Chvála neokonzervatismu
V této stati, sepsané na oslavu neokonzervatismu, nejspíš naznačím, že je mrtev. Je tomu ale tak opravdu? Ledaskdo je přesvědčen, že neokonzervatismus je dosud velmi intenzivně přítomen; je-li to pravda, pak bych za jeho usilovnou chválu mohl být právem osočen, že křísím jeden z hororů Edgara Allana Poea se scénou pohřbívání zaživa. Ledaskdo jiný může naopak namítnout, že se sice nepokouším neokonzervatismus pohřbít zaživa, ale pouštím se do řečnění nad prázdnou rakví - neokonzervatismus možná není mrtev, možná jen na nějaký čas zmizel, což by nám ovšem mohlo přivodit určité potíže typu corpus delicti.
Mezi ty, kdo popírají, že by byl neokonzervatismus mrtvý, patří jeho nepřátelé z řad pravice, tzv. paleokonzervativci. Ti ho dlouho považovali za sílu zhoubnou ve všech smyslech toho přídomku. Pro ně není neokonzervatismus pouze škodlivý, ale je - jak dokládá nedávný útok časopisu Human Events na nový týdeník Weekly Standard a jeho šéfredaktora Williama Kristola - "určitým druhem... trojského koně..., nástrojem sloužícím k posunu (Republikánské) strany doleva". Naopak mnozí nepřátelé neokonzervatismu z řad levice (kteří jsou navzdory sektářským animozitám, jež v poslední době zamořily konzervativní hnutí, mnohem početnější než nepřátelé z pravice) vnímají neokonzervatismus jako sílu, jež stojí za vším, co je symbolizováno jménem Newt Gingrich.
Ti ani oni však nejsou jediní, kdo popírají, že by byl neokonzervatismus mrtev. Popírají to i mnozí jeho příznivci: v jejich případě je toto popírání motivováno především touhou připravit nepřátele neokonzervatismu o potěšení, jaké musejí při tak skvělé novině pociťovat. Liberální nepřátelé neokonzervatismu však nemají žádný důvod radovat se ze zvěsti o jeho skonu, neboť - jak se mi, doufám, podaří ukázat - dědictví, které po sobě zanechal, je bude mořit ještě hodně dlouhou dobu. Tím má být řečeno, že ve sporu mezi pravicovými nepřáteli neokonzervatismu (pro které je trojským koněm levice) a nepřáteli levicovými (kteří nedokážou ani za mák odlišit neokonzervativce od Newta Gingriche a jeho věrných) jsou to právě ti levicoví, kdo má k pravdě podstatně blíž.
Dovolte mi však nejprve vysvětlit, proč si myslím, že neokonzervatismus je mrtev: vezmeme-li metaforu doslova, mám tím prostě na mysli, že neokonzervatismus jako typický jev, který vyžaduje speciální pojmenování, již neexistuje. Snad nejlépe lze toto vysvětlování začít od názvu samotného.
Neo samozřejmě znamená nový, čímž má být naznačeno, že neokonzervatismus byl určitým novým typem konzervatismu. Tak tomu také skutečně bylo. Avšak dříve než začnu vypočítávat, čím byl nový, bych rád upřesnil obecně sdílený omyl, jenž se názvu týká. Nemám tušení, kdo ho použil poprvé, ale vím, že přesto, že si to téměř každý myslí, nevymyslel si ten název zesnulý Michael Harrington koncem šedesátých let. V roce 1963, když jsem ještě patřil k levici, jsem Harringtona napadl a použil tohoto termínu o Walteru Lippmannovi, Clintonu Rossiterovi a mnohých dalších, kteří, jak jsem tehdy napsal, "ohromně přeceňovali špatné lidské tendence a nesmírně podceňovali možnosti politického a společenského uspořádání, jež by povzbuzovalo rozvoj lidských schopností směřujících k dobru - namísto soustřeďování na omezování špatnosti". I když jsem však pojmu použil velmi záhy, nemohu o sobě tvrdit, že bych byl jeho původním autorem. Oxfordský slovník (Oxford English Dictionary) sleduje jeho použití nazpět, do britského měsíčníku Encounter z roku 1960, kde ho v recenzi užil G. L. Arnold (pseudonym, jehož nějaký čas používal zesnulý George Lichtheim), a dopis nedávno uveřejněný v Times Literary Supplement (Londýn) nachází dokonce ještě dřívější použití v textu Dwighta Macdonalda, uveřejněném v časopise Reporter v roce 1952.
Je však pravda, že pojem neokonzervatismus vstoupil do širšího používání koncem šedesátých let poté, co jím Harrington a někteří jeho socialističtí souputníci označili skupinu intelektuálů, jež právě začala vážně nahlas pochybovat o levicových idejích a politice, které v předchozích letech sami pomáhali rozvíjet a propagovat.
Neokonzervatismus tedy přichází na scénu zároveň s lidmi, kteří vyvolali toto hnutí - anebo tendenci, jak bych to označil raději, protože neokonzervatismus nikdy neaspiroval na typ centrální organizace, jíž je charakterizováno hnutí. Řeč o těchto lidech se neobejde bez definice neokonzervativce, jak ji postavil Irving Kristol - že je to liberál, který byl přemožen realitou. Přes slávu, jíž si tato definice dobyla, je v ní cosi mírně zavádějícího.
Značné množství lidí, kteří prosluli jako neokonzervativci, nepochybně dřív bylo liberály; co se však pod vlivem Kristolova přesvědčivé duchaplnosti často přehlíží je fakt, že mnozí z nich bývali také radikálové. Nejpozoruhodnější příklad skýtá ve skutečnosti Kristol sám, který zamlada (ve třicátých letech) prošel trockistickým obdobím. Bylo velmi krátké, avšak pro jeho intelektuální zrání rozhodující. Já jsem jiný případ. Mnohokrát jsem si stěžoval, že Kristol a já jsme byli velmi často bráni jako táž osoba. Jedno z mnohého, čím se od sebe lišíme, je věk. Jsem o deset let mladší než on, a tudíž jsem se narodil příliš pozdě, než abych se mohl podílet na starém radikalismu třicátých let. Tuto ztrátu jsem však dohnal tím, že jsem intelektuálně sdílel nový radikalismus začátku let šedesátých - to bylo předtím, než jsem jeho řady opustil a fakticky se začlenil do aliance s neokonzervativci. Skupiny lidí o nějakých deset let po mně, značný počet pozdních trockistů - nebo bych je měl spíš nazvat neotrockisty? - známých jak schachtmanité, se koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let posouvala blíž a blíž k neokonzervativcům, aby nakonec od nich byli k nerozlišení.
Neokonzervatismus se obvykle považuje za hnutí newyorských židovských intelektuálů - a je nepochybné, že dřívější radikálové, z nichž se stali neokonzervativci, byli většinou intelekuálové židovského původu, kteří z New Yorku pocházeli nebo tam pracovali. Jakkoli však může mít toto sociologické vymezení svou cenu, chtěl bych ukázat, že liberálové, které realita přemohla a dohnala k neokonzervatismu, většinou židovský původ neměli - James Q. Wilson, Daniel P. Moynihan, Jeane Kirkpatricková, Michael Novak, Richard J. Neuhaus, William J. Bennett či George Weigel. A ještě pro zpřesnění vymezení dodejme, že to až na Jeanne Kirkpatrickovou a Richarda Neuhause nebyli Židé, ale byli to katolíci. Neuhaus se ostatně později z krátkého seznamu výjimek vyloučil, poněvadž opustil luteránskou církev a konvertoval k Římu.
Většina příslušníků této skupiny společně s některými bývalými radikály měla sklon nálepku neokonzervativce odmítat. Nejenže ji považovali za pejorativní (v oněch prehistorických dnech si lidé skutečně vážili označení "liberál" a horoucně bojovali za to, aby se jim ho dostalo), ale mysleli si také, že není pravdivá. Pokud šlo o ně, byli opravdu pořád liberály, kteří bojovali za opětovné získání tradičních principů liberalismu zpět od levice, jež se jich zmocnila a zkorumpovala je. Většina z nich zůstala členy Demokratické strany a podporovala Huberta Humphreye (ovšem liberálního antikomunistu Humphreye z padesátých let, nikoli toho Humphreye, který se v posledních letech svého života vydal k levici). Zvláště se ovšem jejich podpoře těšil velký bojovník studené války Henry "Scoop" Jackson, jenž - jak do velké míry doufali - by stranu osvobodil od McGovernovských sil, které se jí chopily v roce 1972, a vrátil jí její starou trumanovskou slávu.
Tyto lidi však nic nemohlo zprostit toho, aby je kdokoli jiný nazýval neokonzervativci, a tak většina z nich před oním pojmenováním po kratším či delším váhání kapitulovala. Ustoupili proto, že navzdory jejich přáním a snahám se dokázala levice slova "liberál" zmocnit tak úspěšně, že by jen mátli a zaváděli, kdyby je nadále vztahovali na sebe. Jak nedávno uvedl Moynihan, byli tito neokonzervativci jako "dobří katolíci, kteří byli exkomunikováni, a tak nakonec řekli - dobře, tak jsme tedy protestanti".
Jenže neokonzervativci přinesli do konzervatismu také něco nového, nejen své vlastní osoby. Nebyli to konvertité, kteří vážně, věrně a pokorně - samozřejmě nikoli poníženě - přijali nějakou zavedenou víru. Kdyby takovými konvertity byli, jistým způsobem by to ospravedlňovalo projev jednoho paleokonzervativního profesora, kterého rozpálila všechna ta pozornost, jíž se neokonzervativcům dostávalo, až k prohlášení, že sice nemá nic proti tomu, aby byla tato kajícná děvka uvítána v kostele, ale že rozhodně odmítá předat jí kazatelnu. Zášť a zlá vůle tu ovšem byly nemístné, vždyť neokonzervativci se neucházeli o přijetí do etablovaného sboru. Byli spíš zaujati procesem formování vlastní perspektivy, jež se v důležitých ohledech lišila od starších variant amerického konzervatismu.
Na poli domácí politiky se tudíž neokonzervativci stranili rozsáhlého odporu k zaopatřovacímu státu, jímž se americký konzervatismus vyznačoval již od dnů New Deal. Na rozdíl od starších pojetí amerického konzervatismu nebyli pro zrušení zaopatřovacího státu, šlo jim pouze o to stanovit mu určitá omezení. Tato omezení však v jejich pojetí neobsahovala takové zásadní principy, jako je legitimní velikost a role ústřední vlády v americkém ústavním pořádku. Byli spíš vedeni praktickými úvahami, jako hledáním přesného bodu, v němž je stimulace k práci podrývána snadným přístupem k sociálním příspěvkům, bodu, ve kterém přerozdělování rozpočtových příjmů začíná narušovat hospodářský růst, anebo bodu, v němž by se rovnostářství dostalo do vážného konfliktu se svobodou.
Podobné rozlišení mezi neokonzervatismem a staršími variantami konzervatismu spočívá v jejich rozdílném přístupu k zaměstnaneckým hnutím. Starší konzervativci byli jednotní v nepřátelství k odborům, a to v zásadách i v praxi, zatímco neokonzervativci si k odborům zachovali stejnou náklonnost, jakou mívali za svých levicových časů.
Mělo to mnoho důvodů; některé byly nostalgické a atavistické, plynoucí z jejich dělnického původu (mnozí neokonzervativci pocházeli z dělnického prostředí). Snad nejdůležitější důvod však neměl co dělat s osobními sentimenty ani s domácím prostředím. Byla jím skutečnost, že vedení zaměstnaneckých hnutí byla neochvějně antikomunistická. Protože antikomunismus byl převládající vášní neokonzervativců v zahraniční politice, neodvolatelně je táhl ke spolupráci s federací odborových svazů AFL-CIO, která v té době byla právě tak antikomunistická jako oni sami.
Nelze dost dobře obejít tvrzení, že všechny starší varianty konzervatismu byly právě tak horlivě antikomunistické. Jak však ukazuje Richard Gid Powers v knize Not Without Honor, což jsou nové dějiny amerického antikomunismu, měly tyto starší proudy menší starost o agresi zvnějšku než o hrozbu vnitřní subverze a při pátrání po zdrojích této hrozby si nedělaly, mírně řečeno, moc skrupulí při rozlišování mezi různými levicovými frakcemi. Pravdou je, že většina starších konzervativců v hloubi srdce prostě nevěřila, že by někdo, kdo se pohybuje na kluzkém svahu levice - natožpak nějaký agitátor! - mohl skutečně být antikomunistou.
A naopak - jen velmi těžko by dokázali uvěřit, že byznysmeni, kteří přispívali velkými částkami Republikánské straně a pronášeli ta správná slova o daních a vládní regulaci, by mohli bojovat proti komunismu méně než naplno. A přece, ať je to sebeméně k víře, ono prostředí byznysmenů jako celek podporovalo politiku détente vůči Sovětskému svazu a otevření se Číně, kterou prováděla Nixonova i Fordova administrativa. Bylo to tím, co mohl později za krize v Polsku začátkem osmdesátých let říci George Will o bankéřích - jejich láska k byznysu byla větší než averze ke komunismu.
Neokonzervativci nechovali k obchodu ani k ničemu jinému takovou lásku, aby převýšila jejich nenávist ke komunismu - a jejich spojenci v odborových hnutích právě tak. Jen málo byznysmenů a málo Republikánů se vůbec kdy setkalo s nějakým komunistou. Podle všeho si někteří z nich mysleli, že SSSR byl jednou obrovskou regulační agenturou, něco jako gigantická Federální obchodní komise vyzbrojená jadernými zbraněmi - to by se asi nejvíc blížilo naplnění jejich představy absolutního zla. Jiní byli tak bytostně vzdáleni a tak dalece nechápali fenomén ideologického zápalu, že se domnívali, že by Sověty mohl z komunismu vykoupit správný obchodní postup.
Takové iluze neokonzervativním intelektuálům ani jejich spojencům v odborech jaktěživy ani nezavadily o mysl. Všichni měli nějakou přímou zkušenost s komunismem; věděli, čím je zlo totalitárního systému, věděli, jak funguje, a věděli, jak proti němu bojovat.
V této souvislosti je poučné si připomenout, že Ronald Reagan býval odborářským vůdcem a na tomto poli s komunismem bojoval. Reagana také můžeme pokládat za jednoho z prvních neokonzervativců: většinu své politické kariéry byl liberálním Demokratem a Republikánem se stal až v jedenapadesáti letech. Ještě poučnější je zamyslet se v témž kontextu nad báječnou, možná apokryfní anekdotou o britském odborářském vůdci Ernstu Bevinovi, který se stal ministrem zahraničí právě v době, kdy navštívil Postupimskou konferenci v roce 1945, kde byl i Stalin. Přestože se Bevin nikdy předtím mezinárodních jednání nezúčastnil, strávil léta bojem proti pokusům britské komunistické strany ovládnout tamní odbory. Když se ho po návratu z Postupimi ptali, jak Rusové vypadají, odpověděl: "Jsou úplně jako komunisté."
Neokonzervativci v Americe také věděli, že Rusové jsou stejní jako komunisté, s nimiž tak dlouho bojovali (někdy také po tom, co sami komunistickým obdobím prošli). Mimo jiné to znamenalo, že chápali, že Sovětský svaz není "normální" imperiální velmoc, která si hledá místo na mezinárodním výsluní, nýbrž že považovat jej za něco takového to je ohromným omylem - morálním stejně jako politickým.
Jinými slovy - neokonzervativci chápali, že Sovětský svaz měl víc společného s Hitlerovými revolucionáři a expanzionisty v Německu před druhou světovou válkou, než s nerevolučními autoritáři císaře Viléma v Německu před první světovou válkou. A tak to byli oni, kdo vedl útok proti americké politice založené na vilémovském modelu, proti politice détente, byli to oni, kdo převzal vedení při vyvracení falešných představ o kontrole zbrojení a kdo usiloval o posílení národní obrany v odpověď na rostoucí sovětské vyzbrojování v sedmdesátých letech.
Další problém zahraniční politiky, v jehož chápání se neokonzervativci lišili od starších pojetí konzervatismu, byl Izrael. Někteří starší konzervativci z náboženských důvodů nesouhlasili s myšlenkou židovské suverenity ve Svaté zemi, pro jiné byl židovský stát parazitní a nedůvěryhodnou socialistickou zemí. Ale neokonzervativci viděli Izrael jako nesmírně zranitelnou předsunutou hlídku a zástupce Západu ve strategicky životně důležité oblasti - vášnivé útoky na jeho legitimitu vykládali jako část ideologické ofenzivy proti demokratickému světu, kterou vedl a dirigoval právě Sovětský svaz. Zatímco tedy byla jejich nadšená podpora Izraele často spojována s faktem, že tolik neokonzervativců bylo Židy, ve skutečnosti to mělo nejméně právě tolik - ne-li více - co dělat s tím, že byli antikomunisty.
A konečně tu byla sféra kultury. Byl-li antikomunismus převládající hnací silou neokonzervativců v zahraniční politice, byl jí v politice domácí odpor k antikultuře šedesátých let. Mám podezření, že odpor vůči antikultuře přivedl k neokonzervatismu víc konvertitů, než jakýkoli jiný faktor.
Ten odpor nebyl zaměřen jen proti antikultuře samotné; byl inspirován také zavrženíhodným selháním velkých institucí liberálního společenství, které nedokázaly antikultuře vzdorovat. První ze všech kapitulovaly univerzity, pak celostátní média - a nakonec podlehla dokonce i Demokratická strana.
www.obcinst.cz