Svoboda a Březina - lžou vědomě nebo se mýlí?
Ministr zahraničí Cyril Svoboda a jeho stranický kolega europoslanec Březina publikovali v letošním čtvrtém čísle lidoveckého čtrnáctideníku Nový hlas nepravdivé informace o euroústavě. A učinili tak lidovecky stylově - jejich vědomé lži či nevědomé omyly byly totiž do nebe volající.
Závažnější se zdá pochybení Cyrila Svobody, jednoho z nejvýznamnějších členů vlády. Tvrdí, že "se všechny členské země zrovnoprávňují v kritériu členských států – každý stát bude mít v Radě jeden hlas, zatímco v současnosti má například hlas německého ministra váhu 29 hlasů, zatímco českého 12 hlasů." Odmítneme-li, že by euronadšenecký ministr zahraničí ve své funkci neměl dostatek informací, nebo že by nebyl schopný euroústavu pochopit, zbývá už asi jen ta vědomá lež.
Rovnost hlasů neplatí
Současná Smlouva o založení Evropského společenství stanoví pro hlasování kvalifikovanou většinou ve svém článku 205, odst. 2 počet hlasů České republiky skutečně na dvanáct, a to z celkových 321 (tedy přibližně 3,7 procenta). Uvádí také, že k přijetí návrhu Rady ministrů je zapotřebí dosáhnout kvalifikované většiny 232 hlasů z nadpoloviční či dvoutřetinové většiny zemí (resp. jejich zástupců v Radě ministrů). Euroústava naproti tomu v článku I-25 odst. 1 vymezuje kvalifikovanou většinu jako alespoň 55 procent členských zemí (nejméně však 15), které představují alespoň 65 procent obyvatelstva Unie. Každý členský stát se tedy hlasování v Radě účastní jen silou podílu své populace, a ta v případě České republiky představuje zhruba 2,2 procenta. Je tedy zcela nepravdivé, že by euroústava dávala na rozdíl od současných smluv každé zemi jeden hlas. Co víc, České republice sílu hlasů ubere (jak přiznává na stejné stránce Nového hlasu Jan Březina). Dojem ze Svobodova výkladu je však zcela obrácený. Jistě to nebyl účel, že ne, pane ministře?
Blokační výhody silných
Jan Březina ve svém článku mimo jiné napsal, že "je stanovena blokovací minorita, což jsou čtyři státy. Ty mohou jakémukoli rozhodnutí zabránit." Chtěl tím zřejmě navodit dojem, že se nemusíme bát diktátu velkých zemí - vždyť stačí sehnat tři další spojence a jakýkoli pro nás nevýhodný evropský zákon budeme moci vetovat. Pravda je bohužel zcela jiná Již zmíněný článek I-25, odst. 1 Smlouvy o Ústavě pro Evropu sice hovoří o minimálně čtyřech státech, nutných pro dosažení blokační menšiny. Pan europoslanec však zamlčel skutečnost, že tyto státy musí představovat více než 35 procent obyvatelstva Evropské unie. Když by se tedy například spojila Česká republika se Slovenskem a Polskem, nestačila by ani poměrně velká Itálie jako čtvrtý člen hlasovací koalice pro zablokování návrhu Rady ministrů. Zato Německu s Francií stačí získat například Nizozemce a jakoukoli další zemi, aby návrh Rady zastavily. Pan europoslanec navíc dodal, že je v Evropské ústavě brzda, “která umožňuje, aby jeden nebo více států, které nejsou schopny vytvořit blokační minoritu, zablokoval rozhodnutí, které na něj může mít negativní dopad.” Jan Březina by mohl vysvětlit, kde tuto možnost nalezl. Jako výjimka pro některá ustanovení zahraniční a bezpečností politiky částečně existuje, ale Březinův výrok zněl jako obecné pravidlo pro všechny politiky.
Poslanec Březina asi vážně nelhal, asi se vážně jen zmýlil. Ve své funkci by si však podobné omyly dovolit neměl. A dělá-li mu pochopení euroústavní smlouvy problémy, neměl by o ní psát propagační články.
Zbývá se ptát: věří všichni lidovečtí politici (zvláště ti na ministerstvu zahraničí) v biblického Boha? A jestli ano, mají všichni správný překlad Bible? V té mé zní totiž jedno z přikázání "Nevydáš křivého svědectví," nikoli "Budeš lhát ve prospěch Evropské unie."