Pokud je podle Vas i podle muslimu autorem Buh(Allah), tak to musi byt pomstychtivy zlocinec. Navadet lidi aby zabijeli neverici, krestany a zidy, vest valky, utlacovat zeny, zotrocovat lidi, nasledovat sveho proroka(pedofil, masovy vrah, zlodej,...)Pokud budete namitat, ze jsem koran necetl, pletete se. Pokud budete tvrdit, ze jsem ke konktretnim versum necetl tafsiry, pletete se. Pokud budete namitat ze neznam zivot proroka Mohameda, pletete se. Pokud budete namitat, ze vsechno co jsem cetl neni muslimske, pletete se, cerpal jsem vyhradne z muslimskych zdroju.

Pán je tak trošku rychlokvaška, že? Teologii nikdy nestudoval a o křesťanství, potažmo katolictví ví jen to, co si našel na netu:)
Korán je dílo satanovo a muslimský alláh je sám ďábel. Spása je možná jen skrze výkupnou smrt Syna Božího, Boha samého Ježíše Krista. Myslíte si snad, že pár staletí po Kristově nanebevstoupení Bůh změnil názor a Kristus přestal být Bohem? Proto byl lžiproroku Mohamedovi seslán Gabriel a diktoval mu novou zvěst? Takovu, ve které je Bůh jen a pouze prorokem? Ale no tak! Korán je fuj, kterou Mohamed zmastil z toho, co se mu hodilo od gnostiků, žudů a heretických křesťanů. Jak postupně získával moc, měnil i svou "toleranci" k jinověrcům. Stejně tak satanské verše(kde místním pohnaům povolil uctívat hned tři bohyně) jsou hodny pozornosti. V koránu vlastně není nic nového. Prostě paskvil:
...Kdo v koránu zalistuje, praví se, musí být jeho nemýlící se logikou okamžitě přesvědčen, leda by to ovšem byl vše popírající zlovolník a ďáblův spřeženec. Inu, když je to tak, co bych se také nedal přesvědčit. Korán je k mání za pouhých tři sta korun ve skvělém překladu arabisty Ivana Hrbka, i odhodlal jsem se obětovat ten obnos, celý zvědavý, čím svaté písmo obohatí můj duševní obzor. Jelikož soudím, že ne každý bude mít čas a trpělivost se prokousávat jeho sto čtrnácti súrami, chci se s laskavým čtenářem tohoto listu o svou zkušenost podělit. Je trochu... divná.

Dovolím si odporovat muslimským učencům; třeba je sdělení koránu jasné a srozumitelné jim, ale našinec z něj může být místy jelen. Už po přečtení několika prvních stránek ho unaví jeho jednotvárnost, nechci-li být tak hrubý a říci rovnou nudnost. Naše stará dobrá bible je v tom srovnání čtení neobyčejně poutavé, ba zábavné až dobrodružné, z jejích příběhů dodnes nevyprchala aktuálnost a občas i čtenář ne zvlášť nábožný v ní najde zrno věčné moudrosti, nad níž se vyplatí zamyslet. Korán naproti tomu... dobře, odpustil bych mu jeho nepřehlednost a stálé opakování týchž frází. Snad bych i pominul, že si mnohde odporuje, jako by si posel Boží nepamatoval, co Prorokovi zvěstoval včera. Ale především... pátrám po hloubce myšlení, po čemsi novém, co bych mohl zařadit do svého názoru nebo s čím se aspoň ze srdce pohádat, ale nenalézám nic. Téměř veškerý obsah koránu lze shrnout jednak do chvály Alláha, jednak do dvou vět, nesčetněkrát s malými obměnami opakovaných:

Kdo uvěří v pravdu islámu, bude odměněn slastmi ráje. Kdo v ni neuvěří, bude potrestán mukami pekelnými.

A hotovo, o mnoho víc toho není, především ne myšlenek originálních, nad nimiž by se čtenář mohl pozastavit, vida, tohle je mi nové. Je vskutku s podivem, že posel Boží nedokázal přijít k proroku Muhammadovi s něčím podstatnějším než s neuspořádanými výroky, opsanými z bible či tóry.

Vlídní kritikové rádi chválí islám pro jeho toleranci vůči jiným náboženským systémům; je však možno chválu i obrátit a ptát se, co by z něj vlastně zbylo, kdyby byl zbaven všech svých výpůjček z židovství, z perského zoroastrismu a především - z dobrých 90 % - z křesťanství. Najdeme v koránu všechno, co zná i méně zběhlý čtenář bible: stvoře- ní světa, Adama s Evou, praotce Noema, Abraháma s Izákem, vilnou Putifarku a Josefa egyptského, Mojžíšovo putování, a tak dále až k samotným evangeliím, Ježíši Kristu s jeho dvanácti učedníky a Panně Marii. Ani legendu o neposkvrněném početí se korán nezdráhá převzít, jen tam, kde dojde na Kristovo božství, převáží Muhammadův nekompromisní monoteismus: ač zázračně zrozen, není mu Ježíš víc než člověk. Ale i v tom by se shodl s některými staršími proudy v orientálním křesťanství; kdybychom chtěli současné muslimy dožrat, mohli bychom prohlásit islám za jednu z extrémnějších křesťanských sekt a příliš bychom se nezmýlili.

Leda snad představa odměny zbožných v ráji i osud nevěřících v pekle je poněkud barvitější, odpovídající fantazii pouštního kočovníka, bojovníka a především muže. Peklo... inu, nic moc horšího než plameny a vroucí kotle si nepředstaví ani on; zato četba o muslimském ráji vyloudí i méně kritickému čtenáři úsměv na tváři - a to račte opravdu myslet vážně? Na tohle dětinství se těší bojovníci džihádu, nastupující s výbušninami kolem břicha do izraelského autobusu? Nikoliv, to si nevymysleli nevěřící za účelem zesměšnění Prorokovy víry, tak vypadá v podání koránu beze všeho žertu ráj: Tam blažení na poduškách zelených a kobercích překrásných budou spočívat... tam dívky budou rozkošné a překrásné velkých černých očí, ve stanech střežené... jichž se předtím nedotkla ruka člověka či džina žádného... (súra 55, verše 70 - 76).

V zájmu úplnosti je nutno uvést, že ve starších súrách jsou věřící provázeni do ráje vlastními manželkami. Jelikož by taková představa asi mohla ledakomu kazit pomyšlení na život věčný, kázal zřejmě Muhammadův zvěstovatel, archanděl Džibríl (Gabriel), vyměnit manželky za sexuální oblažovatelky zvané húrí. K upřesnění slouží ještě údaj, že hodným hochům je v ráji věčně 33 let a dívkám černých očí se po každém použití automaticky obnovuje panenství. Jelikož jsou i tací, kteří na dívky nezabírají, ...budou je tam chlapci obcházet, kteří perlám střeženým se budou podobat (súra 52, verš 24), ale pravda, co s těmi chlapci kdo provádí, o tom není zmínky. Rovněž nepanuje v ráji žádný svár ani nelad, nýbrž všichni v jednom kuse říkají: Mír, mír s tebou! Trochu otrava, mínil bych, ale ono mi, jak tak koukám, beztak nehrozí, že bych se muslimského ráje dočkal.

Avšak zpět na zem. Korán bývá prohlašován za dokonalou studnici veškerého práva, nepotřebující dalších doplňků; pohleďme tedy, co přináší v tomto ohledu. Některé mravní příkazy jsou nám povědomé, například úcta k rodičům, pomoc chudým a udělování almužen. Jiné voní našim západním nosům už podivněji: příkaz nezabíjet nadbytečné děti (přesněji dcery), mnoho místa je věnováno trestům za cizoložství, chápané spíš jako porušení vlastnického práva.

V témže smyslu se nesou ustanovení o rozvodu: Rozvádíte-li se se svými ženami ... nevyhánějte je z domů a nechť z nich neodcházejí, leda by se dopustily ohavnosti zjevné (súra 65, verš 1.). Co je ohavnost zjevná, ovšem určuje muž; předpoklad ženské podřadnosti nás provází celým koránem. Cizoložství náleží k trojici zločinů, za něž je určen trest smrti; dalšími dvěma jsou vražda a odpadlictví. Ustanovení o vraždě jsou značně elastická: je zakázáno zabíjet ty, jejichž zabití Alláh zakázal. Krevní mstu například nezakázal, nýbrž ji výslovně doporučuje: Vám, kteří věříte, jest předepsán zákon krevní msty za zabití: muž svobodný za muže svobodného, otrok za otroka, žena za ženu (súra 2, verš 173).

Jídelních příkazů má islám podstatně méně než židovství, muslim vlastně nesmí požít pouze trojí, totiž mršinu, krev a vepřové maso. Mohli bychom se divit, proč zrovna na vepřové je Alláh tak choulostivý; inu, souvisí to s původem islámu i židovství, vycházejících ze životního způsobu pasteveckého. Chovat vepře je obyčejem zemědělců, v chápání nomádského pastýře bytostí opovržených. Ještě uvidíme, jak podstatnou roli hraje v islámu toto pohrdání, až se nakonec stává hlavní příčinou neodstranitelného rozporu se západní společností, mající svůj základ ve způsobu usedlého (a prasata pěstujícího) zemědělce.

K neštěstí současných muslimů vyslovil prorok též zákaz lichvy, čímž je rozuměn veškerý obchod na úrok. V hospodářství současného světa, bez zúročovaných kreditů nemyslitelném, se tak islám ocitá ve velmi svízelné situaci. Jeho zaostání za Západem má sice víc příčin, ale nemožnost vést obchody jinak než prostřednictvím bankovního systému nevěřících mezi nimi stojí na jednom z prvních míst.

Vězme však, že korán předpověděl i současný svět, byť i poněkud nejasně. Muslimští učenci se shodují v tom, že například verš č. 8 súry 16 - A stvořil (Alláh) koně, mezky a osly, abyste na nich jezdili... a On tvoří i věci jiné, o nichž vy nevíte - předznamenává příchod všech moderních vynálezů. Podobným způsobem je předpovězen i parlament; avšak nejzávažnější z předpovědí je slib konečného triumfu islámu v celém světě: ...a dá vám i... vítěznou pomoc od Boha a blízké vítězství. Oznam věřícím zvěst radostnou! (Súra 61, verš 13). Nelze se divit, že když zbožný muslim zví poselství tak určité, sedne do letadla a nabourá se do nějakých mrakodrapů, aby to blízké vítězství uspíšil.

V té souvislosti možná bude čtenář dychtiv zvědět, z čeho a jak vyvozují dnešní bojovníci Alláhovi oprávnění k svým skutkům; i musím dosvědčit, že nejen o terorismu, ale dokonce o celém slavném džihádu nestojí v koránu ani slůvko. Všelijakého bojování ovšem dost a dost; archanděl Džibríl nadiktoval Prorokovi korán během zhruba dvaceti let, vyplněných nepřetržitým válčením, zprvu obranným, ke konci už pěkně útočným a rozpínavým.

Zpočátku to nevypadalo nejlíp: Muhammadových následovníků byla hrstka a měli co dělat, aby se uhájili proti mocným šikům města Mekky, hodlajícím nositele nové víry vyhubit. Prorok tehdy občas propadal pochybám a depresím, takže byl dokonce pro dobrou vůli ochoten pojmout do islámu vedle Alláha i stará pohanská božstva al-Lát, al-Uzzá a Manát (kupodivu samé ženské). O verších s tímto obsahem bylo později usouzeno, že je do koránu propašoval sám Satan - to tedy jsou ty proslulé satanské verše, co kolem nich spisovatel Rushdie vytvořil přízi svého fantasticko-posměšného příběhu.

Jak však přibývalo úspěchů a vítězství, mizela i Muhammadova ochota ke kompromisům, až nakonec dosáhl své absolutistické nesmiřitelnosti. Přesto: veškeré boje, o nichž korán hovoří, se týkají vesměs pranic mezi arabskými kmeny a městy. Pozdější nenávistný džihád, vzavší si do hlavy opanování světa, v něm ještě obsažen není, ten vyplynul z pozdějšího vítězství nad chátrajícím antickým světem, jímž islám dosáhl svého dnešního rozšíření.

Vůbec je celý korán nesen postupnou radikalizací: od skromnosti k vladařské netrpělivosti, od rozpačitosti k sebejistotě, od tolerance k nesmiřitelnosti. Něco napoví už ta trochu laškovná výměna manželek za dívky velkých černých očí; podobným vývojem prošel i Prorokův vztah k alkoholu, jejž zprvu chválí - ... a z hroznů opojný nápoj získáváte i stravu výtečnou - a také v tom je znamení pro lid rozumný (súra 16, verš 69). Jelikož však lid nedovedl být trvale rozumný a dostavoval se k modlitbám nalitý, zakázal Muhammad zprvu tento nešvar a nakonec, jako se i v jiném radikalizuje, veškerý alkohol. Velmi podobně se vyvíjí jeho vztah k jinověrcům, konkrétně ke křesťanům a židům. Zprvu je víc než tolerantní; obdivně nazývá vyznavače obojí víry vlastníky písma, t. j. svatých knih, bez nichž by neměl svůj islám z čeho sestavit. I politicky uzavírá zejména s židovskými kmeny různá spojenectví, ale když se už cítí dostatečně silný, takže je nepotřebuje, obrací se jeho ohleduplnost v záštiplné nepřátelství.

Takový je tedy korán, a v jeho vyjádření celý islám. Vágní a nepřehledný, místy si odporující, zakládající své pravdy (jako všechny ideologie) na ničím nepodložených tvrzeních, zato s pohrůžkami velmi ponurých konců pro každého, kdo by se jimi nedal přesvědčit. Je nevynalézavý; až na výjimky v něm není vlastní myšlenky nebo podnětu. Je plný rozporů: jeho Bůh je milosrdný, slitovný a odpouštějící, zároveň ale mstivý a nesmiřitelný, vyhrožující těm, kdož nepřijali jeho poselství, mukami, jaká by si dokázal vymyslet leda dosti nadaný sadista. Je všemocným vládcem nebes, přitom však je velmi pozemský a stranický, plný jednostranné zaujatosti, ne zářivá bytost z nepochopitelna vyšších dimenzí, nýbrž obtisk beduínského náčelníka, vyrážejícího k pokoření a vyplenění svého kmenového odpůrce.

Vykladači všech svatých písem mívají sklon v nich nacházet potvrzení toho, co se jim právě hodí. Korán svou nepřesností, chaotičností a obtížnou definovatelností poskytuje tuto možnost v míře nejhojnější, včetně teroristických útoků a výzev k vyvraždění Židů a zničení Ameriky. Přesto však: pročítáme-li se jím pozorně (klopotná práce), zjistíme v něm i cosi velmi původního a nepřejatého, vycházejícího z pradávného morálního kodexu předislámské Arábie. Tím teprve se z islámu, poskládaného z útržků nám blízkých učení, stává ideologie cizí, s naším západním chápáním nekompatibilní. Můžeme ji přijmout za svou právě tak málo, jako bychom se mohli stát beduíny, toulajícími se pustinami Hidžázu v hledání pastvin a rvoucími se o ně preventivně s každým, koho cestou potkají. Srovnání platí i opačně: orientální, z pasteveckého způsobu vycházející myšlení do sebe stěží přijme demokracii, vzájemnou toleranci a jiné plody ducha západního, v principu selského.

Čekám, že budu nyní ponaučen poukazem na raný, tolerantní islám, v němž egyptští, perští a granadští učenci dostoupili vrcholů vědy, k jakým se duch křesťanského Západu dopracovával za mnohých těžkostí teprve později. Bez nároku na nezvratnou pravdu dávám k uvážení, zda i to nebylo obráceně: jestli úžasné výkony islámské vědy i vzor společnosti snášenlivé, v níž měli své místo vyznavači všech věr, nebyl spíš zvolna zanikající zbytek pozdní antiky, již pouštní islám zprvu jen povrchně překryl, ale s upevněním moci našel svou bezvýhradnou sebejistotu a vše přejaté ze sebe vytlačil. Od té doby trvá jeho nehybnost. Prvky židovství, raného orientálního křesťanství a zoroastrismu v něm zůstávají podnes jako verše k rituálnímu odříkávání; způsobem jednání se však znovu stal v čase ustrnulý morální kodex pouštního pastevce, v němž je málo místa jak pro vzájemné porozumění, tak pro vědecký a jiný pokrok, nemyslitelný bez zvídavého neklidu západního člověka.

Vše se vyvíjí, dokonce i to, co si vývoj zakázalo. Ještě se bude muset ukázat, je-li džihádnický terorismus posledním vývojovým stadiem islámu; jestli ano, bude za ním nejspíš následovat zemdlení a nějaký druh úpadku, nepokládáme-li za vysoce úpadkový jev už terorismus sám. Co dál ... asi nic zvlášť dramatického. Snad jen tichý návrat k sekulární společnosti, v níž má imám své místo v mešitě a veřejní představitelé v úřadech správních, aniž by se jeden míchal do řemesla druhému. Toho je islám schopen, tak to chodí v Turecku a tak tomu bylo v Íránu i v jiných muslimských zemích, dokud je nepřeválcovala vlna ajatolláhovské pýchy. Bude jí jednou konec, stejně jako bude konec jejího zdroje, ničím nezaslouženého proudu ropných dolarů.

Luděk Frýbort



Reklama našeho knihkupectví:

Pokud považujete můj pohled za povrchní, bylo byl opravdu dobré to trochu rozvést, jistě tu není prostor na nějaké hluboké teologické úvahy, ale mě pokud jde o mě, tak mi skutečně povrchní přijde, když někdo napíše, že Bible je dílem Boha. To není jen zjednodušené ale navíc to přímo odporuje křesťanskému pohledu na věc

(pokrač.)
Napsal jsi: "Společné základy judaismu, křesťanství a islámu tkví ... ve víře starozákonních praotců, k níž se všechna tato náboženství hlásí, ani v Bibli není nic o tom, že by se Izmael od této víry odvrátil".
Jenomže ... má to háček: s judaismem je to jasné, také s křesťanstvím; vzniklo na půdě židovství, od židovství se oddělilo, ale ta posloupnost tu je zřejmá. Však také plně uznává hebrejská Písma.
Jestli se Izmael osobně od této víry odvrátil, nevím, ale zato se od ní zcela jistě odvrátili jeho potomci. Nebo chceš říct, že Arabové před příchodem Mohameda byli nějací monoteisté? Po tisíce let právě naopak, pokud vím. Takže žádná nepřerušená monoteistická posloupnost tu neexistovala! Mimo jiné tedy, nejen že muslimové nemají Písmo inspirované Bohem JHVH, nemají ani tuto sukcesi :-)
Ad "úsměvná pompanova poznámka o kompatibilitě SZ a NZ": předně, tu kompatibilitu v zásadě odkývali NĚKTEŘÍ Židé již před dvěma tisíci lety, včetně Pavla z Tarsu. :-) Rovněž tak včetně apoštola Petra, který Pavlovy listy rovnou postavil na roveň Písma (srv.2Pt3,16b).
Pokud jde o židy, vyznavače judaismu, víš přece, že tu kompatibilitu SZ s NZ ani odkývat nemohou, jelikož "Bůh jim dal ducha otupělosti, oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne". (List Římanům 11,8)
Musím také silně nesouhlasit s tím, že "pojetí Boha a pojetí víry jsou zde (judaismus, křesťanství, islám) stejné. To považuji za absurdní tvrzení, pokud vezmeme v úvahu to, co jsem zde již zmínil minule. Alláh není Hospodin, protože ve svatých spisech říkají odlišné věci. Jeden z nich prostě není autentický: jen jeden z nich je pravý. Pojetí Boha a pojetí víry tu tedy v žádném případě NEJSOU stejné, jak se domníváš. Právě naopak.