Existují dvě vize uspořádání Evropy.

První vizí je Evropa svobodných národů, kde nemůže jeden stát nařizovat něco státu druhému či občanům druhého státu. Opatření ve společném zájmu evropských zemí mohou být přijímána jen na smluvním základě, na základě svobodné vůle všech zúčastněných stran. Žádná země nemůže být nucena plnit požadavky jiných zemí.

Druhou vizí je federální Evropa, kde jedny státy mohou přehlasovat druhé, kde občané jedněch států mohou přehlasovat občany druhých států a donutit je plnit opatření, se kterými druzí nesouhlasí. Na vynucování evropské legislativy musí federální Evropa disponovat federální policií, federálními soudy, federálními věznicemi a federální armádou.

Současná Evropská unie je na pomezí obou modelů. Už není Evropou suverénních států, protože nařízení z Bruselu se vztahují na členské státy a jejich občany bez ohledu na to, zda jejich zástupci s těmito nařízeními souhlasí. Na druhé straně, Evropské komisi, Evropské radě a Evropskému parlamentu chybí zatím evropská policie a evropská armáda, a proto až některý členský stát přestane bruselská nařízení plnit, bude evropská byrokracie bezzubá. Toho se všichni zastánci politického sjednocování Evropy obávají, a proto tlačí na další federalizaci Evropské unie, aby byla evropská byrokracie vyzbrojena donucovacím aparátem.

Pohnutky eurofederalistů

Na první pohled se může zdát zvláštní, proč někdo odmítá model soužití suverénních států založený na dobrovolnosti, a namísto toho prosazuje superstát (tj. nadstát), kde mohou být prosazovány zájmy jedněch na úkor druhých.

Existují dvě motivace federalizace Evropské unie.

První motivací je sociální inženýrství. Mnoho lidí má v hlavě velké projekty. Málokdo je však dokáže realizovat ve vlastní firmě, na základě získání přízně klientů. Tito lidé se pak dávají na politiku, kde mohou velké záměry prosazovat na základě státní moci za peníze i těch lidí, kteří o jejich projekty nemají zájem. Evropská unie je příležitostí provádět experimenty sociálního inženýrství ve velkém.

Druhou motivací je přesvědčení, že ve sjednocené Evropě bude možné lépe prosazovat národní zájmy. Ovšem v politice, na rozdíl od podnikání, jsou zájmy jedněch prosazovány na úkor druhých, pomocí hlasování. Zájem německých odborů zavést v celé Evropě německé normy podnikání a německé daně bude patrně v rozporu s českým zájmem prosadit se v konkurenci na zahraničních trzích. Je nad slunce jasné, že velké státy budou moci v nadstátu prosazovat své zájmy účinněji než malé země. Česká republika je malou zemí a v evropské federaci by dlouhodobě nemohla být spokojena.

Zůstat venku nebo reformovat zevnitř?

Někteří naši politici, kteří jsou kritičtí k federalizačním procesům, k nimž v EU dochází, přesto chtějí do EU vstoupit s odvoláním, že chtějí EU reformovat zevnitř. Připomíná to občany, kteří v Československu za drobné výhody vstupovali do KSČ a přátelům i sami sobě to vykládali jako vůli rozvracet Stranu zevnitř. Ať již tito lidé vstupovali do KSČ z nedostatku prozíravosti či z nedostatku charakteru, výsledek byl stejný. Reforma zevnitř se ukázala jako nemožná.

Již dnes nařizuje Evropská unie občanům členských zemí minimální výši většiny daní, výši dovozních cel, ukládá členům platit příspěvky na bruselskou byrokracii a pomocí direktiv a regulací nařizuje tisíce menších či větších omezení podnikatelské svobody.

V referendu má Česká republika možnost zvolit si, zda do stávající Evropské unie vstoupí, či zda zůstane suverénním státem. Zda si bude nadále stanovovat své zákony sama, či zda bude muset uzákoňovat legislativu bruselskou. Evropská unie je již dnes z velké části federalizovaná a federalisté v ní mají zřetelně navrch. Považuji za rozumné počkat si na další vývoj Evropské unie a zachovat pro tentokrát České republice suverenitu. Proto budu v referendu hlasovat proti vstupu České republiky do Evropské unie.

Autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku a autorem knihy Úskalí evropské integrace

CEVRO, 08.05.2003