Projev Václava Klause na konferenci o změnách klimatu
Zodpovědní politici vědí, že musí jednat, je-li to nezbytné. Vědí, že je jejich povinností iniciovat vhodná opatření, může-li dojít k ohrožení občanů jejich zemí. A vědí i to, že se musí domlouvat s kolegy z dalších zemí, nemůže-li být problém uzavřen do hranic jednotlivých států. Přispívat k tomu je jedním z hlavních důvodů existence institucí, jakou je Organizace spojených národů.
Politici jsou také povinni zajistit, aby náklady těch opatření, která navrhují, nebyly větší, než efekty, které z nich plynou. Musí proto velmi pozorně vyhodnocovat a analyzovat všechny své projekty a iniciativy. Musí to dělat i tehdy, je-li to nepopulární a znamená-li to "foukání proti větru" módy a politické korektnosti. Chtěl bych poděkovat generálnímu tajemníkovi Ban Ki-moonovi za zorganizování této konference a za to, že nám tím poskytl příležitost vyslovit se k důležitému, ale dosud zcela jednostranně diskutovanému problému klimatických změn. Důsledky přijetí hypotézy o klimatických změnách jako o reálné, rozsáhlé, okamžité a lidmi způsobené hrozbě by byly tak enormní, že jsme povinováni "měřit dvakrát", než učiníme jakákoli dalekosáhlá rozhodnutí. Obávám se, že se to neděje.
Chtěl bych uvést několik myšlenek, které jsou nezbytné k tomu, abychom tuto věc uvedli do patřičného kontextu:
1. Navzdory uměle a neoprávněně vytvořené představě o velkém rozsahu probíhajících klimatických změn, bylo zvýšení globálních teplot v posledních letech, desetiletích a stoletích v historickém porovnání velmi malé. Jeho důsledky na člověka a jeho aktivity jsou v podstatě zanedbatelné.
2. Hrozba spojená s hypotetickým budoucím globálním oteplováním vychází výlučně z velmi spekulativních prognóz, nikoli z vědecky ověřené minulé zkušenosti a z rozpoznání jejích trendů a tendencí. Tyto prognózy vycházejí z relativně krátkých časových řad relevantních proměnných a z prognostických modelů, které se neukázaly být dostatečně spolehlivými při objasnění vývoje v minulosti.
3. V rozporu s mnoha sebevědomými a samoúčelnými výroky ohledně příčin probíhajících klimatických změn žádný vědecký konsensus neexistuje. Nestranný pozorovatel musí přiznat, že obě strany sporu tedy ti, kteří věří v dominantní úlohu člověka v nedávných klimatických změnách, i ti, kteří podporují hypotézu o převážně přírodní příčině klimatických výkyvů nabízejí argumenty natolik silné, že jim musíme pozorně naslouchat. Vyhlašovat předčasné vítězství jedné skupiny nad druhou by bylo tragickou chybou a já se obávám, že ji právě teď děláme.
4. Výsledkem tohoto sporu uvnitř klimatologie je to, že někteří z nás žádají okamžitou akci, zatímco jiní před ní varují. Racionální chování vždy závisí na porovnání velikosti a pravděpodobnosti rizika a velikosti nákladů, jak se tomuto riziku vyhnout. Jako zodpovědný politik, jako ekonom, jako autor knihy o ekonomice klimatických změn, s vědomím všech dostupných dat a argumentů, patřím k těm, kteří došli k závěru, že je riziko velmi malé, že jsou náklady, jak se mu vyhnout, neúnosně vysoké a že je aplikace fundamentalisticky interpretovaného principu předběžné opatrnosti chybnou strategií.
5. I ti politici, kteří věří v existenci rozsáhlého globálního oteplování a já mezi ně nepatřím a zejména ti, kteří věří v jeho antropogenní původ, jsou rozděleni: někteří z nich chtějí kontrolovat a omezovat globální klimatické změny (a jsou připraveni vynakládat na to obrovské finanční zdroje), zatímco jiní se spoléhají na přirozenou lidskou adaptabilitu, na modernizaci a technický pokrok a zejména na blahodárné účinky budoucího růstu bohatství a blahobytu (a proto preferují vydávat veřejné prostředky tímto směrem). Druhá varianta je sice méně efektní a méně ambiciózní, ale slibuje daleko více než ta první.
6. Celý problém nemá pouze svou časovou dimenzi, ale má i svůj mimořádně důležitý prostorový (regionální) aspekt. To je třeba hlasitě připomínat zejména zde, na půdě OSN. Různá úroveň ekonomického rozvoje, životní úrovně a bohatství v různých místech světa vede k tomu, že je každé plošné, celosvětové, jednolité řešení příliš nákladné, nespravedlivé a do značné míry diskriminační. Dnešní rozvinuté země nemají sebemenší právo jakýmkoliv dalším způsobem zatěžovat méně rozvinuté země. Diktovat jim ambiciózní a pro chudší státy často téměř likvidační environmentální standardy je chybou a mělo by to být vyloučeno z nabídky doporučovaných opatření.
Mám dvě doporučení:
1. OSN by měla zorganizovat dva paralelní mezivládní panely o klimatických změnách a publikovat dvě konkurenční zprávy. Podmínkou jakékoli efektivní a racionální debaty je zbavit se jednostranného monopolu. Dobrým výchozím bodem by bylo poskytnutí stejné, nebo aspoň srovnatelné finanční podpory oběma skupinám vědců.
2. Jednotlivé členské země OSN by si měly vzájemně naslouchat a měly by se učit z chyb i úspěchů jiných, ale každá země by si měla vytvořit svůj vlastní program jak se stavět k důsledkům případných klimatických změn a hlavně by měla mít možnost rozhodnout se sama, jakou prioritu přidělí tomuto problému mezi dalšími konkurenčními cíli.
Měli bychom věřit racionalitě člověka a důsledkům spontánní evoluce lidské společnosti více než "dobru", plynoucímu z politického aktivismu. Zvolme si proto adaptaci, nikoliv pokusy řídit globální klima.
Václav Klaus