Imigrační katastrofa v Holandsku
De immigratieramp van Nederland. Tak se jmenuje nová knížka autora S. Fritsmy, který pracoval několik let na úřadu pro imigraci a naturalizaci IND, patřícím pod ministerstvo spravedlnosti. Knížka, kterou vydal sám autor, je dostupná na internetu (www.bol.com). Upozornil na ni Martijn Koolhoven poměrně rozsáhlým článkem v deníku De Telegraaf 29. září 2007. Zde jen to podstatné z jeho článku.
Autor, který přišel pracovat do IND bez předsudků, byl přesvědčen, že cizinci musí mít možnost přicházet do Holandska, ale že musí být stanoveny nějaké hranice nebo limity. V praxi se ovšem přesvědčil, že cizinci často žádají o povolení k pobytu a dostanou ho na základě falešných informací. Případné odmítnutí nemá žádnou cenu, protože uchazeči často v zemi zůstanou. Podají si novou žádost, v čemž jim pomáhá celý průmysl "práskaných", státem placených, "cizineckých" advokátů. Autor zjistil, že podvádějícím uchazečům se v podstatě nic nestane.
Mluví-li se o imigrantech jako o uchazečích o azyl, jde o omyl. "Azylantů" je jen malá část imigrantů (a z nich jen nepatrná část je oprávněných uchazečů o azyl - pozn. JT). Holandská čísla to jasně dokumentují.
V roce 2004 dostal IND 9.800 žádostí o azyl, ve stejné době bylo podáno 125.800 ostatních žádostí o povolení k pobytu. V roce 2005 byl tento poměr 12.350 ku 99.200. Mezi těmito ostatními byly nejčastěji uváděny jako důvody sjednocení či spojení rodiny a založení rodiny. V této oblasti jsou to etnické skupiny turecká a marocká, které v krátkém čase enormně vzrostly. Více než polovina obyvatel pod 21 let v Amsterdamu a Rotterdamu je tvořena allochtony - lidmi nenarozenými v Holandsku (55 %). V roce 2006 bylo vydáno podle IND dokonce 30.603 povolení k pobytu "rodinným" migrantům, v roce 2005 jich bylo 24.443.
Migranti uvádějí ve velké většině "rodinné" argumenty, protože ty mohou úřady mnohem hůře kontrolovat, než žádost o azyl. V praxi jsou "partneři" s dětmi nebo bez masově přestěhováváni do Holandska, kde dostanou povolení k pobytu platící s podmínkou, že relace nebo manželství vydrží tři roky. Pak si může importovaný partner požádat o vlastní samostatné povolení k pobytu či holandský pas. Počet relací končících po třech letech je mimořádně vysoký. Často se ukáže po třech letech a jednom týdnu, že relace nebo manželství skončilo a importovaná osoba požádá o samostatné povolení k pobytu, s kterým si ona pak může importovat dalšího partnera ze své rodné země.
Nejlépe to osvětlí praktický příklad: Marokánec označený jako M.V. je nekorunovaným králem importu partnerů z Maroka. Je spojovacím článkem v tzv. řetězové imigraci, kterou se importují doslova poloviny vesnic z Maroka a Turecka. Ze spisu M.V. vyplývá, že od roku 1977 importoval dokonce 9 partnerů - partnera 1 v roce 1977, partnera 2 v 1981, partnera 3 v 1984, 5 v roce 1991, 6 v roce 1994, 7 v roce 1999, 8 v roce 2002 a 9 v roce 2006. M.V. ukončoval "relace" s ženami rychle. Ale ženy nezůstávaly dlouho samy a po třech letech začaly samy importovat.Tři čtvrtiny Turků a Marokánců si dováží "manželské partnery“ ze země svého původu. Výsledek? Etnická skupina Marokánců a Turků v Holandsku vzrostla mezi lety 1990 a 2000 o 70 procent.
Tento systém má své varianty a překvapující ustanovení. Tak např. importovaní partneři ztrácejí (nebo spíše "ztrácejí") svá povolení třeba několikrát ročně a žádají o vystavení nových, čemuž se běžně vyhoví. Výstrahou je i případ Turka označeného jako H.H. Přišel do Holandska v roce 1994 a podal si několik žádostí o povolení k pobytu bez naděje na úspěch. V určitém okamžiku byl vypovězen nazpět do Turecka, což mu nezabránilo v dalším návratu do Holandska. Přihlásil se u obce se svou novou partnerkou, Turkyní s německým pasem. Poněvadž tato žena má v Holandsku právo na pobyt z titulu EU, platí tento statut v Holandsku i pro H.H.
To by snad stačilo. Čeští poslanci v EU by měli tato a i jiná ustanovení předložit v parlamentu k diskusi a požadovat zásadní změnu, aby příliš politicky korektní nebo jednoduše laxní členské státy EU neměly možnost způsobit imigrační katastrofu i v jiných státech Unie.
www.eurabia.cz
autor žije v Holandsku