Antiamerikanismus v Evropě
Spory, které charakterizovaly vztahy Spojených států a Evropy během irácké krize (2002–2003), a jejich důsledky pro transatlantické vztahy se staly tématem nesčetné řady knih. Hned několik z nich se přitom věnovalo problematice antiamerikanismu v dnešní Evropě. Jednou z nejnovějších je kniha Uncouth Nation: why Europe dislikes America Andreie S. Markovitse, kterou na počátku roku 2007 vydalo významné univerzitní nakladatelství Princeton University Press.
Markovits, jenž se do USA přistěhoval z Rumunska v roce 1960 a v současnosti působí jako profesor srovnávací politologie a německých studií na University of Michigan, se na první pohled nezdá být osobností, od níž by se dala čekat kritická analýza tohoto fenoménu. Tento dlouholetý obdivovatel evropských sociálních demokratů a zelených, stoupenec pozitivní diskriminace, progresivního zdanění či vzniku nezávislého palestinského státu měl vždy blízko k evropské nekomunistické levici. Jak však sám konstatuje, v několika posledních letech čím dál více cítil, že se ocitá mimo její hlavní proud, a to pouze z toho důvodu, že nesdílí její antiamerikanismus a antisionismus, které se podle jeho názoru staly základními rysy přinejmenším západoevropského progresivního myšlení. Ve své knize se proto snaží analyzovat problematiku evropského antiamerikanismu a jeho současné role a dopadů.
ANTIAMERIKANISMUS JAKO IDEOLOGIE
Tak jako řada jiných autorů, kteří se současným evropským antiamerikanismem zabývají, je i Markovits přesvědčen, že ve své podstatě příliš nesouvisí s konkrétními politikami administrativy George W. Bushe a se samotnou osobností amerického prezidenta a obecněji ani s konkrétní politikou předcházejících amerických administrativ, ale naopak vychází z toho, čím Amerika podle jejích kritiků je. Antiamerikanismus má všechny znaky typického předsudku, avšak vedle toho se stal jedním z moderních „ismů“ a alespoň zčásti by podle Markovitse mohl začít plnit funkci politické ideologie. Obsahuje v sobě současně zevšeobecňování („všichni Američané jsou…“), přisuzování kolektivní morální či kulturní podřadnosti („Amerika je naprosto nekulturní zemí,…“), představu všemocnosti Ameriky (získané pochybnými prostředky), obavy, že Američané chtějí tajně nějakým způsobem poškodit jiné národy („zničit jejich kulturu, životní styl, morálně je zkazit apod.“) a značnou dávku obsese vším, co nějak souvisí s Amerikou. V praxi však evropský antiamerikanismus zůstává stále poměrně nejasným konceptem, přičemž s definitivní platností lze říci jediné – Amerika je tím, čím není Evropa.
Markovits vidí zásadní rozdíl mezi antiamerikanismem v Evropě a v jiných částech světa, neboť ten druhý podle něj vychází z kritiky konkrétních amerických politik, jež často tamní obyvatele poškodily. Je však otázkou, zda teze o jejich rozdílnosti obstojí při důkladnějším vědeckém zkoumání. Existuje řada signálů, které nasvědčují tomu, že i v jiných částech světa antiamerikanismus mnohdy vychází spíše z toho, čím se USA zdají být, než z konkrétní americké politiky. Naopak lze poukázat na případy, kdy mohl být evropský antiamerikanismus historicky spíše produktem konkrétní americké politiky (třeba i motivované dobrými úmysly), která poškodila zájmy evropských států. Markovits se například zmiňuje o pohrdání a nepřátelství panujícím vůči prezidentu Wilsonovi ve Francii a považuje je za projev typického evropského antiamerikanismu, aniž by ale vzal v úvahu konkrétní dopad Wilsonovy evropské politiky vrcholící podpisem mírové smlouvy ve Versailles na Francii a její zájmy.
Jak naznačuje příklad Wilsona, Markovits podobně jako řada jiných autorů soudí, že evropský antiamerikanismus je velmi starý fenomén. Jeho kořeny sahají až ke vzniku USA (a možná ještě hlouběji do minulosti) a v řadách evropské elity byl rozšířený již v průběhu 19. století a postupně dále sílil. Tehdy i po velkou část 20. století však byl stále především záležitostí evropských elit. Vztah většiny Evropanů k USA zůstával naopak nepoměrně pozitivnější.
Mnohé však nasvědčuje tomu, že v tomto ohledu došlo v posledních letech k zásadní změně a antiamerikanismus se stal nedílnou součástí evropského společenského diskurzu a oslovuje čím dál větší část obyvatel Evropy. Jak Markovits konstatuje, o Americe se dnes v evropských médiích už téměř nikdy nemluví v hodnotově neutrálním významu a pojmy jako „amerikanizace“ či „americký styl“ jsou v současnosti používány téměř výhradně pejorativně. Zatímco v roce 2005 si podle průzkumů veřejného mínění přálo až 66 % obyvatel USA pokračování úzké spolupráce s Evropou, většina obyvatel západní Evropy dává najevo touhu přinejmenším po rozvolnění vzájemných vazeb. Masové demonstrace ve většině západoevropských metropolí v předvečer zahájení války proti Iráku ukázaly intenzitu protiamerických nálad ve společnosti a ostře kontrastovaly například s absencí větších projevů nadšení veřejnosti z konce studené války v zemích západní Evropy (s výjimkou Německa).
DŮVODY ŠÍŘENÍ
Proč se ale antiamerikanismus v posledních letech tak dalece rozšířil mezi širokou evropskou veřejnost? Na tuto otázku bohužel Markovits nedává zcela jasnou odpověď. Zdá se však, že i on přisuzuje významnou roli konci studené války a porážce komunismu, čímž došlo ke zmizení „zla“, proti kterému USA a Evropa společně bojovaly, a současně poklesl význam USA jako ochránce evropských zemí a garanta jejich bezpečnosti. USA přitom v nových podmínkách zůstaly jedinou světovou supervelmocí. Mocní a silní však v lidské společnosti často vzbuzují spíše averzi a bez ohledu na své chování jsou označováni za arogantní, sebestředné, nespravedlivé či nelítostné a předpokládá se, že svého postavení dosáhli na úkor jiných. Když se k absenci společné hrozby a k přirozené averzi vůči americké „hypervelmoci“ přidaly ještě rozdíly mezi USA a Evropou v rovinách politicko-ekonomické a kulturní (do určité míry procesy globalizace spíše zdůrazněné) a protiamerické působení nemalé části příslušníků evropské elity, vytvořily se příznivé podmínky k tomu, aby se antiamerikanismus mohl v krátké době rozšířit mezi široké vrstvy západoevropských společností.
Není zatím zcela jasné, jak významné jsou jeho dopady na politiku západoevropských zemí a na vývoj transatlantických vztahů. Jeden negativní trend se však zdá být podle Markovitse čím dále více zřejmý. Antisemitismus je samozřejmě nepoměrně starší než antiamerikanismus a oba fenomény se od sebe výrazně odlišují. Vše ale nasvědčuje tomu, že mezi nimi existuje velmi úzký vztah. Představa, že moc v americké společnosti třímá početná židovská komunita, byla už od konce 19. století (ačkoliv v té době tam ve skutečnosti žilo ještě poměrně málo židů) jedním z hlavních důvodů nevraživosti a negativních postojů vůči USA v Evropě. Holokaust sice učinil otevřené projevy antisemitismu v Evropě společensky nepřijatelnými, negativní pohled na vzájemný vztah Ameriky a židů přetrval a odrazil se i na vztahu k Izraeli. Ten je přinejmenším od Sedmidenní války (1967) vnímán, zpočátku především v levicových kruzích, jako dobyvačná velmoc utlačující své sousedy a současně je považován za loutku všemocných USA, které jeho prostřednictvím usilují o realizaci svých „imperialistických“ plánů.
Šíření antiamerikanismu je pak doprovázeno empiricky doložitelným nárůstem antisemitismu, jenž se podle Markovitse stává jeho nedílnou součásti. Děje se tak především pod zástěrkou nové formy antisionismu, která je na rozdíl od otevřených projevů antisemitismu v západní Evropě běžně akceptována. Jejím prostřednictvím dochází ke stigmatizaci a démonizaci Izraele, naprosto přesahující rámec rozumné kritiky izraelských politik (včetně zpochybňování práva Izraele na existenci) a současně i k obviňování židů žijících mimo Izrael z určité formy spolupachatelství na „zločinech“ Izraele a z neloajality vůči zemím, jejichž jsou státními příslušníky. S těmito obviněními pak slaví návrat i stará představa o ovládnutí Ameriky židy. Izrael už není mocnou loutkou k prosazení cílů USA, ale sám prostřednictvím svých pomocníků z řad „židovských“ neokonzervativců a „židovské lobby“ manipuluje Amerikou a využívá ji pro své účely.
V reakci na bouři nevole proti USA, která zachvátila západoevropské země v předvečer zahájení války proti Iráku, bývalý francouzský ministr financi Dominic Strauss-Kahn nabubřele napsal: „15. února 2003 se na ulicích evropských měst zrodil nový evropský národ.“ Po něm s podobnými vyjádřeními přispěchali mnozí další prominentní evropští intelektuálové (včetně J. Habermase či J. Derridy), kteří v erupci antiamerikanismu spatřovali slibný počátek vědomého konstruování společné evropské identity a nového evropského národa.
Jak Markovits upozorňuje, součástí procesu vytváření společné národní identity a nového státu bylo alespoň v určité fázi vždy vymezení se vůči někomu jinému. I kdyby však nebylo problematického vztahu mezi antiamerikanismem a antisemitismem, zůstává otázkou, co by mohlo být výsledkem takového procesu, jenž by byl téměř výhradně založen pouze na společném negativním vymezování se vůči USA. Jedním z hlavních důvodů zahájení evropské integrace byla snaha uniknout zhoubnému působení nacionalismu považovanému za jednoho z hlavních viníků krvavých válek mezi evropskými státy. Bylo by však svým způsobem ironií, kdyby měl tento proces nakonec vyústit ve vytvoření evropského superstátu založeného na panevropském nacionalismu vymezujícím se vůči USA – zemi, která je přes všechny reálně existující rozdíly ve všech směrech Evropě bližší než naprostá většina jiných.
revue politika 8/2007
www.virtually.cz