Můj názor na imigraci lze shrnout do 3 tezí.

Za prvé, právo na emigraci je zásadní lidské právo. Pokud chcete odjet ze své země a žít v jiné zemi, v níž vás chtějí přijmout, vaše vláda vám v žádném případě nesmí bránit v emigraci. Pokud tak činí – jak činily komunistické vlády před rokem 1989 – dopouštějí se velké nespravedlnosti.

Zatímco emigrace je základním lidským právem, neexistuje nic jako absolutní, suverénní právo na imigraci. Nikdo nemá automatické právo imigrovat do jiné země – bez souhlasu jejich občanů. Každý má právo imigrovat do jiné země jen se souhlasem jejích obyvatel. A pokud mi oni ten souhlas nedají, nijak tím má přirozená lidská práva neomezují; jen nechtějí mít se mnou nic společného.  

Příklad: když se chci usadit v Austrálii a Austrálie mě příjme, je to fajn. Když se chci usadit na Novém Zélandu a Nový Zéland mě za rezidenta s trvalým pobytem nechce, osobně mě to může mrzet, ale musím uznat, že žádné mé lidské právo tím Nový Zéland neporušil. Nechává mě plně na pokoji, nijak mě nepoškozuje, jen se mnou se nechce nijak sdružovat. Tím realizuje svou svobodu volby. To stoupenci antidiskriminačních zákonů nechápou; nechápou, že svoboda smlouvy a spolčování zároveň zahrnuje – a zahrnovat musí, má-li být skutečnou svobodou – i svobodu s někým se nespolčit, svobodu s někým smlouvu neuzavřít.

Mou první tezí tedy je, že zatímco existuje absolutní právo občana na emigraci, v níž mu jeho země nesmí bránit, právo na imigraci do jiné země není absolutní, ale je podmíněno souhlasem jejich obyvatel.

Mou druhou tezí, či vlastně mým názorem na vlastní otázku imigrace, je dokonale centristický postoj, V otázce imigrace jsem centristou. Tj., pokud jednou krajní pozicí je názor, že země nemá přijmout žádné imigranty, a pokud druhou krajní pozicí je názor, že země má přijmout kohokoli a každého, kde se chce u nás usadit, pak já nesouhlasím ani s jednou z nich. Nejsem za nulovou imigraci a nejsem ani za neomezenou, nekonečnou imigraci.

Jsem za omezenou imigraci; za to, aby každý rok bylo povoleno určitému počtu cizinců (za ty nepovažuji občany EU, jen občany zemí mimo EU) se u nás usadit, mít trvalý pobyt a po určité době, např. 5 letech, pokud neporušovali zákony, získat i občanství.

Proč jsem za nenulovou imigraci? Protože máme málo dětí. Aby se populace zachovávala, na ženu má v průměru připadat 2,1 dítěte. V ČR má žena v průměru 1,2 dítěte. V dokonale liberální společnosti bez pečovatelského státu by to bylo irelevantní. V zemi se socialistickou mentalitou, jakou je bohužel i ta naše, v níž mnozí lidé vidí smysl svého života v požadování od státu, aby se o ně materiálně postaral, potřebujeme nové a nové občany, kteří by pracovali, platili daně a tak produkovali prostředky, jimiž socialističtí politici mohou uplácet své voliče. Pokud na jednoho nepracujícího pracují tři pracující, zaopatřovací stát je ještě únosný. Pokud na každého nepracujícího by však pracoval jen jeden pracující, bylo by to již neúnosné.

Proto nové, mladé lidi potřebujeme. Nemáme je my, tak je potřebujeme ze zahraničí. A otázkou společenské dohody má být, kolik jich chceme ročně přijmout. Zda deset tisíc, nebo sto tisíc, nebo milion. Bavme se o tom a pak tu sumu stanovme.

Proč jsem proti neomezené imigraci? Protože myšlenka neomezené imigraci je šílená. Je to šílenost, jež by v praxi vedla k dalším šílenostem; může ji tudíž zastávat pouze šílenec, anebo multi-kulti ideolog. Žádná země, natož ta naše, není nekonečně elastická v tom smyslu, že kdokoli a každý z celého světa může mít automatický nárok se u nás usadit; a případně pobírat sociální dávky; a případně sem importovat zvyklosti své původní společnosti.

To nás přivádí k tezi třetí:naše imigrační politika by měla být rozvážná, tj. selektivní a, ano, diskriminační. Měla by diskriminovat mezi uchazeči o imigraci na základě jejích zemí původu. Či, přesněji řečeno, na základě převládajících politických zvyklostí v jejich zemích původu.

Cílem imigrační politiky by neměla být totální asimilace imigrantů. Učinit z nich Čechy, kteří preferují vepřo-knedlo-zelo, by bylo nudné. Klidně ať si ponechají své kulinářské tradice a specifika. To naši společnost obohatí. Ale cílem imigrační politiky by rozhodně měla být politická integrace; ta dokonce jejím cílem být musí, má-li se zachovat soudržnost naší společnosti a loajalita všech jejich příslušníků vůči ní. Politická integrace imigrantů v tom smyslu, že pokud chtějí mezi námi žít a časem přijmout naše občanství, musí bezpodmínečně akceptovat politické hodnoty naší společnosti definované v naši Ústavě a ústavní Listině práv a svobod. Totiž hodnoty osobní, náboženské a politické svobody. To má být conditio sine qua non.

Žádný cizinec, který naše hodnoty svobody nechce přijmout za své, by nejen že neměl mít možnost stát se našim občanem, ale neměl by mít ani možnost stát se legálním rezidentem na našem území. Nedává smysl pustit sem cizince s naprosto cizími politickými hodnotami, aby nám naši svobodnou politickou společnost rozvrátili.

Takže kvóty a diskriminace mezi imigranty podle toho, jaká politická kultura a jaké politické hodnoty v jejich společnostech původu převládají.

To zřejmě již bylo příliš na tu milou slečnu, moji spolu-diskutérku v Radiožurnálu, neboť označila tento můj názor za rasistický.

Nařčení z rasismu, případně z fašismu, je samozřejmě známým trikem levičáků, pokud diskutují s někým z pravice, nebo s někým, kdo má evidentně lepší argumenty. Já jsem pochopitelně toto nařčení očekával, proto v klidu slečně vysvětluji:

Podívejte, to vůbec nemá nic společné s rasou; má to ale vše společného s politickými hodnotami a názory. Vůbec není žádný problém přijmout za naše nové občany svobodymilovné a demokraticky smýšlející černé Kubánce, či žluté Číňany z Hong Kongu, kterým již leze na nervy oklešťování jejich svobod ze strany komunistů v Pekingu. Kritérium pro kvóty a diskriminaci mezi uchazeči o imigraci vůbec nemá být rasové nebo etnické, ale jen politicko-světonázorové. Lidé, kteří zastávají naše hodnoty svobody mají být vítání bez ohledu na barvu pleti, stejně tak, jako bez ohledu na barvu pleti mají být odmítnuti ti, kdo je nezastávají, anebo jsou jim přímo nepřátelští!

„A jak je poznáte?“ – namítla moje spolu-diskutující oponentka.

Na základě zkušenosti. V individuálním případě nemusím předem nutně vědět, zda ten dotyčný či dotyčná touží po svobodě nejen pro sebe, ale i pro druhé, anebo zda touží po svobodě pouze pro sebe, zatímco svobodu pro druhé nenávidí. Ale na základě zkušenosti to víme v případě společností jako celku.

Takže například průměrný občan Slovenska je statisticky způsobilý přijmout za své politické hodnoty české společnosti lépe než průměrný občan Ukrajiny nebo Moldávie a ten je zase statisticky způsobilý přijmout za své naše hodnoty a integrovat se do naši politické společnosti lépe než průměrný občan Saudské Arábie (měl jsem uvést poddaný Saudské Arábie; v Saudské Arábii nejsou žádní občané). Proto ony kvóty a racionální diskriminace: žádají-li o imigraci k nám zároveň obyvatelé Ukrajiny, Moldávie a Saudské Arábie, mají být ti první dva preferovaní před tím třetím. Anebo jinak: na každého přijatého imigranta ze Saudské Arábie by mělo být přijato 10-100 imigrantů z Ukrajiny či Moldávie.

Náš pořad skončil a milá slečna mi mimo studio rozhořčeně řekla: Tedy žena ze Saudské Arábie, která by chtěla u nás pracovat jako šička, má smůlu jen proto, že se narodila v nesprávné zemi? Má odpověď: Ano, přesně tak, ale pokud skutečně souhlasíte s tím, že roční legální imigrace k nám nemá být neomezená, ale má být omezena konkrétním číslem, pak každá šička ze Saudské Arábie, kterou pustíte k nám, zabírá místo nějaké jiné šičce z Moldávie, kterou k nám nepustíte. A to je fér? Individuálně jsou si žena z Moldávie a žena ze Saudské Arábie rovny, a kdyby všechny ostatní faktory byly stejné, nebyl by jediný důvod preferovat jednu z nich před druhou. Všechny faktory však stejné nejsou. Na základě své výchovy, prostředí, kultury a civilizačních přesvědčení je průměrná žena z Moldávie lépe způsobilá přijmout politické hodnoty naši společnosti a úspěšně se do ní integrovat, než průměrná žena ze Saudské Arábie.