Chystá se kosovský Mnichov?
Blíží se 10. prosinec, avizovaný mezník historie Kosova. Podle vítěze kosovských voleb Hashima Thaciho má být Kosovo po tomto datu prohlášeno za nezávislé, ať už dopadnou mezinárodní jednání o kosovské budoucnosti jakkoliv. Nejde jen o Thaciho slib, jednostranné vyhlášení nezávislosti - i bez schválení RB OSN - chtěly podpořit Spojené státy i Evropská unie s výjimkou Kypru a Řecka. Poslední jednání v rakouském Badenu skončila jako všechna předešlá bezvýsledně, ale co bude po 10. prosinci skutečně následovat, se stále neví. Objevila se nová varování některých evropských státníků před jednostranným kosovským postupem, objevily se i úvahy kosovských předáků o možném vyhlášení nezávislosti v jakémsi pozdějším termínu.
Stále totiž platí rezoluce RB OSN č.1244 z června 1999 o řešení kosovské krize na základě „zachování suverenity a územní integrity“ tehdejší Jugoslávie. Že tento mezinárodněprávní dokument nehodlají respektovat kosovští Albánci nepřekvapuje tolik, jako to, že by snad nepřekážel ani prezidentu USA nebo představitelům EU. Přitom je jisté, že vzhledem k přemnožení muslimských Albánců na kosovském území, tahá dnes Srbsko za o mnoho kratší provaz. Srbům se jako národu rovněž přičítá kolektivní vina za to, že jejich komunistické vedení v době rozpadu SFRJ využilo dominantního vlivu ve federální armádě k rozpoutání etnických represí. A třebaže uplatňování kolektivní viny moderní doba přísně zapovídá, právě v srbském případě to kupodivu nějak neplatí.
Jaksi se také zapomíná, že v Kosovu, které mělo v SFRJ autonomii, vlastní ústavu, sněmovnu a vládu již od r. 1974, došlo v prvé řadě nikoliv k protialbánskému, ale k protisrbskému násilí, a to už v r. 1981, a znovu koncem 80. let. I když následovala odvetná opatření státu, útlak Srbů ze strany albánských autonomních orgánů zesílil natolik, že Kosovo dobrovolně či pod nátlakem opustily tisíce Srbů. A se vznikem Kosovské osvobozenecké armády (UCK) v roce 1996, která útočila i na srbské civilisty a na s terorem nesouhlasící Albánce, se exodus nealbánského obyvatelstva zdesateronásobil. Po vzájemných etnických čistkách, po „humanitárním bombardování“ srbského civilního obyvatelstva a srbských infrastruktur letectvem NATO v r. 1999, po následném osmiletém protektorátu OSN a stejně dlouhém bezvýsledném jednání o statusu Kosova, je srbská pozice opravdu zoufale slabá.
Není ovšem divu, že všechna jednání o Kosovu byla a jsou neplodná, když pro jejich zahájení nebyly splněny ani nejdůležitější předpoklady. Osm „standardů“ vytyčených misí OSN, jejichž dodržování mělo předcházet jednání o statusu, zůstalo jen zbožným přáním, ať už šlo o návrat a integraci 160.000 uprchlíků, prakticky výhradně kosovských Srbů, o fungování demokratických institucí, transformaci policejních složek nebo o respektování vlastnických vztahů. Nepodařilo se vytvořit solidní prostředí pro tržní ekonomiku ani navázat seriózní dialog mezi Prištinou a Bělehradem. Hlavní příčinou byla nevůle albánské většiny garantovat všem navrátilcům bezpečné prostředí.
Je proto poněkud zvláštní, že v této situaci může řada států pokládat jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti za nejschůdnější řešení. Mimo jiné i pro rozpor se stále proklamovaným odmítáním nacionalismu; jde-li v Kosovu o střet dvou nacionalismů – srbského a albánského, proč preferovat právě albánský? Je snad idea „Velké Albánie“ přijatelnější než (dnes už zcela nereálná) idea „Velkého Srbska“? Je mentalita albánského nacionalismu, který barbarsky ničí křesťanské kulturní památky na území soužití muslimů a křesťanů státům EU bližší? Nepodobá se tento druh nacionalismu spíše fanatickému teroru hnutí Tálibán, jenž zničil světově proslulé buddhistické skulptury v Afhánistánu? Kdyby právě Američané nebojovali proti Tálibánu, bylo by možné postoji americké administrativy ke Kosovu lépe rozumět: potřebuje alespoň někde získat sympatie islámu, a Kosovo – relativně izolované od nejnebezpečnějšího islámského světa - se pro tento účel může zdát nejméně riskantní. Ovšem při postupující expanzi radikálních islamistů se i celá tato spekulace může ukázat naivní a naopak otevřít muslimským radikálům další vrátka na Balkáně.
V této souvislosti se nabízí i varovná analogie s Mnichovem r. 1938, kdy se západním mocnostem také jako nejpřijatelnější jevil souhlas s německou anexí československého pohraničí s převahou obyvatel německé národnosti. I tehdy hrála hlavní roli obava z velké agrese, která však velmi brzy stejně propukla. Výrazy „hanebnost“ a „zrada“, jimiž světová historie tehdejší postup Anglie a Francie označila, by se mohly zanedlouho ocitnout i v těsném spojení s kladným přijetím protiprávního vyhlášení kosovské nezávislosti.
Chystané ustupování albánským radikálům, jejichž prvním cílem je vyhnání všech Srbů z Kosova, navozuje dojem kapitulace i před oficiálně rozpuštěnou, ale vskrytu stále hrozící armádou UCK. Připomíná to bývalý velitel sil UNPROFOR generálmajor Lewis MacKenzie v článku „Bombardovali jsme nesprávnou stranu“ v listu National Post, kde upozornil na minulé těžké chyby Západu. „Je třeba otevřeně říci, že v Kosovu se neudála žádná genocida. Kosovští Albánci nás parádně využili. Podpořili jsme jejich krvavou kampaň za etnicky čisté a nezávislé Kosovo,“ uvedl generálmajor. Trvá-li nyní Priština na ukončení osmiletého protektorátu OSN, neznamená to nic jiného, než že chce mít zcela volné ruce pro konečné zúčtování se Srby. Dalším reálným krokem po vyhlášení kosovské nezávislosti je snaha o vytvoření Velké Albánie, která by zahrnovala Albánii, část Makedonie, Kosovo, a možná i část Řecka, Srbska a Černé Hory.
Důsledky těchto akcí raději nedomýšlejme. I když suverén Hashim Thaci po Badenu tvrdí, že teď už je všem jednáním se Srby konec, více rozumu naopak mají ti vyjednavači, kteří stále trvají na pokračování dialogu. A třebaže návrh na rozdělení Kosova podle etnických principů zatím ještě nemá potřebnou mezinárodní podporu, je to v rámci možností jedna z posledních nadějí na alespoň částečně spravedlivé řešení kosovského problému.
Ferdinand Peroutka, jr.