Hrozí Česku neonacismus? aneb Nacisté nejsou pravičáci
Pro dva a půl tisíce pokojných demonstrantů sezvaných dvaceti občanskými a náboženskými organizacemi na Staroměstské náměstí byl 10. listopad dnem vítězství demokracie, lidské slušnosti a důstojnosti a touhy po občanském míru. Pro mladé neonacisty - kterých se podle jejich vlastních údajů do Prahy sjíždělo osm set, nikoli čtyři sta, jak vesměs uváděla média - to byl den vítězství „odporu proti židovskému teroru“ a „boj s režimem, jenž v závoji demokracie vládne totalitou“.
Pochybné hodnocení.
Bylo od médií a úřadů směšné označovat Mladé národní demokraty za „pravicové extremisty“, „pravicové aktivisty“ či „pravicové radikály“. Není na nich nic pravicového, a toto označení je urážkou každého pravicově smýšlejícího demokrata, který ctí konzervativní hodnoty osobní svobody vyvážené vlastní odpovědností. Na jejich mládí není nic národního ani demokratického. Ideologií, kterou vyznávají, je bytostně nečeský a nedemokratický nacionální socialismus hitlerovského Německa. I to matoucí pojmenování národní demokraté je převzaté z Německa - převážně východního -, kde si je neonacisté museli vymyslet jen proto, že spojení slov national a sozialismus v názvu organizace zákon zakazuje.
Zde je hodnocení onoho sobotního odpoledne podle českých neonacistů: „Slušnost a vytrvalost zvítězily nad bestiální židovskou brutalitou! Dle našich domněnek jsme nemohli lépe demonstrovat naše ideály, které svými spravedlivými principy národního socialismu pocházejí z našich duší a které má v sobě zakořeněné každý čistý Čech.“
„Čistí Češi“.
Rozumějme jim dobře. „Spravedlivými principy“ pro ně jsou potlačení všech osobních a politických svobod a masové vraždění etnicky a politicky odlišných - neboť to byly principy nacionálního socialismu v praxi. Dvouhodinové sjednocení dvaceti organizací, od skautských přes několik křesťanských až po jednu židovskou, z nichž mnohé mají společnou jen prostou touhu po civilizované demokracii a občanském míru, je podle nich „totalita“. Ty dva a půl tisíce demonstrujících Čechů všemožných politických přesvědčení a náboženských vyznání a zpívajících českou hymnu nebyli „čistými Čechy“. Naopak, byli jimi všichni ti „zahraniční kamarádi, kteří svým bratrům ve zbrani přispěchali na pomoc do srdce Evropy v této nelehké době“.
Uškrcená svoboda slova.
Tak vida, ona ta mírumilovná národněsocialistická mládež je opravdu ve zbrani. Těší se, že „pokud promluví doposud mlčící většina, budeme už brzy pravidla diktovat my!“ Tito „čistí Češi“ se hrdě pokládají za „odpůrce lživého režimu, jenž v závoji demokracie vládne totalitou“. Vidí se jako „jedni z posledních obránců svobody slova“, která byla 10. listopadu uškrcena a za niž na následující sobotu naplánovali pohřební obřad. Desátým listopadem „zasadili systému ránu do slabin“. Jejich „slušnost a vytrvalost zvítězily nad bestiální židovskou brutalitou“.
Cituji z blogů Národního odporu a Autonomních nacionalistů, jichž jsou Mladí národní demokraté odnoží - spolu s několika podobnými organizacemi sdružujícími „nacionalisty, patrioty, antikomunisty, národní socialisty, fotbalové fans, příznivce straight edge, black block, fanoušky hudebních stylů R.A.C., hate-core, black metal, Anti-Antifa a všechny mladé lidi, kteří se chtějí zapojit do naší činnosti“. Do jaké že to činnosti?
Body programu.
Jedněmi ze záslužných činností některých z nich jsou péče o přírodu a odklízení odpadků z lesů. Za to jim patří uznání a vlastenecký metál - kéž by těmto činnostem věnovali více času. „Ochrana přírody a zastavení jejího bezohledného drancování“ je také jedním z hlavních bodů jejich programu. Dalšími body, s nimiž by musel souhlasit každý konzervativní demokrat, jsou „svoboda slova a projevu, svoboda vědeckého bádání a sociální spravedlnost“ - i když by se musel zamyslet nad tím, zda tyto pojmy znamenají pro něho totéž jako pro člověka věřícího v principy národního socialismu.
Paradox.
Spolu s nimi by konzervativní demokrat musel také odmítat „komunismus ve všech jeho podobách, drogy, masovou imigraci civilizačně nepřizpůsobivého obyvatelstva, pozitivní diskriminaci a protežování menšin, multi-kulti ideologii a byrokratický diktát EU“. Kroutil by však údivem hlavou nad pomateností ideového programu, který zároveň s tím odmítá „politiku USA vůbec“, „vojenský pakt NATO“ a „nadnárodní a bezohledný kapitalismus“ - bez nich by tady onen „komunismus ve všech jeho podobách“ vládl dosud. Trochu by zrozpačitěl z paradoxu, že mladí neonacisté velebící svou etnickou nadřazenost, fandí etnikům, která zároveň vnímají jako civilizačně nepřizpůsobivá. A nenávidí etnikum, které se naopak po celé dějiny ukázalo být civilizačně přizpůsobivé.
A především by se musel hluboce zamýšlet nad tím, co všechny ony svobodymilovné fráze mohou v praxi znamenat pro člověka hlásajícího víru v principy národního socialismu. Komunistický socialismus si s nimi také dělal, co se mu zlíbilo.
Riskantní čin.
Dnešní politický „systém“, proti němuž mladí neonacisté bojují, obsahuje mnoho nešvarů a nedostatků, které mohou být tápající mládeži ze srdce protivné. Vinu na nich má nejen mnoho pozůstatků komunismu a ekonomická privilegia někdejších komunistů, ale i sobectví, bezohlednost a diletantství dnešních politiků. S dalším chystaným prudkým růstem cen, prohlubující se byrokracií Evropské unie a pravděpodobným zvyšujícím se počtem neevropských přistěhovalců bude nespokojenců přibývat. Nezabývat se jejich oprávněnými stížnostmi a mávnout nad nimi rukou jako nad bezvýznamnou, pomatenou a okrajovou menšinou by brzy mohlo být riskantní.
Úpadek vzdělání.
Největší vinu na tom však má úpadek všeobecného vzdělání, jehož následkem je absence historické paměti u mládeže. Jak ukázaly nedávné průzkumy historických znalostí u osmnáctiletých včetně maturujících středoškoláků, vědomí hrůz obou totalitních režimů je až groteskně mizivé. Mnozí mají úzkost z nejistot demokracie a touží po jistotách totality - komunistické nebo nacistické.
Demokracie nevzniká sama od sebe. Sama od sebe se nepěstuje a nepřežívá. Udržují ji při životě vzdělaní, snaživí a ohleduplní lidé, dobře informovaní o tom, čeho se na lidské důstojnosti, lidských svobodách a životech dopouštějí ostatní alternativní politické systémy a všechny ty utopické experimenty, které končívají masakry nevinných. I ona vadná a zkorumpovaná demokracie, která se nevyhne nespravedlnostem, je pořád snesitelnější než jakýkoli systém „silného státu“ a „pořádku“, jejichž nadvládu mladí čeští neonacisté vyznávají. A ke krachu demokracie, důstojnosti, svobod a lidské slušnosti a k vítězství zla stačí, když slušní lidé - nedělají nic.
Příklad Španělska.
Španělsko nedávno vydalo zákon o historické paměti. Jeho účelem je ukončit už dvě generace trvající amnézii o krutostech a bezprávích, které se děly na obou stranách občanské války a za Frankova režimu, kdy zahynulo půl milionu Španělů. V jeho rámci se budou veřejně studovat a vyučovat dokumenty, události a jejich příčiny. Pravda, Španělům to od nástupu demokracie trvalo třicet let. Mladí Češi zjevně takový zákon potřebují co nejdříve, než celý národ zapomene, čím byl a co a kdo jemu a on sobě i jiným způsobil. A jak se toho vystříhat. Neboť, jak pravil jeden moudrý politický filozof: Národ, který zapomíná svou minulost, se řítí k jejímu zopakování.
Zrůdné principy.
Podle principů zákona o historické paměti by možná opět někdo vyučoval, než to všichni zapomenou, že nacionální socialismus byl, jak říkají křesťanští filozofové Alice a Roy Eckardtovi „válkou proti takovým tradičním židovským a křesťanským hodnotám, jako jsou soucit, starost o bezmocné a slabé, laskavost a obyčejná lidskost“. Že těch povražděných lidí podle principů nacionálního socialismu bylo několik desítek milionů. A že podle nich jsou i tito pomatení puberťáci jako Češi podřadná rasa, která - dle nezapomenutelného výroku Reinharda Heydricha - „nemá v tomto prostoru koneckonců co pohledávat“.
Pro dva a půl tisíce pokojných demonstrantů byl 10. listopad dnem vítězství demokracie, lidské slušnosti a důstojnosti a touhy po občanském míru. Pro mladé neonacisty to byl den vítězství „odporu proti židovskému teroru“ a „boj s režimem, jenž v závoji demokracie vládne totalitou“. Největší vinu na tom má úpadek všeobecného vzdělání, jehož následkem je absence historické paměti u mládeže.