Šest let uplynulo ode dne, který se stal jedním z důrazných varování před hrozbou teroru. Do té chvíle byly boje v Izraeli nebo excesy v Rusku mnohými považované za lokální záležitosti, které v nás živily mylné přesvědčení, že to všechno se odehrává daleko a v podstatě se nás to netýká.

Je smutné, že lidstvo potřebuje hromadnou vraždu k tomu, aby si uvědomilo, že terorismus hranice nezná. Přesto v nás ale i dnes přežívá neděje, že se nás to nedotkne, nebo že nás to nějakým zázrakem mine. Před pěti lety o tom byly skálopevně přesvědčené i Spojené státy. Výsledek známe.

Izrael je zemí, která s tímto černým fenoménem bojuje už od svého vzniku do dnešního dne. A Izrael není za oceánem, i když se řada politiků tváří, že se to Evropy netýká, nebo že nechce, aby se jí to týkalo.

Dovolte mi v této souvislosti připomenout událost, od níž v příštím roce uplyne čas dvou generací. Je to Mnichovský diktát, kterým si v roce 1938 chtěly mocnosti vykoupit u nacistického Německa mír a klid pro své země. Výsledek rovněž známe.

Nechtějme proto opakovat stejnou chybu, k jaké tehdy došlo v Mnichově. Nedopusťme, aby Izrael, který na sebe váže většinu teroristických sil, zůstal ve svém boji osamocen pro politické kličkování a falešnou toleranci.

Jistěže musíme soucítit s obyčejnými arabskými lidmi, jejichž hlavní každodenní snahou je doslova boj o přežití, často ve velmi nuzných a těžkých podmínkách, které si nedokážeme představit ani v tom nejhorším snu. Naší snahou by proto měla být pomoc arabským dětem a mladým lidem, získávat vzdělání bez militantních či rasistických prvků a na úrovni, která by jim zajistila důstojné místo ve společnosti. Jen tak lze v budoucnu přesvědčit dítě, které zatím zná jen nuzné podmínky, že ráj, slibovaný těmi, kdo ho připravují na cestu sebevraha, najde v každém evropském hračkářství. Všichni přece víme dobře, že děti arabských šejchů, ani teroristických vůdců se mezi sebevrahy nevyskytují.

Musíme si uvědomit, že dosud Izrael funguje jako „nárazník“ Evropy před terorismem. Jakkoli to zní nehezky, je to neoddiskutovatelný fakt. A měli bychom si toho nejen vážit, ale také mu podstatně zřetelněji vyjádřit svou podporu a pomoc, než je tomu doposud. To drobné srdce Blízkého východu s velkým duchem čelí početně mnohanásobné přesile už desítky let. Evropská politika však dělá, že se jí to netýká. Ale kdo jiný, než právě naše země, by měl vědět, jaké to je, když nás spojenci hodí přes palubu. Nedopusťme, aby Evropa zopakovala stejný krok vůči Izraeli. Porážkou Izraele by totiž fundamentalistický teror zmohutněl stejně jako nacismus před 70 lety. Nedovolme, aby byl tentokrát Izrael obětován za stejně neperspektivní falešný mír s terorismem, jako byl v roce 1938 mír s nacismem. Protože jinak výsledek opět poznáme na vlastní kůži. Pochybuji, budeme-li v důsledku falešné politické tolerance vězet nakonec v krvavém boji s terorem po uši, že nás upokojí fakt, že v tom tentokrát budeme spolu s celou Evropou.

Neslyší politici? Co se dá dělat. Obraťme se na naše lidi, o nichž jsme na rozdíl od politiků přesvědčeni, že dokáží velmi dobře rozeznat, co je dobré, a co ne. Vysvětlujme jim situaci a oni už sami pochopí, co je správné a kde je naše místo. Jen tak se nám podaří přimět naše europoslance, aby v Evropském parlamentu zazněl hlas České republiky zcela zřetelně a konkrétně: Ano, jsme pro dialog s každým, kdo chce poctivě jednat o míru, ale právě proto podporujeme Izrael v jeho boji s terorismem, jehož jediným klíčovým pojmem je smrt. Odmítáme cestu, na níž by byl Izrael obětován politickým kličkám, i proto, nebo možná právě proto, že nechceme teror v ulicích Evropy. Protože dnes vede cesta k míru a klidu v Evropě, přes sílu a moc Izraele na Blízkém východě. 

11. 9. 2007, Jungmannovo náměstí, Praha 

prohlášení Občanského sdružení JORDAN-CZ-EU a České společnosti přátel Izraele

na pietní akci k uctění památky obětí 11. září 2001 „Spolu proti terorismu“

www.eurabia.cz