Židovský profesor a spisovatel Walter Laqueur je jeden z autorů, kteří se zamýšlí nad otázkou, který z uvedených pojmů je výstižnější.

Německý katolický spisovatel Edgar Alexander Emmerich po své emigraci do Švýcarska napsal v roce 1937 knihu Hitler Mythos, ve které srovnával národní socialismus s islámem. Ačkoli nebyl expertem na islám, porovnával u obou ideologií vnější formy organizace, masovou propagandu a militantní fanatismus. V 1939 přirovnal psycholog Carl Jung Hitlera k Mohamedovi a válečnou náladu Němců k islámským bojovníkům. Stoupenci obou ideologií jsou napájeni divokým božstvem.

Termín „klerikální fašismus“ je staršího data. Objevil se již v 1922, ještě před vpádem Mussoliniho do Říma. Vztahoval se na skupinu katolíků ze severní Itálie, kteří obhajovali syntézu katolicismu s fašismem. Nacismus byl speciálně německý fenomén a i přes některé ideologické podobnosti se odlišoval od fašismu italského. Katolické země měly blíže k fašismu, který byl evropským fenoménem. Hitler se nezajímal o islám a neměl zájem na instalaci islámského práva šarí´a. Zato islámský muftí Husajn z Jeruzaléma byl Hitlerem uchvácen.

Rakouský katolický režim v 1934, slovenský katolický kněz Tiso, argentinský Peron, španělský Franco, italský Mussolini, chorvatský katolík Ante Pavelič, britský Osvald Mosley nebo otec Coughlin s Geraldem Smithem v USA, ti všichni věřili v možnou koexistenci fašismu s katolictvím. (frankistický ultrakonzervativní autoritativní režim naprosto marginalizoval původní falangistické fašisty, stejně jako rakouský autoritativní systém potlačoval nacisty, Franca, ani Dollfusse není možné označit za fašisty, ale za katolické konzervativní autoritáře-pozn. LP)

Dodnes je nacistická ideologie na Blízkém východě přítomná v arabských zemích. Arabský antisemitismus označuje Židy podobně hanlivě jako nacisté, jako „obtížný hmyz.“ Tím si ospravedlňuje své nelidské zacházení se Židy. Islámský korán Židy odlidšťuje stejně jako nacisté a nazývá je potomky „opic a prasat.“ Zabít pak takovou opici zas tak „velký zločin“ není. Zpočátku celkem příznivé verše koránu o židech byly „nahrazeny novými“, antisemitskými, jak vysvětluje Mark A. Gabriel, Ph.D, bývalý imám a profesor proslulé káhirské islámské univerzity Al-Azhar. Každým „novým zjevením“ se tak korán vyvíjel k horšímu. Teorie „nahrazení“ je známá jako nasika rozumí ji každý, kdo má alespoň minimální islámské vzdělání.

Muslimové nechovají nenávist jen k sionistům nebo Izraelcům, oni nenávidí Židy a jsou hnací silou současného antisemitismu ve světě. Šejk Ibrahim Madhí, jmenovaný imám pro arabskou autonomii, prohlásil:

„Jsme palestinský národ, jehož osudem od Alláha je být předvojem ve válce proti židům až do dne vzkříšení, jak to řekl Mohamed, že „vzkříšení nenastane, dokud nepobijeme všechny židy. Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme předvojem v této válce proti židům. Naši arabští bratři, naši muslimští bratři, nenechávejte nás v tom boji proti židům samotné.“

Zatímco se svět oklamává nadějí na mír, islámské autority palestinských Arabů za plné podpory politických vůdců burcují k „poslednímu boji, k závěrečnému povraždění židů. V květnu 2006 otiskl kanadský deník Ottawa Citizen Newspaper tuto definici:

„Korán je návod k fašismu a expanzionismu – sbírka islámského myšlení, a věřící v něho nejsou muslimové, nýbrž fašisté.“

Co je tedy blíže pravdě? Poněvadž fašismus jako takový nehlásal nutnost vyhlazení nějakého národa ( to je pravda, Mussolini nebyl antisemita, italskou fašistickou stranu zakládali i židé a italská Mussoliniho armáda často pomáhala židům k útěku-pozn. LP), je správnější termín „islamonacismus“, poněvadž nacismus i islám navádějí k vyvraždění celého jednoho národa, národa židovského.