Evropská reformní smlouva: druhý dech evropské ústavy
O evropské ústavě bylo slyšet všude. Tiskly se knihy, letáčky vítající i zatracující. Média pořádala ankety. O reformní smlouvě je skoro ticho po pěšině. Když neprošla ústava, měli v Bruselu různé varianty: proškrtat, přejmenovat, obejít ratifikaci. Reformní smlouva má od každého trochu: Je rychle připravena a má být rychle prosazena (do voleb Evropského parlamentu 2009), pokud možno bez referend. Zachovává řadu inovací z ústavy beze změn (právní subjektivita EU, rozšíření kompetencí orgánů EU do justiční a policejní spolupráce, stejný katalog dělby pravomocí mezi EU a členské státy). Případně s malými změnami a jinými názvy (předseda Evropské rady, vysoký zmocněnec pro zahraniční a bezpečnostní politiku). Charta základních práv je sice mimo vlastní text, ale se stejnou právní silou. Zůstává možnost rozšiřovat většinové hlasování a kompetence Evropského parlamentu i bez změny vlastních smluv. Pravda, tzv. obousměrná flexibilita, prosazená Českem, umožňuje pravomoci EU také odebrat, ale lze ji uplatnit jen při řádné revizi (tedy změnou smlouvy). Národní parlamenty mají mít větší slovo, jinak ale smlouva posiluje nadnárodní úroveň. S novinkami evropské ústavy i reformní smlouvy lze souhlasit i ne, dle vlastního gusta. Zaráží ale proces připomínající projektový management: Zamítli ti to? Dej to do šuplíku, před dalším kolem opraš, něco pozměň a přejmenuj. Podruhé to určitě vyjde.
Reflex, 43/2007