Odstartovala bitka o počet europoslanců
Na pozadí úvah o takzvané reformní smlouvě se v Unii debatuje i o složení Evropského parlamentu (EP) po volbách v roce 2009. Počet českých europoslanců se má snížit o dva - na dvaadvacet. Vadí to?
Z bouře, která se v této souvislosti strhla, se zdá, že některé státy jsou schopny a ochotny položit za své europoslanecké posty život. Platí to jak o těch, jimž se má počet navýšit, tak i těch, kteří mají o několik postů přijít. Pro pořádek: zvýšení počtu europoslanců se (na základě populačního kritéria) očekává ve Španělsku, Francii, Rakousku, Velká Británii či Lotyšsku, snížení (kvůli zamýšlené celkové redukci počtu poslanců z 785 na 750) pak například v Německu, Belgii, České republice, Dánsku či Irsku.
Pokud ponecháme stranou konkrétní čísla, zjistíme, že na celé diskusi je nejzajímavější, jak důležitou roli v ní hrají spílané národní zájmy. Debata má vlastně komický rozměr: EP, nadnárodní instituce par excellence, se hádá, jak uspokojit sedmadvacet členských států. To se běžně nestává.
Je tedy počet europoslanců opravdu tak důležitý? Pokud by EP byl všeobecně uznávaným tělesem, pokud by (i na zasvěcené) často nepůsobil takřka neuchopitelně a pokud by v něm probíhaly skutečně věcné debaty, zněla by odpověď "ano". Nic z toho však současný EP (zdůrazňuji - ve svém celku) nesplňuje.
Aby nedošlo k nepochopení: posilovat EP a přibližovat jej modelu národního parlamentu není cesta. To by se musela analogicky proměnit i celá EU, což - jak ukázala před více než dvěma lety referenda o euroústavě ve Francii a Nizozemsku - není jednoduše možné. (A i kdyby bylo, platí, že národní státy nelze "odstavit" prostým přijetím "papírových pravidel" - ať už se jim říká euroústava nebo reformní smlouva.)
Národní zájmy v EU byly, jsou a budou. Spojovat jejich bytí a nebytí s rošádami v EP je však poněkud naivní. Česká reprezentace si v tomto směru naštěstí zachovává rozum. Nejde samozřejmě o to rezignovat na zastoupení v EP. Mělo by však jednoznačně zaznít, že samo o sobě k ničemu není.
Prosazení našich zájmů v EU se neobejde bez synergického efektu. Pokud spolu nebudou úzce spolupracovat všichni relevantní čeští zástupci v Unii, europoslanci sami nezmůžou nic, byť by jich bylo (i řádově) více.
Stará pravda, řeknete si. Neměli bychom ji však ani na okamžik ztratit ze zřetele. Zvlášť v Bruselu.
Týden, 40/2007