Kongres ODS definitivně schválil ztrátu české samostatnosti
Kongres ODS nezklamal naše očekávání. Nebyl ani dramatický, ani konfrontační, ani neučinil změnu v chování předsedy Topolánka k médiím. Kongres schválil vše, co po něm velký vůdce požadoval. Dá se říci, že kdyby neproběhl, tak by vlastně vše probíhalo stejně, jako když ho za železnou oponou staženou před novináři pan Topolánek uskutečnil. Odpustila bych panu předsedovi, že se tak paranoicky bojí všech médií po svých zkušenostech s těmi bulvárními, že bylo dovoleno novinářům vplížit se do paláce Žofín spolu se služebním personálem pouze zadním vchodem po železném točitém evakuačním schodišti na balkon dokonce bez možnosti odložit si věci v šatně. Odpustila bych to v případě, že by kongres přinesl něco zásadního, co se muselo před novináři do poslední chvíle tajit. Kdyby přinesl například vizi, co bude vláda dělat v druhé části plánované reformy. Kdyby nastínil, jak chce konečně začít jednat jako rovný s rovným s vyděračskou vládní koalicí. Kdyby dal naději, že přece jen v budoucnu bude alespoň z části naplňována Modrá šance. Kdyby ujistil, že není nadobro zamítnuta vlajková loď ODS – rovná daň, kvůli níž vyhrála ODS volby a která se tak osvědčila u jeho tolik proklamovaného přítele Dzurindy. Kdyby se jasně postavil proti ratifikaci Evropské ústavní smlouvy (Euroústavy II).
Právě určitost a předvídatelnost postojů vedoucích představitelů činila kdysi z ODS nepotopitelnou loď, a to se očekávalo od Kongresu. Namísto toho však proběhlo, až na několik výjimek, řečnické cvičení místopředsedů strany a byla podána takřka dětsky koncipovaná hlášení ministrů o tom, jak zdařile pracují. Za všechny to shrnula kolegyně v Tiskovém středisku: "Proboha, přeci všichni víme, co dělá vláda, to nepatří na Kongres, ale do tiskovek vlády, proč nás tu s tím zdržují?". Jestli to uvedl pan Topolánek proto, aby vzdělal delegáty, pak je to smutné, ti by to přece měli znát nejlépe ze všech občanů. Ano ministři ODS pracují výborně, ale je jich málo a jejich výsledky kazí ministři koaliční. To je obrovský problém a dalo se tedy očekávat, že se Kongres zamyslí, jak tuto situaci alespoň trochu zmírnit. Za ústupky koaličním partnerům platí totiž ODS obrovskou daň ve všech oblastech řízení státu. Nemá rozhodující vliv na zahraniční politiku, státní finance, obranu země ani na rozdělování evropských fondů a to, že premiér nedokáže za tyto nehorázné ústupky vymoci jeden jediný, a to podporu kandidáta ODS na prezidenta, to si s největší pravděpodobností budou voliči pamatovat. Proto jsme očekávali, že ho Kongres zaúkoluje, aby za výše uvedené ústupky koaličním partnerům požadoval jako adekvátní náhradu alespoň dohodu nad společným prezidentským kandidátem. Ani to se, bohužel, nestalo. To, že mával 122 podpisy svých členů, je málo. To je přece samozřejmé, že budou svého prezidenta podporovat, i když někteří třeba ne z lásky jako spíše z pudu sebezáchovy.
Nestalo se dokonce ani to, že by Kongres panu Topolánkovi zakázal ratifikovat Euroústavu II. Naopak po výhrůžce z úst Jana Zahradila, ano slyšíte dobře, toho až dosud neohroženého bojovníka za národní stát, že pokud to Kongres nedovolí, vláda dá demisi, to vyděšení delegáti potvrdili. Tak jsme se stali nechtěně na Žofíně svědky události, která naši zemi na desítky a možná stovky let definitivně uvrhla do náruče socialistického superstátu EU. Události, která vstoupí do učebnic dějepisu ne pod hlavičkou jednoho kongresu jedné strany, ale pod hlavičkou definitivní ztráty státní suverenity. Na tom Žofíně, kde se scházela tradičně intelektuální elita a odehrávaly se tam proslulé národní besedy, na jedné z nichž Palacký pronesl památnou větu "Zhovadilost obecná nastane byť by komunismus jen jedné generaci panovati měl". (Na Kongresu trefně připomenuto Pavlem Bémem.) Je proto více než smutné, že na ratifikační listině Euroústavy II bude po staletí podpis pravicového politika. Není divu, že po vysvětlení Jana Zahradila, že pan Topolánek musel Euroústavu II podepsat, když je nechaly ostatní státy včetně Velké Británie ve štychu a byli by jediní proti, se mezi novináři, kteří to vše zděšeně sledovali z jim vykázaného balkonu, ozvaly hlasy tytu "Pro boha, to je jako Hácha u Hitlera, ale ten čelil vojenské hrozbě, Topolánkovi ani ČR by přece Frau Merkel nic neudělala, naopak by je možná následovali další a byli by hrdiny dne, že se jí postavili". V těchto chvílích jsme již nevydrželi a téměř se slzami v očích odešli do smutné listopadové noci. Lidé na ulici klidně chodili z divadel a neměli ani zdání, co se právě v zářícím paláci Žofín odehrálo s jejich budoucím osudem.
Bylo to poprvé, kdy místo načerpání energie a sil do dalšího boje s postkomunistickým marasmem, jsme z kongresu Občanské demokratické strany, která byla vždy chápána jako jednoznačný nositel reformního patosu, odcházeli přešlí mrazem, smutkem a zklamáním.
ODS byla nejen pro nás, ale nejméně pro třetinu národa chápána jako modré světlo na konci rudo-oranžovo-zeleného 
tunelu. Kdo jiný než právě ona byla nadějí pro pravicové voliče? V poslední době tento reformní patos stále rychleji vyprchával a bude trvat hodně dlouho, jestli vůbec toto poslední zklamání dokážou voliči překousnout. I když má velmi silnou voličskou základnu, nesmí se spoléhat, že tomu tak bude do nekonečna. Kličkování a změny postojů projdou levicovým stranám s nepozornými voliči. Inteligentní voliči ODS naopak toto vše sledují a vnímají velmi výrazně.
Kongres přišel za spontánního několikaminutového potlesku pozdravit její zakladatel president republiky Václav Klaus. Po skončení svého projevu se vrátil ze zákulisí s kyticí, kterou se mu styděl zřejmě dát na pódiu kdosi neznámý. Přesto měl zřejmě ze spontánního přijetí delegátů radost a zamával jim s ní na rozloučenou
Dříve věděli, že se mohou stoprocentně spolehnout na svou stranu, na její zásadovost, na pevnost i důslednost jejích vnitropolitických i zahraničních postojů. Na oplátku se ona mohla i v nejtěžších krizových obdobích spolehnout na ně. Její lídr Václav Klaus překonal i takový podraz, jakým bylo Sarajevo, protože se mohl na ty opravdu věrné spolehnout. Bylo to mj. proto, že ani největší nepřátelé mu nemohli vytknout, že je "kam vítr, tam plášť". Z minulosti jsme byli zvyklí, že právě na jím svolávaných kongresech se stanovila vize do budoucna a nalil optimismus do boje za její uskutečnění nejen delegátům, ale i novinářům, hostům a prostě všem. Zde mi zněla po celou dobu konání v uších slova politologa Mlejnka: "Odchodem Václava Klause se vytratil z ODS ideologický náboj."
Abych ale neskončila jen pesimisticky. Jistou nadějí do budoucna je, že si to začínají již uvědomovat alespoň někteří její představitelé. Že vnímají, že 
"ODS potřebuje osvěžit svoji principiální vyhraněnost, přiostřit ideový brus! Nesmí připustit, aby začala být veřejností vnímáni jako amorfní spolek ideově nezakotvených lidí spojených jen krátkodobou snahou rozebrat si na čas mocenské posty. Před tím ať ji stále varuje posmrtné strašidlo Unie svobody!" jak trefně vyzval první místopředseda ODS Pavel Bém. Ten jediný formuloval vizi politiky ODS – "4 Pražské artikuly" jako připomínku na 4 artikuly Poděbradské. Jde o lidské hodnoty, bez kterých se úspěchu v budoucnosti dotkneme jen velmi stěží: jednotu, víru, odvahu a vůli. "Jednota je klíčová hodnota pro to, abychom nezapadli do spáleniště svárů, vymyšlených kauz a vzájemných intrik. Víra v naše programové principy, v naše schopnosti, v naši profesionalitu, v naše umění vládnout i schopnost náš program marketingově prodat. Odvaha k odvážným politickým krokům. Například k zavedení většinového volebního systému. Vůle odhodlání dovést věci až do konce a nést za ně odpovědnost, někdy společně s koaličními partnery, jindy jim navzdory," uvedl Bém a dodal, že jednota, víra, odvaha a vůle musejí být hodnoty, které ODS povedou i v časech, kdy se jí bude dýchat třeba ještě hůře než dnes. Jedině tak může podle něj pomýšlet na vítězství. Nezbývá, než přát jemu i všem pravicovým občanům, aby se toto jeho přání podařilo v budoucnu vyplnit.
www.fragmenty.cz
euroSURrealista Topolánek