Projev prezidenta republiky na slavnostním shromáždění k 70. výročí úmrtí prezidenta Masaryka
Vážení vysocí ústavní činitelé, vážené dámy, vážení pánové,
sešli jsme se, abychom připomněli, že zítra uplyne 70 let od úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka. Muže, jehož jméno je neoddělitelně spojeno s moderní českou státností. Muže, který patří k největším postavám naší historie. Muže, jehož odkaz je pro naši demokracii trvalou inspirací.
„T. G. Masaryk zasloužil se o stát“. Těmito slovy a formou zvláštního zákona, přijatého Národním shromážděním u příležitosti Masarykových 80. narozenin, zhodnotili v roce 1930 zásluhy našeho prvního prezidenta jeho současníci. Hlásíme se k nim i my, neboť vystihují hlavní zásluhu osobnosti, která v přelomových chvílích našich dějin neváhala zahájit – na první pohled beznadějný – boj za prosazení národních a demokratických ideálů, která ho uměla dovést do vítězného konce a stanout v čele nově vzniklého československého státu a která se stala tvůrcem i symbolem jeho demokratických poměrů.
Není zde místo a není zde čas pro kritickou analýzu Masarykovy osobnosti a jeho odkazu. K tomu existují jiné, vhodnější příležitosti. Chci připomenout to pozitivní, to inspirující, to výjimečné. Masaryk-politik vyrostl z Masaryka-vědce, pedagoga a humanistického myslitele. Svým celým životem byl příkladem cílevědomé, usilovné a praktické životní aktivity, kritického myšlení a veřejné angažovanosti. Vzdělání, završené doktorátem filosofie na Vídeňské univerzitě, získal vlastní pílí. Byl otevřený vůči světu a novým myšlenkovým proudům a měl schopnost navazovat a udržovat zahraniční kontakty. Před slibnou vědeckou kariérou v zahraničí dal přednost působení na – v té době zakládané – české části Karlovy univerzity. Manželství s Američankou Charlottou Garrigue mu dodalo kontakt a trvalou vazbu na Spojené státy a anglosaský svět vůbec. To všechno bylo v tehdejším českém, poněkud provinciálním prostředí ojedinělé a i to je částí Masarykova odkazu.
Po celý svůj život byl uvědomělým českým vlastencem. Jeho pojetí vlastenectví je inspirativní i dnes, kdy žijeme v době, v níž převládají názory, postoje a politiky, které na první pohled vypadají jako popření toho, co hlásal a o co usiloval on.
Víme, že odmítal národnostní nesnášenlivost a populistický nacionalismus, který tehdy v našich zemích, v Rakousku i v Evropě převládal. Jeho vlastenectví bylo pozitivní, nebylo namířeno proti nikomu. Snažil se o povznesení národa založené na tvrdé práci a na pravdě, v duchu svého životního kréda: „Nic není velké, co není pravdivé“. Nesnášel prázdné vlastenčení. Nepřijímal možnost obelhávat se zfalšovanými legendami o vlastní historické velikosti. Kritizoval halasné antiněmectví, které v sobě ve skutečnosti skrývalo nemalý národní komplex. Jeho snaha o pozvednutí národa plynula z víry v člověka a jeho svobodu a z důvěry v pozitivní působení otevřených a svobodných poměrů. I v tom se s ním jistě shodujeme.
Byl politickým realistou, a to nikoliv pouze podle názvu strany, kterou spoluzaložil. Chtěl, aby byla politika založena na pevných mravních zásadách, na znalosti a pravdě. Tyto principy neváhal hájit otevřeně a statečně, bez ohledu na osobní rizika. Dokázal se postavit proti antisemitské hysterii v Hilsnerově aféře, což se nám sice dnes zdá samozřejmé, ale my si nedokážeme představit jednostrannost tehdejší mediální a společenské atmosféry. Angažoval se proti rakouské perzekuci Jihoslovanů i proti rakousko-uherské zahraniční politice, jež stále více podléhala Německu. Odmítal iluze, jimiž se česká společnost opájela, ať to byla otázka tzv. rukopisů, naivního a nekritického rusofilství či marxismu.
Nebyl založením revolucionář. Věřil v možnost reformy společnosti mravním sebezdokonalením jednotlivců a ve změnu poměrů v Rakousko-Uhersku politickými reformami. I proto byl až do první světové války poslancem ve Vídeňském parlamentu.
Rozpoutání první světové války a tehdejší rakouská a německá politika jej přiměly přehodnotit svůj postoj. Z kritického, ale loajálního politika se neváhal – ve svých 64 letech – stát iniciátorem radikálních změn. Zvolil emigraci a všechny své síly dal do boje za vznik samostatného československého státu. Projevil se jako nesmírně obratný a důsledný politik a diplomat. Pro svou ideu získal podporu dohodových velmocí, pomohlo mu opření se o krajany a autoritu a podporu si vytvořil i doma. K realizaci svých záměrů přispěl i zformováním legií, které nově vzniklé Československé republice pomohly postavit se po bok vítězů války.
Postavení, které si získal, dal plně do služeb upevnění demokratického charakteru naší země. Jako hlava státu nebyl politicky neutrální. Zachovával si své pevné názory a dovedl je na politické scéně i ve společnosti obratně a účinně prosazovat. Měl blízko k humanistickému socialismu a chápal význam sociálních otázek pro společenský vývoj. Nebezpečí komunismu, právě zvítězivšímu v Rusku a zachvacujícímu myšlení velkých skupin lidí v tehdejší Evropě i u nás však dobře rozuměl.
První republika měla daleko do ideálu, jakým se dnes, s odstupem mnoha desetiletí může zdát. Existovala v neklidné a bouřlivé době mezi válkami, poznamenané velkou hospodářskou krizí, sociálními konflikty a nástupem nacismu. Přestože vznikla jako reakce na neuspořádané a konfliktní národnostní poměry v bývalé monarchii, národnostní problémy se jí překonat nepodařilo. Poměr k německým spoluobčanům a slovenská otázka se staly tématy, jejichž pozdější řešení zásadně ovlivnilo i naši současnost. Ani politický, parlamentní a stranický systém nebyl tehdy tak otevřený, jako je dnes.
Přesto první československá republika dala národům na svém území šanci na soužití ve svobodných a demokratických poměrech a a poskytla jim možnost rozvíjet svůj národní život způsobem nesrovnatelným s poměry v bývalém Rakousko-Uhersku či v období pozdějších totalit. Slovákům umožnila završit národní obrození a stát se moderním národem s vlastní inteligencí a širokou kulturou. I naši tehdejší němečtí spoluobčané, jejichž velká většina vznik Československa emocionálně přijímala velmi obtížně, žili ve srovnání s německou Výmarskou republikou či s rozháranými poměry v Rakousku ve výrazně svobodnějším prostředí.
Masarykovy humanistické ideály, autorita jeho osobnosti vědce, filosofa a intelektuála, jeho mezinárodní věhlas demokratického státníka, to vše dávalo novému státu na postu nejvyšším autoritu, přispívající k tomu, že Československo bylo ze všech nástupnických státu tou nejstabilnější a nejdemokratičtější zemí.
V mnoha směrech byl Masaryk politikem z dnešního pohledu moderním. Vycházel ze svého lidového původu a nestyděl se za něj. Dobře rozuměl svým spoluobčanům. Chápal význam veřejného propagování svých politických názorů. Masaryk novinář a Masaryk politik k sobě neoddělitelně patří. I jako prezident republiky vstupoval, často pod pseudonymy, do veřejných mediálních polemik. Jako jeden z prvních pochopil, jakou roli hraje image politika a také ji velmi promyšleně a obratně vytvářel. Znal naši zemi a život jejích obyvatel a kontakt s nimi stále udržoval. Svědčí o tom vzpomínky o jeho návštěvách uchovávaných v mnoha našich městech i vesnicích.
Dnes v Evropě dominují snahy o co nejrychlejší politické sjednocení celého kontinentu. I v tom je Masaryk inspirací. Měli bychom ho ale studovat pozorně. Měli bychom se pokusit porozumět příčinám, které v jeho době zdiskreditovaly možnost soužití národů, žijících v habsburském soustátí, a které přiměly Masaryka zahájit jeho radikální politickou akci. Měli bychom se poučit z minulosti a – v zájmu svém i v zájmu Evropy – bránit opakování jevů, proti nimž Masaryk s takovou jasnozřivostí bojoval.
Měli bychom se ale Masarykem a jeho dílem zabývat nejenom při jeho výročí. Prezident Masaryk nám zanechal stát, který milujeme, k němuž se hlásíme a který – nejen kvůli jeho památce – chceme dále budovat a rozvíjet. Tomáš Garrigue Masaryk je nám v tom inspirací. Je i dnes naším současníkem.
Václav Klaus, Pražský hrad, Španělský sál, 13. září 2007
www.klaus.cz