Polsko: Promarněná šance konzervatismu
Vláda Jaroslawa Kaczynského směřuje ke svému konci. Po údajné korupční aféře lídra Sebeobrany a vicepremiéra Andrzeje Leppera se největší koaliční strana, Právo a spravedlnost rozhodlo zbavit populistů a nacionalistů z Ligy polských rodin. Vrátilo se tak k výchozímu bodu z podzimu 2005, tedy k menšinové vládě. A tak v podstatě stvrdilo svojí porážku.
Většina západních a polských médii si oddychla. „Zpátečnická” a „tmářská” vláda odchází tam kam patří - tedy do propadliště dżin. Podobně si oddychli asi i lídři EU, kterým tvrdohlavá polityka Kaczynských přidělala mnoho vrásek. Je však z čeho se radovat?
Ve volbách 2005 vyhrála v Polsku naděje. Naděje na skoncování se světem, v němž vládu nad korupovaným a nefunkčním státním aparátem a ekonomikou drží „kamarádíčkové“ z bývalé komunistické strany, a vládu nad dušima Poláků má levicově-liberální šefredaktor největšího deníku, Gazeta Wyborcza, kterého programem je útok na nejdůležitější pro polské dějiny hodnoty – vlastenectví a katolicismus. Toto dvojvládí trvalo téměř po celou dobu po roce 89. Vítězové voleb – PiS Kaczynských a středo-pravá Občanská platforma měli naopak s tímto stavem skoncovat: zajistit reformu státu, otevřit prostor pro svobodné podnikání, oligarchické vazby vyměnit na právní stát a konečně - vrátit Polsku historickou paměť skrze vzdání úcty hrdinům a potrestání zločinů minulého režimu. Symbolem tohoto projektu měl být přechod od III. k IV. Republice.
Tato šance byla promarněna. Nejsilnější strany se nedohodly na koalici, na místo které vznikla aliance Kaczynských a populistů. Tuto alianci se snažili Kaczynští vysvětlit nutnosti realizace volebního programu. Tvrdili, že se jím podaří civilizovat a pohltit extrémisty. Nakonec za to museli zaplatit příliš vysokou cenu: nedokázali své partnery pacifikovat ani v té míře jak se to daří Smeru. Občas se zdálo, že polská vláda má tvář spíše Andrzeje Leppera nebo předpotopních nacionalistů z LPR než slíbené IV. Republiky.
Úspěchy lze spočítat na prstech jedné ruky: likvidace postkomunistických tajných služeb, boj proti korupci, reformy justice. Na druhé straně parlamentní většina se nezmohla na žádnou hlubší proměnu státu. Lidé Kaczynských sice ve srovnání se svými předchůdci jsou zatím vzory poctivosti, ale samé personální - nikoli institucionální - změny z dlouhodobého hlediska jsou bezvýznamné. Vláda také nedokázala využít obrovský ekonomucky růst k odvážnějším ekonomickým reformám. Snad největší zásluha PiS je tak čistě symbolická: Během posledních oslav výročí Varšavského povstání veterání protinacistického odboje opakovali, že tato vláda je první, která dokázala jejich oběť ocenit. Byli pronásledování komunisty a zesměšňování a napádaní liberálními médii po roce 89. Teprve nyní jím polský stát vzdál patřičnou poctu. Z hlediska politiky jedná se o otázku nepatrnou, ale pro „morální páteř“ společnosti asi zcela zásadní.
Kaczynské sice ospravedlňují vnější okolnosti: měli proti sobě většinu médii, nesmiřitelnou opozici a často i vlastní koaliční partnery. Hystérie polských intelektuály zaměřenou proti „kačerům“ lze přirovnat snad pouze k výstřelkům „Bush-haters“ z Hollywood a Greenwich Village. Velká část viny spočívá ale i na dvojčatech samých: namísto stabilizace a reforem totiž nakonec uvrhli zem do „permanentní revoluce“ a zmatených politických intrik. A uprostřed nečitelných politických tahanic naděje na změnu opět vystřídalo znechucení z politiky.
Polsko teď čekají buď předčasné volby na podzim a nebo pokus spojených sil opozice o konstruktivní vyjádření nedůvěry a koalici „všichn proti kačerům“. Vše je tedy v rukou největší opoziční strany a lídra průzkumů, Občanské platformy. Jestli zvolí tu druhou variantu, za jejími zády se už chystá aliance, kterou jeden z publicistů charakterizoval jako „svaz přátel estébáků a oligarchů“ – tedy hnuti Levice a demokracie v čele s Aleksandrem Kwasniewskim a Gazetou Wyborczou. Redaktoři Le Monde a Guardian by tento návrat „starých času“ určitě uvítali...
www.tyzden.sk