Zázrak u Visly
Není náhodou, že Nejsvětější Marie Panna nosí také titul „Polské královny“. Nelze si představit polské dějiny bez tohoto specifického vztahu, který se ukázal mnohém silnější než všechny dějinné bouře. Všechny téměř nejkritičtější okamžiky historie jsou spjaty s nesmírně silným kolektivním zážitkem její přítomnosti a ochrany. Nejstarší polský hymnus, ekvivalent pro českou píseň Svatý Václave ... je „Bogurodzica“ (Boharodička), kterou polští rytíři zpívali před bitvou u Grunwaldu v roce 1410. Během švédské invaze v 17. století byl to mariánský klášter Jasna Gora, který jako jediný odolal nepřátelům a stal se symbolem odporu. Stejně tak tomu bylo i během horkých letních dnů v půlce srpna roku 1920.
Rozkaz maršála Rudé armády Tuchačevského zněl výmluvně: „Na západě se rozhodují osudy světové revoluce. Přes mrtvolu Polska vede cesta k světovému požáru. Na Vilno, Minsk, Varšavu – pochodem vpřed!” Po téměř dvou letech bojů mezi armádami čerstvě vznikajícího polského státu a bolševiky o kontrolu nad dnešní Ukrajinou a Běloruskem začala Rudá armáda protiofenzívu, kterou se během několika měsíců dostala až k předpolím hlavního města Varšavy. Zdálo se, že slabé Polsko, které nestihlo ještě ani vytvořit organizovanou armádu, bude opět vymazáno z mapy, a především – že se Rudá armáda bude moci bez překážek spojit se silící německou revolucí.
Kritická situace vyvolala obrovskou mobilizaci celé společnosti, jejímž hlavním „patronem“ byla však Církev. Už 7. července, v dopise Svatému otci polští biskupové psali: „Polsko je poslední bariérou v pochodu bolševismu na svět, a když bude ta bariéra zlomena, bolševismus se rozleje jako ničící vlna.“ Několik dnů později, v pastoračním dopise věřícím ve svých diecézích vyzývali: „Hle, nepřítel se shromáždil, aby opět ... vzal Polsku poklad jeho svobody. Je to nepřítel o to nebezpečnější, že spojuje krutost a touhu ničit veškerou civilisaci, a především křesťanství a Církev.“
Osmdesát let po bitvě u Varšavy Jan Pavel II. říkal: „To vítězství bylo možné pouze díky usilovné, celonárodní modlitbě.“ Koncem července 1920 biskupové obnovili slib ze 17. století, který Pannu Marii vyhlašoval „Královnou Polska“. Varšavský metropolita, kardinál Aleksander Kakowski opakovaně vystupoval proti beznaději a pocitu nevyhnutelné prohry, který ovládal mnohé ve Varšavě v prvních dnech srpna. Když ve městě už bylo slyšet bolševické dělostřelectvo, začala neustávající veřejná modlitba v kostelích a v ulicích. Na náměstí Starého města ji vedl papežský nuncius, Achiile Ratti, pozdější Pius XI. Nuncius byl jedním ze dvou zahraničních diplomatů, kteří z města v těchto dnech neutekli (není také pochyb o tom, že varšavská zkušenost ovlivnila tohoto velkého papeže a umožnila mu napsat potom slavnou encykliku Divini Redemptoris – „o bezbožném komunismu“).
Symbolický zvrat je spojen s osobou mladého kněze Ignace Skorupky, který se o několik dnů dříve přihlásil jako kaplan 36. dobrovolnického pluku vysokoškolských studentů. Během střetů u Radzymina, několik kilometrů od východních předměstí Varšavy, dokázal zastavit ústup své jednotky a převedl ji – s dřevěným křížem v ruce jako jedinou zbraní – k protiútoku. Sovětští zajatci pak tvrdili, že se proti nim řítili nejenom polští vojáci, ale že se nad nimi objevila v sluneční záři postava ženy v modro-bílých šatech. Kněz Skorupka byl během útoku smrtelně zraněn, ale městečko Radzymin bylo znovudobyto a sovětská ofenzíva na okamžik zastavena. Stalo se to v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie.
Ve stejnou dobu se polské zpravodajské službě podařilo přehlušit radiové spojení mezi velením Rudé armády a jednotlivými divizemi. Po celé dva dny na frekvencích, které sloužily k předávaní rozkazů k bolševickým jednotkám zněly místo toho čtení z Písma svatého. A polská armáda zahájila obkličující protiútok ze severu a později jihu, který během několika dnů donutil sovětská vojska k zmatenému ústupu směrem na východ. Válka trvala ještě několik měsíců, avšak od tohoto okamžiku bylo už zřejmé, že postup „revoluce“ na západ se konat nebude.
Po vítězství u Varšavy britský velvyslanec v Berlíně Edgar Vincent d’Aberon psal: „Kdyby se Karlu Martelovi nepodařilo zastavit invazi Saracenů v bitvě u Tours, ve školách v Oxfordu by se dnes učili interpretaci Koránu a studenti by vysvětlovali lidu svatost a pravdivost muhammadova zjevení. Kdyby Pilsudzki a Weygand nedokázali zastavit triumfální pochod Rudé armády u Varšavy, nastal by nejen nezvratný moment v dějinách křesťanství, ale bylo by ohrožena samotná existence západní civilisace. Bitva u Tours zachránila naše předky před jhem Koránu, bitva u Varšavy zachránila Střední Evropu a také část Západní Evropy před mnohém větším nebezpečím – fanatickou sovětskou tyranií.“
Bylo obtížné si vysvětlit toto vítězství v beznadějné, jak se zdálo, situaci „přirozeným“ způsobem. Proti mnohem početnějším bolševickým zástupům vyšli často dobrovolníci z řad vysokoškoláků, gymnasiálních studentů, skautů. Samozřejmě, nelze podcenit vojenské schopnosti velitelů, rady francouzských vojenských poradců, kteří ve Varšavě po celou dobu zůstali, ani potíže Rudé armády, která ve svém nezadržitelném pochodu nepřiměřeně roztáhla své jednotky. Ale skutečnost, že vítězství bylo dosaženo v den svátku Nanebevzetí, byl postačující k tomu, aby varšavská bitva získala označení „zázrak u Visly“. A v jednom z nejslavnějších zobrazení bitvy vidíme scénu protiútoku u Radzymina, ve které však nad hlavami vojáků vedených knězem Skorupkou se odehrává ještě jeden boj: „Žena oděna sluncem“ v něm poráží Lucifera a jeho armády.
(Obraz, o němž píši, lze najít třeba na: http://www.trojca.org.pl/kosciol/ossow/os14a.jpg – v češtině vyšla nedávno skvělá knížka o polsko-bolševické válce, od britského historika Normana Daviese: Bílý orel, rudá hvězda; blíže viz v článku Redakce doporučuje.)
Maciej Ruczaj
Převzato z Obrázku libereckých farností, roč. 5, č. 9, 2. 8. 2007, s. 22n.
http://www.pravda.bloguje.cz/
