Slabost umírněného islámu
K islámskému extremismu - též zvanému islámofašismus či džihádismus – se ve světě hlásí jen nepatrné procento muslimů. Ostatní velká většina jsou lidé mírumilovní, laskaví, tolerantní, pokorní, pracovití a bohabojní. Určitě to tak je, říkají nám to přece denně politici a političtí komentátoři, včetně těch, kteří už vědí, že onen extremismus proti nám vede totální válku na život a na smrt a včetně těch několika málo, kteří se nás už v této válce snaží bránit.
A lžou nám nestydatě už třetí rok. Už tři roky totiž existuje studie zvaná „Co si svět myslí v roce 2002“, kterou vydalo washingtonské Pew Research Centre for the People and the Press. Ta mimo jiné obsahuje výsledek sondáže 38.000 muslimů ve dvanácti zemích, jimž byla položena tato otázka:
„Někteří lidé si myslí, že sebevražedné exploze a podobné násilí proti civilním terčům jsou oprávněné v zájmu obrany islámu před jeho nepřáteli. Jiní věří, že ať už je důvod jakýkoli, tento druh násilí není nikdy oprávněný. Cítíte vy osobně, že tento druh násilí je na obranu islámu oprávněný často, někdy, málokdy, nebo nikdy?“
Sotva asi by se našla otázka, která by přesněji definovala extremismus a oddělovala jej od umírněnosti. Kladla se občanům těchto zemí: Na Středním východě Libanon, Jordánsko a Turecko. V Africe Pobřeží slonoviny, Nigérie, Mali, Ghana, Uganda a Senegal (a ne každého Evropana hned napadne, že i toto jsou dnes země převážně islámské). V Asii Bangladéš, Pákistán a Indonésie. Tedy většinou ne národy, u nichž by se dal očekávat mimořádně silný extremismus, jako třeba u Iránců, Afghánců nebo Palestinců.
Výsledek byl pro pracovníky sondáže tak děsivý, že se jej snažili zmírnit (ošvindlovat) tím, že odpovědi „ano málokdy“ převedli pod hlavičku „nikdy“. Tím docílili toho, že například v Libanonu se sebevražednými útoky souhlasilo „jen“ 73 procent, v Bangladéši 44, v Jordánsku (pokládaném všeobecně za vzor islámské umírněnosti) 43, v Indonésii 27, a v Turecku 13.
Sam Harris, autor knihy The End of Faith (The Free Press, UK, 2005) si dal práci přepočítat to znovu tak, že „ano málokdy“ převedl spolu s ostatními dvěma „ano“ do společné rubriky a vyšlo mu, že se sebevražednými útoky na civilní obyvatelstvo by celkem vzato – nadšeně, bez výhrad nebo s výhradami, ale přece jen – souhlasily 82 procenta muslimů v Libanonu, 73 v Pobřeží slonoviny, 66 v Nigérii, 65 v Jordánsku, 58 v Bangladéši, 54 v Mali, 47 v Senegalu, 44 v Ghaně, 43 v Indonésii, 40 v Ugandě, 38 v Pákistánu a 20 v Turecku.
Při odečtení odpovědi „neví/odmítl odpovědět“ se skutečně umírnění muslimové – ti, kteří odpověděli jednoznačně „ne“ – scvrkávají na tato procenta: Libanon 12, Pobřeží slonoviny 27, Nigérie 26, Jordánsko 26, Bangladéš 23, Mali 35, Senegal 50, Ghana 44, Indonézie 54, Uganda 52, Pákistán 38, Turecko 64.
Vezměme si tyto číslice ještě o kousek dál a spočítejme si jen tak ze zvědavosti průměr. V zemích, o nichž se všeobecně má za to, že nepodporují terorismus, by nám vycházelo přibližně 37 procent umírněných muslimů. A naopak, 52 procenta terorismus podporují, či přinejmenším s ním za takových či onakých okolností souhlasí. I kdybychom nezapočítávali určitě vyšší procenta ze zemí jako Irán, Afghánistán nebo palestinská samospráva, vycházel by nám celosvětový počet okolo 700 milionů extrémistických muslimů. A to by byla zatraceně silná armáda.
Takže těch několik málo dobře informovaných mezinárodně politických analytiků, kteří už začínají přirovnávat dnešní stav světa k roku 1938, mají asi dost dobré oko, rok sem, rok tam.
autor je spisovatel a publicista, čestný předseda redakční rady www.EUportal.cz
vyšlo v knize Evropa snů a skutečností, Baronet 2007