Odkud se vzali američtí neokonzervativci?

Po 11. září začala být v souvislosti s americkou zahraniční politikou ve veřejných diskusích skloňována slova jako "neokonzervatismus", "neokonzervativci" či "neokonzervativní agenda". Nejčastěji se tak děje v podobě určité nálepky, kterou jsou obvykle ocejchováni ti, kdo podporují americkou zahraniční politiku boje proti terorismu a invazi do Iráku, zejména pokud se u nich dá navíc vysledovat židovský původ a podpora Izraeli (nejlépe samozřejmě údajné vazby na pravicovou stranu Likud). Skrývá se v tom určitá ironie, neboť samotný termín "neokonzervatismus" vznikl na konci 60. let též jako nálepka, která označovala údajné zrádce levice a socialismu. Stejně jako v minulosti jsou ti, kdo ony termíny opět uvedli v oběh, daleko od pravdy. Možná se jim ale dostane té pochybné cti, že se některá jejich obvinění v budoucnosti stanou sebenaplňujícími proroctvími. O tom se, jak dokazuje dosavadní historie "neokonzervativního hnutí", už mohli přesvědčit jejich předchůdci.

Na počátku historie "neokonzervativního hnutí" stojí skupinka newyorkských intelektuálů z židovských rodin (většinou z řad pracující třídy), kteří dospívali v průběhu bouřlivých 30. a 40. let 20. století. Od počátku mezi nimi vynikala skupina čtyř přátel - Daniel Bell, Nathan Glazer, Irwing Howe a Irwing Kristol, kteří společně studovali na newyorské City College. K nim se v průběhu 30. a 40. let připojila řada dalších, mezi jinými například Melvin Lasky, Gertruda Himmelfarb, S. M. Lipset, Midge Decter či Norman Podhoretz. Soustředili se kolem časopisů jako Commentary, Dissent či Partisan Review a velmi rychle si nejen v rámci newyorské intelektuální obce získali postavení prominentních, radikálně levicových kritiků poválečné Ameriky.

Ačkoliv v mládí několik z nich krátce koketovalo s trockismem (zejména Kristol a Howe), téměř od počátku byl jedním z definujících znaků příslušníků této skupiny silný antikomunismus. V tomto ohledu se lišili od skupiny, která se utvořila kolem vlajkové lodi "tradičního" konzervatismu, časopisu National Review, jehož redakce by s výjimkou Williama Buckleyho a několika málo dalších mohla o pár let nazpět sloužit jako reprezentativní výběr smetánky amerického komunistického hnutí (James Burnham, Max Eastman, Whittaker Chambers, Frank Meyer či Brit Robert Conquest). Budoucí neokonzervativci ovšem vnímali Stalinův SSSR jako represivní a antisemitský režim, představující zásadní hrozbu pro svobodu, a za studené války stáli od počátku na straně Ameriky a jejích spojenců. Vzhledem ke svým kořenům také velmi citlivě vnímali roli, kterou při nástupu Hitlera k moci sehráli němečtí komunisté, pakt Hitler - Stalin a podobnost mezi stalinistickým a komunistickým režimem.

Jejich vliv coby mluvčích radikální antikomunistické levice vrcholil v polovině 60. let. Řada z nich získala profesury na nejprestižnějších univerzitách (např. Bell na Harvardu, Glazer na Berkeley) či jiná prestižní místa (Kristol se stal ředitelem nakladatelství Basic Books). Jejich renomé dále zvýšilo angažmá v boji za prosazení občanských práv a odstranění diskriminace menšin.

Zlom přišel ve druhé polovině 60. let v souvislosti s vietnamskou válkou a protiválečnými studentskými bouřemi, které Amerikou tehdy otřásaly. Ačkoliv řada neokonzervativců s americkou účastí ve Vietnamu nesouhlasila, jejich postoj vyplýval z hodnocení, že jde ve své podstatě o občanskou válku v regionu ležícím na periferii amerických zájmů. Podle názoru Podhoretze a dalších členů skupiny kolem časopisu Commentary americké angažmá ve Vietnamu pouze odvádělo pozornost USA a jejich zdroje od ústředního konfliktu se světovým komunismem (o řadu let později svůj záporný postoj přehodnotili).

Šokovaly je však násilí a konfrontační taktika protiválečných demonstrantů a také podpora, kterou příslušníci levice vyjadřovali Vietkongu a komunismu obecně. Distancování se budoucích neokonzervativců od protiválečného hnutí tak znamenalo počátek jejich odklonu od levice. Ten nabral na rychlosti poté, kdy skupina jejich dosavadních kolegů (soustředěná kolem "objevitele chudoby v Americe" Michaela Harringtona a redakce časopisu Dissent) označila skupinu okolo Kristola, Podhoretze a časopisu Commentary za neokonzervativce.

Jak později napsal S. M. Lipset, následný vývoj neokonzervativního hnutí poskytuje pěkný příklad, k jakým výsledkům může vést politické nálepkování ideových odpůrců. Díky vlivu, který měl Harrington a jeho skupina, se z tzv. neokonzervativců stali téměř přes noc na levici vyvrhelové. Naopak mnoho tradičních představitelů a voličů pravice, která se obecně potýkala s nedostatkem podpory ze strany intelektuálních kruhů, došlo k závěru, že neokonzervativci představují skupinu významných intelektuálů, kteří přešli na jejich stranu (obdobně jako to kdysi učinili mnozí spoluzakladatelé časopisu National Review). Neuvědomovali si, že ačkoliv neokonzervativci jednoznačně podporovali protisovětskou a protikomunistickou zahraniční politiku a odmítali kvóty a některá další opatření v rámci afirmativní akce, v řadě jiných věcí zůstávali přinejmenším v prvních letech jednoznačně v levicové části amerického politického spektra (podporovali Rooseveltův New Deal, sociální stát a centrální plánování, liberální názory měli také v otázce práva na potrat, prosazování občanských práv aj.).

V této souvislosti je příznačné, že z původní čtveřice se natrvalo k pravici přiklonil pouze Kristol, jenž se později stal členem Republikánské strany. Howe naopak skončil opět v lůně levice. Glazer a Bell se politicky přímo neangažovali, avšak ve volbách i nadále většinou podporovali kandidáty Demokratické strany. Ve větší míře se k pravici přiklonila skupina kolem časopisu Commentary. Do řad Republikánské strany postupně vstoupili Podhoretz, William Bennett, Peter Berger, Midge Decter, Aaron Wildavsky či Evron a Jeane Kirkpatrickovi. Někteří později získali významné pozice v Reaganově administrativě. Navzdory obvinění, že klíčový vliv leží v rukou neokonzervativců židovského původu, zastávali z této skupiny významnější pozice osobnosti nežidovského původu jako Bennett (ministr školství a později první "drogový" car) nebo Jeane Kirkpatrick (americká velvyslankyně při OSN). Naopak Daniel P. Moynihan se nakonec přiklonil k Demokratické straně, v jejíchž řadách se stal senátorem za stát New York (i když v řadě otázek byly jeho názory blízké politickému středu).

Ani ti neokonzervativci, kteří se stali členy Republikánské strany, nesdíleli ovšem v době Reaganovy administrativy řadu jejích programových východisek. Příznačné je, že téměř všechny funkce, které v ní získali, spadaly do oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, školství a kultury. Žádný naopak nezískal funkci, z níž by mohl významněji ovlivňovat hospodářskou či sociální politiku. Přinejmenším do nástupu Reagana zůstávali neokonzervativci ve většině otázek liberály a jejich ideový přesun k pravici byl velmi dlouhodobou záležitostí. Poznávacím znakem této skupiny rovněž bylo, že ačkoliv se její rozkol s levicí týkal války ve Vietnamu, značnou pozornost nadále věnovala tématům se zahraniční politikou nesouvisejícím (otázky náboženství, rasy, vzdělávání, pozitivní diskriminace aj.). Většina neokonzervativců patřila mezi členy Koalice pro demokratickou většinu (přívlastek "demokratický" poukazoval v tomto případě na Demokratickou stranu) a v 70. letech byl jejich hlavním politickém vůdcem demokratický senátor Henry Jackson, nikoliv republikán Ronald Reagan.

Je příznačné, že také další skupina neokonzervativců byla úzce spjata s osobou Jacksona. Tento dlouholetý senátor za stát Washington byl bezesporu jednou z nejvýznamnějších politických osobností Ameriky v období studené války. Patřil mezi hlavní zastánce nesmlouvavé protisovětské politiky a jednoznačně odmítal Nixonovu a Kissingerovu politiku détente, kterou chápal jako ustupování SSSR. Vyvíjel dlouhodobé úsilí k zachování americké ozbrojené síly a i v 70. letech byl pevně přesvědčen, že jsou to USA, kdo mohou ve vztazích se SSSR jednat z pozice síly. Současně se angažoval v podpoře občanských práv i práv pracujících.

Díky odporu ze strany Jacksona ztroskotala snaha Carterovy administrativy o ratifikaci SALT II už před sovětskou invazí do Afghánistánu. Mimořádnou roli (někdy ovšem hodnocenou spíše negativně) sehrál v otázce kvót na emigraci židů ze SSSR do Izraele, kde podmiňoval poskytnutí doložky nejvyšších výhod SSSR výměnou za liberalizaci restrikcí týkajících se židovské emigrace (Jackson-Vanikův dodatek). Podporoval helsinský proces a vystoupil na obranu řady sovětských disidentů odsouzených k trestům vězení v zinscenovaných politických procesech. Počínaje 70. lety se však Jackson a jeho stoupenci ocitli v Demokratické straně v menšině a navrch získala protiválečná levice, jejíž kandidát McGovern v roce 1972 Jacksona porazil v souboji o demokratickou nominaci na prezidenta (Jackson poté neuspěl ani při svém druhém pokusu o získání nominace v roce 1976).

Jacksonovy úspěchy ve střetu o definování podoby americké zahraniční politiky by ovšem nebyly možné, nebýt vynikající skupiny poradců, kteří sdíleli jeho názory. Mezi nimi si největší uznání (avšak i nepřátelství oponentů) získal Richard Perle. K dalším patřili Elliot Abrams či Douglas J. Feith. Prací na podkladech, které pro Jacksona připravoval v souvislosti s jednáními o kontrole zbrojení, na sebe poprvé upoutal pozornost Paul Wolfowitz (přímo mezi Jacksonovy poradce ovšem nepatřil).

Členové této skupinky byli nejméně o generaci mladší než první neokonzervativci (často se o nich hovoří jako o druhé generaci) a lišili se od nich téměř výhradním zaměřením na otázky zahraniční politiky. Z profesního hlediska se spíše než o kritiky, novináře či spisovatele jednalo o politology, odborníky na mezinárodní vztahy, historiky nebo právníky. Jen velmi málo z nich za sebou mělo významnější angažmá v levicovém hnutí. Jejich posun na pravici proto proběhl obvykle mnohem snadněji než v případě skupiny obklopující Podhoretze. Kromě výše zmíněných zde lze zařadit např. Joshuu Muravchika, Maxe Kampelmana, Michaela Leedena, Franka J. Gaffneyho či Zalmaye Khalilzada, ze starších pak Richarda Pipese nebo Donalda Kagana. Také oni získali důležité funkce v Reaganově administrativě a část z nich se v různých pozicích podílí na činnosti republikánských administrativ až do současnosti (například Abrams a Khalilzad, donedávna také Wolfowitz či Feith).

V souvislosti s osobnostmi jako Robert Kagan (syn Donalda Kagana), William Kristol (syn Irvinga Kristola) nebo Max Boot se někdy hovoří o třetí generaci neokonzervativců. To je ovšem problematické, neboť všichni výše zmiňovaní (stejně jako někteří další) vstoupili do amerického veřejného života od počátku jako konzervativci a většinou zastávali konzervativní postoje i k různým tématům domácí politiky. Zejména Kristol a Kagan se však projevili jako poměrně originální myslitelé, kteří se v otázce dalšího směřování americké zahraniční politiky v průběhu 90. let dostávali do konfliktu s většinovým republikánským postojem (např. ohledně humanitárních intervencí v zemích třetího světa, zásahu do konfliktu na Balkáně, v hodnocení hrozby ze strany komunistické Číny aj.). V těchto otázkách většinou nacházeli shodu s příslušníky druhé generace neokonzervativců, zatímco k jejich hlavním názorovým odpůrcům v řadách Republikánské strany patřili zejména realisté kissingerovského ražení (nikoliv ovšem nutně Henry Kissinger samotný). Oba, William Kristol i Robert Kagan, přitom bývají někdy (nejen) v rámci neokonzervativního myšlenkového tábora považováni za poněkud "radikální opinion-makery", kteří se nerozpakují tvrdě kritizovat ani politické osobnosti považované za ideově spřízněné. (Tak např. ještě před 11. zářím požadovali odvolání republikánského ministra obrany Rumsfelda i tehdejšího náměstka ministra zahraničí Wolfowitze, poté své názory změnili, i když oba politiky v následujících letech nezřídla kritizovali pro postup řízení americké vojenské operace v Iráku). Určitá názorová nekonzistence obou myslitelů však nebrání tomu, aby jak Kristol, tak Kagan prosluli coby zřejmě nejcitovanější a nejvlivnější tvůrci veřejného mínění v rámci tzv. třetí generace amerických neokonzervativců, ať již jde o jejich charakterizaci žádoucí úlohy americké zahraniční politiky po skončení studené války nebo o Kaganovy práce na téma filosofické podstaty euro-amerických strategických rozporů, které se začaly projevovat již záhy po pádu bipolárního světa v průběhu 90. let.

S nástupem "třetí generace" lze tedy říci, že se americkým neokonzervativcům a jejich myšlenkám podařilo poměrně vlivně proniknout nejen do oblasti vytváření zahraniční politiky, kde již byli od 70. let solidně etablováni, ale také do širšího povědomí nejen americké, ale i světové veřejnosti. Pro zmíněnou skupinu myslitelů je příznačné, že v průběhu 90. let, kdy poprvé vzbudili větší veřejnou pozornost, charakterizovali zahraniční politiku, kterou dle jejich soudu měly USA sledovat, jako neoreaganovskou, nikoliv jako neokonzervativní. Bez zajímavosti také není, že k zakládající listině Kristolem a Kaganem zřízené organizace "Projekt pro nové americké století" připojili své podpisy nejen čelní neokonzervativci, ale také řada konzervativců "odlišného zabarvení" (Gary Bauer, Jeb Bush, Francis Fukuyama, Dick Cheney, Dan Quayle, Peter W. Rodman, Donald Rumsfeld aj.). Podobně tomu bylo v případě jednotlivých iniciativ organizace, kde lze najít jména jako Richard L. Armitage, William F. Buckley, Caspar Weinberger nebo Robert B. Zoellick.

Vývoj v 90. letech poskytuje vodítko, v čem spočívá význam neokonzervativců a odkud pramení vliv, který jim jejich kritici přisuzují. Neokonzervativci vždy byli, v dobrém i špatném, především intelektuálové par excellence a jejich úspěch je v první řadě úspěchem idejí, které ve veřejném diskursu prosazovali a obhajovali. Nejvíce to platí o oblasti zahraniční politiky, kde spoluvytvářeli intelektuální podhoubí, z nějž se na konci 70. let zrodilo odmítnutí politiky détente americkou veřejností a o které se v řadě otázek mohla v průběhu 80. let opřít Reaganova zahraniční politika.

Jejich zřejmě nejvýznamnějším příspěvkem k vývoji americké zahraniční politiky se stala obhajoba a znovuobrození zahraničně politického myšlení vycházejícího z wilsonovského idealismu, modifikovaného a doplněného o prvky převzaté z dalších amerických zahraničně politických ideových zdrojů. V jeho duchu se neokonzervativci soustředili nejdříve na boj proti komunistickým totalitarismům a po konci studené války proti dalším tyraniím, na podporu šíření demokracie a ochranu lidských práv po celém světě. V souladu s wilsonovskou tradicí současně Ameriku charakterizovali jako zemi, která je svou historií, kulturou, tradicemi a také díky svému postavení supervelmoci předurčena k realizaci výše zmíněných cílů, a to i prostřednictvím síly.

V této souvislosti nepřekvapí, že v USA patřili v první polovině 90. let k největším stoupencům zásahu na podporu bosenských muslimů za války v Bosně právě neokonzervativci, kteří podobně rozhodně podporovali rozšíření NATO na východ (v obou otázkách čelili odporu z řad realistů a části protiválečné levice). A přestože se s realisty shodovali na kritice humanitárních intervencí prováděných Clintonovou administrativou, jejich nesouhlas nemířil proti myšlence samotné, ale především proti způsobu její realizace.

Přes určitou podporu, již uvnitř Republikánské strany pro své myšlenky a jednotlivé iniciativy v 90. letech získali, se republikáni jako celek v tomto období s neokonzervativní koncepcí zdaleka neztotožnili. Nepanovalo přesvědčení, že by některá z hrozeb (případně ani všechny dohromady) po skončení studené války představovala ohrožení srovnatelné se SSSR a světovým komunismem, a ani sami neokonzervativci nedokázali nalézt uspokojivou odpověď (dokonce ani shodu mezi sebou), pokud jde o otázku, jak postupovat při praktické realizaci jejich zahraničně politické koncepce.

V tomto ohledu 11. září 2001 vše změnilo. Pro administrativu a většinovou část americké veřejnosti se další tradiční americké přístupy zdály být nedostatečným nástrojem k boji proti hrozbě militantního islamismu. Naopak neokonzervativní koncepce se jevila jako nový vhodný ideový zdroj americké zahraniční politiky, a to jak z hlediska cílů, o něž by měla usilovat, tak i z hlediska prostředků použitých k realizaci.

Konzervativní strana v rámci amerického politického a ideového spektra tedy začíná v průběhu 90. let - a zejména po 11. září - přejímat v zahraniční politice řadu neokonzervativních východisek, i když názorové rozdíly zůstávají. I díky tomu spočíval podle mnohých hlavní rozdíl mezi volbami v letech 2004 a 1948 (v obou případech šlo o otázku dalšího směřování americké zahraniční politiky) v jediném: George W. Bush byl v roce 2004 republikánem, zatímco Harry Truman v roce 1948 demokratem.

Autor je postgraduálním studentem politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Revue Politika 9/2005

1332 čtenářů | 15 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME