam odcestoval kvůli lékařskému zákroku. Španělský soudce Baltazar Garzón na něj vydal mezinárodní zatykač kvůli obvinění z mučení a genocidy. Pinochet tak zůstal 503 dnů v domácím vězení. Avšak k jeho extradici do Španělska nedošlo. Po jeho návratu do Chile mu byla zrušena parlamentní imunita. V letech 2001 – 2005 s ním bylo vedeno několik soudních řízení kvůli represím v období jeho vlády. Ze zdravotních důvodů však byly tyto procesy ukončeny. Pinochet však ztratil část svých příznivců během soudního procesu týkajícího se zpronevěry veřejných financí. Tehdy vyšlo najevo, že měl tajné účty u americké banky Riggs, což poškodilo jeho pověst člověka, který nezištně a neúnavně pracoval pro dobro své vlasti.
Augusto Pinochet je bezesporu velmi kontroverzní osoba, která jednala ve složitých politických podmínkách. Nezaslouží si být nekriticky oslavován, ovšem stejně tak by neměl být jednoduše zatracován.
Vyšlo v časopise Agora
o Pinochetovi vyšla nová kvalitní kniha: http://www.kosmas.cz/knihy/130276/pinochet