60. výročí osvobození koncentračního tábora Buchenwald
Vážené dámy, vážení pánové,
v těchto historických prostorách Pražského hradu jsme se sešli proto, abychom si připomněli jedno z výročí, které by zapomenuto určitě nikdy být nemělo. Je tomu šedesát let, kdy byl osvobozen koncentrační tábor Buchenwald, jedno z nejhrůznějších míst nacistického teroru. Teprve v tomto okamžiku skončilo nesmírné utrpení vězňů tohoto tábora, příslušníků mnoha evropských národů, mezi nimi i tisíců našich spoluobčanů.
Dnes, po uplynutí šesti desetiletí, si tragické osudy mnoha lidí oné doby dokážeme představit jen velmi nedokonale a velmi neúplně. Nejsme také schopni pochopit motivy chování viníků tehdejších strašlivých zločinů a krutostí. Neumíme se vžít do pocitů lidí, prožívajících celá léta svého života ve strachu o holé přežití. Úplně mimo naši představivost je Evropa zničená pohybem front a bombardováním, Evropa rozvrácená nenávistí a vražděním.
Pamětníků oněch hrozných dob ubývá. Evropa dnes žije svým, na první pohled obyčejným a klidným životem. Období, na něž dnes vzpomínáme, se mnohým jeví jako něco zcela výjimečného, jako dávná minulost, v níž jim oběti a viníci začínají splývat a jako éra, od níž by chtěli být navždy odděleni a se kterou by nechtěli mít nic společného.
V posledních letech jsme navíc svědky řady pokusů o relativizaci hodnocení jak druhé světové války, tak i období po ní bezprostředně následujícího. Stále znovu se setkáváme s pokusy dívat se na minulost ahistoricky, s pokusy pomíjet vztah příčin a následků, s pokusy k tragickému období války a k období těsně po ní přistupovat s optikou jakési symetrie utrpení. Touto cestou se někteří snaží obcházet otázku viny za rozpoutání válečných hrůz, pomíjet souvztažnost zločinu a trestu, stavět viníky do role obětí a v neposlední řadě historii přepisovat. Dejme si na tyto postoje dobrý pozor, neboť jak porozumíme minulosti a jaké z ní pro naše dnešní činy vyvodíme poučení, takovou budeme žít budoucnost.
S rostoucí vzdáleností času a se zvětšující se nevšímavostí či neinformovaností pozdějších generací přibývá pokusů historii přepisovat a „napravovat“. Stále znovu jsme vyzýváni k vyrovnávání se s minulostí. Jsou od nás vyžadována stále nová smiřovací politická gesta, která de facto stavějí viníky a oběti války na stejnou úroveň či je dokonce zaměňují. Řekněme proto zcela jasně a nahlas, že v tom všem vůbec nejde o historii, nýbrž o dnešek. Že jsou to pokusy nebezpečné a že k překonání tragických stránek historie nevedou. Že současné vztahy mezi evropskými zeměmi a národy naopak ohrožují.
Historii nelze ani přepsat, ani napravit. Stala se. Stala se, se všemi svými hrůzami. Nelze ji ani prožít znovu. Proto jsem před rokem v Ústí nad Labem – na konferenci k česko-německým vztahům – vyzval k jediné možné cestě, která umožní rány způsobené válkou zacelit. Tou cestou je smířit se s minulostí. Smířit se s válečnou tragédií. S pokorou se zamýšlet nad jejími příčinami a důsledky. A vyvodit z toho jediné – nikdy nedopustit jejich opakování.
Proto je třeba taková místa jako byl Buchenwald nebo Osvětim, výročí jejíhož osvobození jsem se před několika měsíci také zúčastnil, připomínat. Je třeba připomínat jejich oběti, je třeba připomínat utrpení, jemuž byly vystaveny. Právě proto je tolik záslužná činnost Vás, kteří jste toto utrpení a perzekuci poznali na vlastní kůži, kteří jste za svobodu své vlasti bojovali a nasazovali své životy. Vaše paměť a zkušenost musí být předána mladým generacím jako připomenutí, jako varování i jako inspirace. Jedině s tímto poučením a se znalostí vlastní historie můžeme pro nás v současné Evropě zajistit dobrou budoucnost.
Václav Klaus
Pražský hrad, 7.4.2005
Projev prezidenta republiky na Slavnostním shromáždění při příležitosti
60. výročí osvobození koncentračního tábora Buchenwald
www.klaus.cz