A totéž platí o početných společenstvích, komunitách, státech. V případě afrického kontinentu, 800 milionů lidí, žijících a zejména živořících na jih od Sahary, se svého mizerného údělu nezbaví po dobu další generace či generací. V Nigérii, nejpočetnějším (140 milionů) a ropou nasáklém státu, většina strádá. Planá slova o africkém socialismu a krušná realita diktátorských režimů přivedly evropského kolonialismu se zbavivší kontinent ke kolosálnímu fiasku. Podle údajů Světové banky (The Economist, 28.4.2007), od roku 1960 do 2005 průměrný příjem per capita ve 48 státech (sub-Saharan Africa) vzrostl, vzdor vší obrovské zahraniční pomoci, o pouhých 25 procent, zatímco ve východní Asii, v témže období se zmnožil 34 krát. Porovnejme pak výsledky Singapuru či Malajska, končin rovněž se zkušeností evropského kolonialismu, s nynějším ubožáctvím od Angoly po Zimbabwe.

V roce 2002 OSN vydala podrobnou, objektivní studii, jíž se z pochopitelných důvodů dostalo pramálo publicity. Zabývala se totiž socio-ekonomickým výkonem všemožných regionů ve světě a ten arabský - například podle kritérií gramotnosti, postavení žen a všeobeckého využití potenciálu - dopadl prabídně, hůř než na žebrotu odkázané africké státy či pseudostáty. Se závěrečnou diagnozou, že muslimská oblast – 22 členských států Arabské ligy, od Mauretánie po výspy ve Perském zálivu, s více než 300 miliony obyvatel - je v podstatě tzv. dysfunctional. A je to vidět vlevo vpravo. Se vším tím bohatstvím, paláci ze zlata, vzdálenost mezi životem bohatých a chudých je astronomická, obohacování lidstva užitečnými znalostmi je minimální.

V demokraciích se musíme potýkat s nepříjemností přiznání, že za ty které potíže si můžeme sami. Těžko lze všechnu odpovědnost svádět na vlastní vládu, kterou si lid svobodně zvolil. Arabové to mají jednoduché: vždy všechno zavinil někdo jiný – zejména ovšem Amerika a Izrael.

Ekonomika Izraele – 100 miliard dolarů – je větší než všech jeho sousedů. Na prostoru miniaturního rozsahu bez přírodních zdrojů se podařilo vytvořit životní úroveň převyšující okolní, mnohde ropou bohatě obdařené končiny. A rovněž to je jediná fungující demokracie na Blízkém východě.

Židé, jejichž počet dosahuje pouhých dvou desetin jednoho procenta světové populace, v tomto 21. století prozatím získali 32 procent čili téměř jednu třetinu všech Nobelových cen. Jejich výkony ve vědách, umění, ekonomii, dosaženého životního standardu jsou přece fenomenální. A neméně pozoruhodná je neochota se o triumfu zmiňovat, natož ho do světa roztrubovat. Kdykoliv jsem s takovým tématem započal mezi svými židovskými přáteli, reakcí bylo mlčení, změna tématu, s náznakem jeho nevhodnosti.

Charles Murray, významný vědec a spoluautor proslavené a mnohými proklínané knihy The Bell Curve (1994), nabízí vysvětlení v historii a současném vzkříšení antisemitismu v Evropě. Jeho text s přímočarým názvem „Jewish Genius“ vyšel v dubnu 2007 v měsíčníku Commentary, velmi vlivném zdroji, do něhož přispívaly osobnosti kalibru Daniela Patricka Moynihana. Článek Jeane Kirkpatrickové přiměl tehdejšího prezidenta Reagana jí nabídnout funkci hlavního amerického delegáta v OSN. Commentary začal vycházet v roce 1945, jeho vydavatelem byl a stále je židovská organizace (American Jewish Committe), ale nikdy v něm nevyšel článek na toto ošidné téma. Teprve teď tento nežidovský rodák Murray z žírné Iowy, původu irsko-skotského, důkladně kousl do pomíjeného kyselého jablka.

Zmiňuje se o Introduction to the History of Science (1927-1948), mohutném dílu George Sartona, který z počtu 626 vědců kdekoliv ve světě v období let 1150 až 1300 identifikoval 15 procent Židů. Murray ve své knize Human Accomplishment (2003) uspořádal jakýsi inventář významných osobností v oblasti věd a umění a v období 1200 až 1800 uvedl sedm Židů, z nichž pouze dva (Spinoza a Montaigne) dosáhli značného ohlasu. Koncem 18. století, s občansko-právní emancipací této nekřesťanské menšiny se ale situace značně změnila v některých státech západní Evropy a kolem roku 1870 významně ovlivnila i zbytek kontinentu. V porovnání početní síly většinové populace, období 1870 – 1950 židovský přínos v literatuře byl čtyřikrát větší, v hudbě a výtvarných umění větší pětkrát, v chemii šestkrát, v biologii osmkrát, ve fyzice devětkrát, v matematice dvanáctkrát a ve filozofii čtrnáctkrát. V druhé polovině 20. století získali 29 procent všech Nobelových cen v literatuře, chemii, fyzice a medicině.

Kde se tedy získalo tolik talentu? Murray zdůraznil objektivně měřitelná kritéria – IQ, inteligenční kvocient, jehož dosažená výše nad 140 je zřetelným ukazatelem potenciálu výtečného výkonu v oboru matematiky a teoretické fyziky. Židé uspěli šestkrát častěji a při hodnocení ještě znamenitějšího IQ se nepoměr v jejich prospěch zvětšoval. Správa veřejných škol v New York City uspořádala hodnocení všeho žactva. Tehdy v roce 1954 psychologové identifikovali maximální IQ (170 +) u 28 dětí, z nichž 24 byli Židé. (Neznám výsledky z nejposlednější doby, ale pravidelně se lze dočíst o jiném ukazateli, totiž o vítězích tzv. Westinghouse Scholarship, kde tyto židovské snaživce o monopol připravili asijští konkurenti, děti přistěhovalců z Číny a Indie.) Ovšem mimořádná inteligence není zárukou mimořádného výkonu a životního úspěchu. K němu je pak třeba i notné ambice a vytrvalosti.

Genetici a historici se stále dohadují o váze vlivu prostředí a dědičnosti – onoho věčného nature versus nurture. Murray tvrdí, že primární váha dědičnosti je v současné době přesvědčivě prokázána, zatímco vliv prostředí je menší, než se dřív vesměs předpokládalo. Je prokázáno, že děti, adoptované hned po narození, nedosahují IQ svých adoptivních rodičů. Děti nežidovského původu, vychovávané v židovských rodinách, zůstávají pozadu se svou inteligencí.

Murray polemizuje s hypotézou tzv. winnowing by persecution, podle níž v době útlaků, pogromů, dovedli přežít Židé jen ti nejchytřejší. Jenže ti zpravidla byli i nejbohatší, víc viditelní a tudíž i primárním cílem a obětí antisemitského postihu. Tuto hypotézu též důkladně neguje osud po století pronásledovaných bývalých Cikánů, nynějších Romů. Ti s takovou anamnézou by tedy měli znamenitě intelektuálně vynikat a hospodářsky prosperovat.

Přesvědčivější je vysvětlení směrem k historické zkušenosti při výběru manželského partnera a důrazu na jeho mentalních kvalitách. Děti vzdělanců, vzájemně se ženící a vdávající, a ještě víc žádoucí aby byla varianta, když potomek vědce, vybaveného schopnostmi abstraktního myšlení, si vezme partnera z rodiny obchodníka, který uspěl zásluhou své praktické inteligence.

Ve vědeckém časopise Journal of Biosocial Science vyšel (2006) článek s názvem „Natural History of Ashkenazi Intelligence“ tří autorů (Gregory Cochran, Jason Hardy, Henry Harpending – jeden fyzik, dva antropologové), kteří s pomocí mnohých dat předkládají vysvětlení, s odkazem na historii výběru – či, přesněji, možnosti výběru – životního povolání. Židé v oblasti na sever od Pyrenejí až po Balkán (oni tzv. Aškenázi) měli výběr omezen, mohli se uplatit jen v obchodě a finančnictví, museli kultivovat druh talentu, nepotřebného pro většinu nežidovského obyvatelstva, lopotícího se v zemědělství. Tito Židé ekonomicky prospívali, s jejich rostoucí životní úrovní ze zmenšovala úmrtnost jejich potomstva, prosperita se dědila. Jiný ale byl úděl Židů sefardických – těch z iberského poloostrova a oblasti Středozemního moře – značně se angažujících v různých řemeslech, nepodporujících mimořádnou mentální motivaci.A dopad této historické zkušenosti je viditelný: v Izraeli prováděné testy zjišťují, že IQ lidí sefardického původu, ne-evropských Židů, je nižší než těch evropských a je na stejné úrovni tamějšího nežidovského obyvatelstva.

Této interpetaci lze oponovat s odkazem na Sartonova zjištění vysokého procenta (15%) významných vědců začátkem druhého tisíciletí, kdy přece židovské etnikum se na větev aškenázkou a sefardickou ještě nerozštěpilo. Židé, ze Španělska koncem 15.století násilně do všech směrů vypuzení, odešli nejen na sever (potomek Spinoza v Nizozemí), či na západ (ještě pozdější potomek Disraeli, dokonce jako předseda vlády ve Velké Británii), ale i směrem k Bagdádu, do Mezopotámie, kde se zdárně uplatňovali.

Murphy zdůrazňuje vliv palestinského mudrce jménem Joshua ben Gamla z prvního století. Ten zavedl unikát ve světě, totiž univerzální gramotnost pro veškeré mužské pokolení židovské víry. Takové vzdělání bylo ovšem k užitku v některých povoláních, nikoliv ale v zemědělství, kde s jeho nepoužíváním, nevyužitím chřadlo. Pobožný Žid nejen talmud četl, ale musel se snažit interpretovat jeho nezřídka obtížný text. K představě dobrého Žida se vyžadovala představa Žida inteligentního.

Zde tolik citovaný autor Murphy končí s „unikátně skromnou a naštěstí nevyvratitelnou hypotézou“, že Židé jsou ten Bohem vyvolený národ. Což si takto otevřeně mohl troufnout jen následovník jiné než Mojžíšovy víry.

Jakožto rovněž jinověrec se připojuji s pochvalou oné samozřejmosti, že lidé jsou různí, naštěstí se liší. Někdy až příliš se liší.

 www.otaulc.com