EU zaslíbená?
V dobách největší "slávy" společné zemědělské politiky západní Evropy se vylévaly hektolitry mléka a sklady obilí praskaly ve švech. Řešilo se to kvótami, neosíváním půdy atd. Letos naopak Komise musela dočasně povolila osít asi čtyři milióny ladem ležící půdy obilovinami, jichž drasticky ubylo. Neúrodou? Poptávkou z Číny? Pěstováním energetických plodin? Od každého trochu. Je to i doklad negativních důsledků přeregulovanosti evropského zemědělství v delším čase. Obor řízený přírodou těžko reaguje na změny. Zásahy z Bruselu přicházejí s křížkem po funuse a situaci ještě rozkolísávají. I další evropské reformy v oboru jsou však v duchu zákaz - příkaz. Po cukru také reforma trhu vína. Zakazuje doslazování cukrem, jež se užívá tradičně i u nás. Jakkoli je to sporná metoda, vinaři z krajů, kde je vína méně a zprvu trpké zdá se, budou znevýhodněni proti jižanům. Problém s nadprodukcí vína (na rozdíl od obilí) má přitom EU hlavně díky nim. Až 500 miliónů euro se ročně dá na technickou destilaci. Víno místo benzínu je sice fantastičtější idea než auta na limonádu ze sovětské knihy o Neználkovi, ale je to drahý špás. Řešením má být likvidace části evropských vinic klučením za náhradu vinohradníkům. Požadavky lobby výrobců nelze přijmout všechny, třeba volání po dalším plýtvání peněz v sektoru. Ale myšlenka, že pro udržení na světovém trhu nejsou vratné i nevratné regulace nejlepší cestou, má logiku.
Reflex, 39/2007