Nacistický rodokmen Evropské unie
Nejde samozřejmě o žádný rodokmen nový, pouze nově objevený. A to čistě náhodou, díky kontroverzi týkající se britského filmového reklamního spotu, o jehož dobrém vkusu zapochybovali mnozí. A to přesto, že na spotu se podílela řada velevážených osob, od poslanců přes komiky po popové umělce jako Bob Geldoff. Nebo možná právě proto.
Ale vezměme to po pořádku: Úřady EU oznámily, že vydávají obrovské částky na "správnou" propagaci a vysvětlování kladů Evropské unie, včetně záhodnosti a výhod jednotné evropské měny. Velká část těchto výdajů se má věnovat na propagaci eura v členských zemích, které se jeho zavedení dosud brání. Britská protieurová kampaň si proto pospíšila, aby proeurovou kampaň předběhla a dávala do kin devadesátivteřinovou reklamu, která obsahuje mimo jiné třívteřinový skeč, v němž jeden známý komik přestrojený za Hitlera hajluje a říká: "Ein Volk, ein Reich, ein Euro".
Jako kdysi Salman Rushdie málem přišel o život za třicetistránkovou pasáž pětisetstránkového románu, stejně tak se za tři vteřiny z devadesátivteřinového spotu na celou proeurovou kampaň obořily všelijaké vážené organizace od proevropských a politicky korektně pokrokových přes protifašistické po židovské. A jako se nikdo neobtěžoval kvůli "rouhačské" pasáži přečíst si, o čem vlastně Rushdieho román byl, tak si kvůli hitlerovskému skeči nikdo nevšiml dost důležitých slov několika dost významných osobností. Výpady proti spotu byly v rozsahu od poukazů na jeho nevkusnost až po nařčení z urážek obětí nacismu. Evropské úřady v Bruselu se hned daly slyšet, že nejen tento reklamní spot, nýbrž celá kampaň proti euru je xenofobická.
Xenofob začíná být u bruselské byrokracie nadávka asi stejné síly, jako byl pro komunisty reakcionář. A protože EU právě schválila zákon, který označuje xenofobii za zločin, na který se vztahuje trest vězení, víme dnes díky tomuto označení, že xenofobie znamená mimo jiné vyslovovat se proti euru. "Kdo nejde s eurem, jde proti nám" by bylo heslo podobného vkusu jako karikatura Hitlera v tomto reklamním spotu.
Není vyloučeno, že autoři spotu tři hitlerovské vteřiny po moudrém zvážení ještě vystřihnou a někdo si konečně všimne, o čem ten spot je. Ale hitlerovské skeče - včetně těch nevkusných - jsou v britské komediální tradici hluboce zakořeněné a hned tak je někdo politickou korektností a europokrokovostí nevykoření. A že uvádět Hitlera v souvislosti s jednotnou evropskou ekonomikou a měnou není takový nesmysl, jak se na první pohled zdá, nám připomněl jeden z předních britských historiků Adrew Roberts.
Ten totiž v archívu British Library vyhrabal německý odborný ekonomický spis, který vyšel v Berlíně v roce 1942 s titulem Europäische Wirtschaftsgesellschaft. To znamená Evropské hospodářské společenství a skýtá zajímavé čtení. Je to totiž záznam návrhů prominentních nacistických ekonomů, nastiňující Hitlerovu vizi "nového evropského řádu". Jejich "společné transevropské projekty" i frazeologie se tak blízce podobají současnému systému Evropské unie, že z nich až přeběhne mráz po zádech.
"Celní unie evropských ekonomik" měla podle profesora Heinricha Hunkeho z Hitlerova Institutu německé ekonomie vytvořit "nové organické sdružení, které nahradí ekonomickou zaostalost jednotlivých států". To mělo být nastoleno nejen německou vojenskou a ekonomickou mocí, nýbrž také "poznáváním nového světa evropských idejí" a "společnými kulturními základy".
Dokument "Ekonomický charakter nové Evropy" od říšského ministra hospodářství Walthera Funka sestával z návrhů jak zavést "celokontinentální evropskou kooperaci" a "platební transakce v evropské měně", nebo jak "zabezpečit evropský ekonomický trh".
Ostatní odborníci přicházeli s návrhy jako "harmonizace organizace zaměstnanosti", "nová Evropa a její společné prvky", "účinky sociální politiky", "evropský zemědělský ekonomický řád", jehož je dnešní společná zemědělská politika EU téměř přesnou kopií, včetně podrobných opatření na "ochranu národních monokultur" a ochranu evropského trhu trh před vnější konkurencí.
Nacistický evropský ekonomický systém měl samozřejmě sloužit zájmům německým, ale aby to vypadalo aspoň trochu "evropsky", přibral v roce 1943 Francouze, když Hitler pověřil Alberta Speera, aby jednal s francouzským (Vichy) ministrem výroby Jeanem Bichelonnem. Šlo ostatně mimo jiné i o záchranu průmyslu francouzského, který Německo ždímalo tak silně, že jej protesty francouzských zaměstnanců přiváděly na pokraj krachu. A tak Speera napadlo, že francouzský průmysl bude Říši sloužit líp, když se bude cítit alespoň naoko jako partner Říše, čímž bude vyrábět víc a tím také Říši platit větší daně.
"Když jsme si s Bichelonnem pohrávali s ideou Evropské hospodářské unie, pokládali jsme to za utopii," přiznal se Speer v jednom publikovaném interview na sklonku života. "Jenže ono to zas tak utopické nebylo, že?", dodal k tomu.
Moc toho už nestihli: Ve chvíli, kdy si povídali, se už pomalu otáčela fronta u Stalingradu a rok na to se začali vyloďovali Spojenci v Itálii a Normandii. Ale kdybychom si to chtěli trochu zdramatizovat, nabídlo by se nám pár detektivních otázek:
Když po válce Francie s Německem vytvářely první základy Evropské unie, vymýšleli jejich odborníci všechno znovu a jakoby náhodou téměř stejně? Nebo nějaký ten nápad od Hitlerových ekonomů okopírovaly? Není možné, že kdyby se mezi poválečnými odborníky evropské unifikace provedla důkladná studie pracovních životopisů, našlo by se mezi nimi i několik studentů a asistentů Speera, Hunkeho nebo Funka? A že tedy Hitlerovo dědictví se na poválečné Evropě přece jenom podepsalo víc, než si vítězové mysleli?
Ale to už bychom asi zabíhali do říše fantaskních hororů. A bylo by to jako bychom každého abstinenta a vegetariána podezírali z nacismu, protože Hitler byl taky abstinent a vegetarián. Ale musíte uznat, že jako čistě intelektuální procvičování teorie zákulisních spiknutí by to byl příklad prvotřídní.