O ústavě s „horkou hlavou“
Ministr zahraničí Cyril Svoboda se ve svém článku v MF Dnes s názvem „O ústavě s chladnou hlavou“ staví za přijetí evropské „ústavy“, přiznává sice nějaká drobná negativa, ale relativizuje závažné argumenty proti evropské „ústavě“, zejména omezení státní suverenity a to, že budeme mít v případě přijetí tohoto dokumentu v Bruselu daleko menší váhu než dnes.
Pomalu zjišťuji, že s neochvějnými zastánci euroústavy, zejména s fanatickými eurofederalisty se nedá vést normální diskuze, neboť odpůrci euroústavy předkládaná závažná fakta proti přijetí evropské „ústavy“ automaticky bagatelizují, označují za směšné a ve velké většině si stojí za přijetím tohoto dokumentu stůj co stůj, za každou cenu. Pojďme se tedy podívat na holá fakta.
Za prvé, často kritizovaným faktem je to, že v případě přijetí euroústavy ztratí národní parlamenty možnost v určitých oblastech si schvalovat zákony podle sebe. Článek I-6 o právech Unie evropské „ústavy“ přímo říká: Ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených mají přednost před právem členských států. Není tedy pravda co říká Cyril Svoboda, že evropská „ústava“ pouze shrne stávající smlouvy a v žádném případě nebude jakkoli nadřazena našim zákonům. Text evropské „ústavy“ je toho holým důkazem.
A dále, článkem I-12 unie předává sama sobě veškeré pravomoci rozhodovat téměř o všem a to trojím způsobem, pravomoc výlučná, sdílená a koordinovaná. Cituji pro příklad „velice zajímavý“ odstavec 1 článku I-12 věnujícího se pravomocím Unie, Svěřuje-li Ústava Unii výlučnou pravomoc, může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou – li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí-li akty Unie. Ústava dále níže zmiňuje oblasti výlučné pravomoci, týkají se: celní unie, hospodářské soutěže, měnové politiky, společné obchodní politiky a zachování biologických mořských zdrojů. V oblasti sdílené pravomoci s námi tuto Unie „sdílí“. Jsou to pro příklad oblasti: vnitřní trh, sociální politika nebo prostor svobody, bezpečnosti a práva. V případě přijetí evropské „ústavy“ tedy ztratíme možnost sami jednat o oblastech uvedených v pravomoci výlučné, v pravomoci sdílené pak budeme citelně omezeni.
Za druhé, ústava je často označována za „vrchol“ evropské demokracie, ale přitom sama v určitých bodech demokracii omezuje, nebo připomíná vše možné, jen ne demokracii.
Tak například podle článku I-26 mohou být „legislativní akty přijaty pouze na návrh Komise“, tedy instituce, kterou žádný občan nevolí, a nikoli parlamenty, jak je v demokraciích zvykem. Jinými slovy řečeno, na vytváření právních norem v rámci celé Unie nemá občan naprosto žádný vliv. „Demokratičnost“ Unie je navíc vidět i v případě přijetí společné měny Euro, kdy nikomu nepřišlo za vhodné, ptát se občanů, zda s likvidací vlastní, národní měny souhlasí. Dále je zajímavý „demokratický“ postoj k vybírání členů komise. Členové komise jsou vybíráni nejen podle způsobilosti, nýbrž i podle „evropanství“, tedy podle toho, do jaké míry sdílí „novodobé evropské hodnoty“ mezi něž, jak jsme se mohli přesvědčit v kauze odvolání konzervativce Buttiglioneho z postu šéfa Evropské komise, nepatří např. již zmíněný konzervatismus, tradiční pohled na rodinu, nebo odpor k multikulturalismu, či evropské integraci vůbec. Zato k těm výše zmíněným „hodnotám“ patří jistě nelépe levicové smýšlení, socialismus, multikulturní názory, či anti-amerikanismus. Kdyby nedej bože euroskeptici chtěli chod Unie ovlivnit členstvím některého z nich v komisi, nemluvě o předsednictví, nemají kvůli těmto evropským ideologickým „filtrům“ šanci.
Třetí věcí je zmenšení váhy našeho hlasu v Radě ministrů. Evropská „ústava“ byla navržena eurofederalistickými silami, nejvýhodnější je pro Francii a Německo a státy středně malé a malé (mezi něž patří Česká republika) v případě přijetí této „ústavy“ tratí i v této oblasti. V případě naší země návrh Evropské „ústavy“ totiž předpokládá, že se mechanismus většinového hlasování změní v neprospěch České republiky. Evropská ústava mění váhy hlasů tak, že hlas českého zástupce snižuje na polovinu a váhu například Německa zdvojnásobuje. Ve stávajícím systému disponuje německý zástupce 29 hlasy z 321 (9 %). Podle ústavy by hlasy měly být váženy podle velikosti populace, čímž se německý hlas zvyšuje na 18%. O německé zisky se snižuje hlas ostatních. Kvórum pro schválení směrnice se navíc snižuje ze 72% vážených hlasů na 65%.
Dále nevím, proč přijímat něco, na čemž jsme neměli možnost pracovat. Jinými slovy, k evropské „ústavě“ neexistoval mandát. Konvent, který měl při vytváření euroústavy“ mít původně jen poradní funkci, nakonec „ústavu“ rovnou vypracoval, navzdory tomu, že jeho členové nebyli občany Evropy jakkoli zvoleni. Připadá mi tudíž nelogický fakt, že je nejdříve vypracována ústava a poté se ji musí všichni bezpodmínečně podřídit. Ne tedy jak byly ústavy dodnes přijímány, čili že na základě požadavků daných občanů, možností a celkové situaci je vypracován návrh ústavy o kterém se poté hlasuje. Ne, zde je vše naopak.
Evropská „ústava“ představuje největší útok na evropskou demokracii od pádu komunistických totalit. Představuje obrovský soubor různých nařízení a direktiv,ale především regulací, proti nimž se normální občan nemá možnost odvolat, ani jinak interpelovat. Evropská „ústava“ představuje ohromný krok zpátky směrem k socialismu, což je doložitelné např. Chartou práv a svobod (je součástí „ústavy“) která svými vzletnými prohlášeními připomíná kázání Robbespiera z dob francouzské revoluce (což mimo jiné řekl i Cyril Svoboda), nebo socialistickými frázemi typu „jedno společné zastoupení v mezinárodních institucích, společná evropská sociální politika, celoevropská koordinace daní, společná měna“ a podobně. Nebo s články „ústavy“ týkajících se hospodářství, kde jsou všemožné kvóty a regulace, popřípadě normy, umožňující nemístné zasahování Unie do hospodářských politik jednotlivých států, ale nikde v „ústavě“ nenalezneme například frázi o nezpochybnitelnosti soukromého vlastnictví. Levicovost Evropské unie, potažmo její „ústavy“ je vidět i na příkladu kdo stojí za „ústavou“ a kdo proti. Je to právě Strana Evropských socialistů, která sdružuje většinu levicových stran v EP kdo „ústavu“ prosazuje a na druhou stranu pravicové subjekty, konzervativci počínaje a nacionalisty konče, kdo proti euroústavě horečně vystupuje. Hlasování pro evropskou „ústavu“ tak znamená mimo jiné hlasovat pro novodobé socialistické uspořádání Evropy. Odmítnutí „ústavy“ znamená naproti tomu říci ano kontinuitě konzervativních tradic, podnikatelské etice, národní svobodě a suverenitě a vůbec starému, národnímu pojetí starého kontinentu.
Evropská „ústava“ je tedy vážným problémem o kterém by jsme sice měli v zájmu vlastního zdraví uvažovat s chladnou hlavou, ne však tak, jak míní Cyril Svoboda. Jeho argumenty o tom, že ztráta suverenity a omezení v dalších závažných věcech případné přijetí evropské „ústavy“ nepřinese, se nezakládají na pravdě. Text evropské „ústavy“ je toho dokladem. Suverenita je jiným slovem také svrchovanost Stát, který je suverénní, není podřízen žádnému vyššímu orgánu. Pokud tedy budeme v určitých věcech euroústavou omezeni, čili bude „vyšší moc“, která převezme některé oblasti naší politiky a u jiných nás citelně omezí většinovým hlasováním v EP, pak mluvit o ztrátě státní suverenity, nemluvě o dalších závažných omezeních, která nás v případě přijetí tohoto dokumentu čekají, je více než na místě.