Německo nás brzy překvapí
Člověk nemusí být prognostik, aby si mohl dovolit předvídat, že Německo se ve velmi dohledné době vůči Evropské unii dopustí něčeho nepředvídaného. Jak nepředvídané to bude, jak velký šok to Evropské unii způsobí a jaký dopad to bude mít na evropskou demokracii, bude možná záležet na tom, jak dlouho to ještě budou němečtí demokratičtí politici odkládat. Protože čím déle to budou odkládat politici demokratičtí, tím budou akumulovat větší riziko, že tu nepředvídanost provedou politici nedemokratičtí, jejichž vzestup bude přímo úměrný vzestupu evropského superstátního byrokratismu, jak čím dál víc občanů bude zjišťovat, že standardní demokratické procesy přestávají fungovat v jejich zájmu.
Jestliže osmdesátimiliónový kolos uprostřed Evropy představující bezmála třetinu ekonomiky celé eurozóny ovládnou opět demagogové rozlíceného davu nebo nostalgie po gloriolách národní velikosti a nadřazenosti, Bůh Evropě pomáhej. Že toto nebezpečí už není mimo dosah naší představivosti - i představivosti čím dál většího počtu demokratických Němců - můžeme vysoudit mimo jiné z rostoucího počtu dobročinných organizací, jejichž činností je zachraňovat mladé Němce - většinou ekonomicky neúspěšné a morálně tápající - z vlivu dobře organizovaných neonacistických kruhů. Je to práce velmi nesnadná a podobá se bezmála zachraňování narkomanů z návyku na drogy.
Řeknete si možná, že růst neonacismu je jev celoevropský, ne specificky německý. Proč bychom si tedy měli myslet, že právě od Německa můžeme očekávat nějaký šok ve vztahu k Evropské unii?
Vedou nás k tomu následující číslice:
Po první světové válce Spojenci - ale hlavně Francie - uvalily na poražené Německo reparace ve výši 132 miliard dolarů. Nejen tehdejší němečtí politici, nýbrž i řada světových ekonomů, předpověděli, že tato částka přivede Německo k bankrotu. To se taky během několika let stalo, a bankrot připravil půdu nacismu.
Po druhé světové válce se němečtí politici v čele s Adenauerem - z hrůzy, že by se v Německu opět mohla zrodit podobná stvůra - vsadili vše na co nejtěsnější spojenectví se svým odvěkým nepřítelem, Francií. Tak se zrodila Evropská unie.
Na Evropskou unii je možné pohlížet z několika úhlů. Zde je jeden, který zatím mnoho evropských politiků či politologů nevyzkoušelo. Upozornil nás na něj nedávno oxfordský historik Niall Ferguson, když propočítal, že Německo od vzniku Evropského společenství nenápadně, nevědomky a mlčky jiným členům EU - ale především Francii - zaplatilo prostřednictvím všelijakých "společných zemědělských politik" a podobných ekonomických a obchodních smluv už dávno mnohem víc než oněch 132 miliard zaručujících bankrot Pomalý bankrot Německa současného je tedy logickým výsledkem, na nějž se žádnému německému demokratickému politikovi nedaří najít řešení. Nedaří se jej nalézt proto, že příčiny dnešního německého bankrotu jsou jen částečně německé - pokles pracovní etiky; příliš vysoké sociální zabezpečení a důchody zvýhodňování zaměstnanců před zaměstnavateli, dlouhé prázdniny a podobně. Z velké části je však jeho příčinou něco, co si žádný demokratický Němec nepřipustí, neboť je to pro ně svatou krávou. Totiž samotná ekonomická struktura EU. Aby některý německý politik mohl o řešení dnešní krize i jen snít, musel by se zamyslet nad tím, proč a jakým podivným nedopatřením Německo do celkového rozpočtu EU stále pumpuje subvence, které se rovnají 67 procentům čistých příspěvků všech členských států. Německo v podstatě doplácí na všechny kromě Británie a Skandinávie a je v EU největším dárcem, zatímco Francie je čistým příjemcem.
Na otázku „proč" nalezneme odpověď v Adenauerově výroku „již nikdy válka z německého území" a v úzkostlivosti, s jakou se Němci snažili pěstovat sblížení s Francií, které jim vrátilo národní důstojnost a sebevědomí. To "nedopatření" spočívá v tom, že založením prvních institucí, i z nichž se vyvinula Evropská unie, si Francie Němce svázala do hospodářských smluv, jimiž německý daňový poplatník trvale subvencuje francouzské zemědělství. Obrazně řečeno, na německý hospodářský zázrak, povzbuzený americkým kapitálem, se Francie přisála jako pijavice.
Tehdy to dávalo dost velký smysl. Kdyby se francouzské zemědělství ponechalo volnému trhu, statisíce zemědělců by přišlo na mizinu a dalo hlasy komunistům. Německé subvence zachránily Francii před komunismem, podobně jako německý hospodářský zázrak vyléčil Němce z velkoříšské nostalgie. Oba případy jsou varováním, jak silně je evropská demokracie závislá na ekonomické prosperitě a jak by se s ekonomickým bankrotem mohla opět sesypat.
Německý zázrak skončil, německé subvencování neefektivních evropských projektů nemůže dlouho pokračovat. Chce-li se Německo vyhnout dalšímu pádu do totality nebo anarchie - do které by opět mohlo strhnout celou Evropu - bude se muset co nejdřív spojit s Británií a prosadit demontáž ekonomických absurdit jako společná zemědělská politika. A donutit evropské instituce, aby přestaly mrhat penězi evropských občanů a naučily Evropany žít v mezích toho, nač si skutečně ve světové konkurenci vydělají.