Co (ne)zlepší Evropská ústava
Prezident Klaus napsal předmluvu k analýze euroústavy profesora Trinity College Anthonyho Coughlana. Kromě jiných negativ nové unijní smlouvy zmiňuje její složitost a délku textu. Tento argument není tak povrchní a nevěcný, jak se na první pohled zdá. Proč? Protože zastánci euroústavy, snad z nedostatku jiných, věcnějších kladů rádi zdůrazňují, že ústavní smlouva je přes všechny chyby zjednodušením současného stavu. Nahrazuje prý spoustu nynějších dokumentů, v kterých je obtížné se vyznat. Jaká je ale skutečnost?
Kolik smluv se nahrazuje
V článku IV-437 Smlouvy o Ústavě pro Evropu se výslovně uvádí, že nahrazuje pouze dvě nynější smlouvy – Smlouvu o založení Evropského společenství a Smlouvu o EU a kromě toho smlouvy a akty, které je doplnily nebo pozměnily. Eurooptimisté počítají každou pozměňující smlouvu zvlášť, aby mohli ohromit množstvím dokumentů, které nahradí jediná „přehledná“ Evropská ústava. Je to stejně zavádějící, jako kdybychom tvrdili, že živnostenské podnikání fyzických osob v České republice je upraveno osmdesáti zákony. Zhruba tolik novelizací má totiž zákon o živnostenském podnikání. Jenže každému živnostníkovi stačí podívat se do aktuálního znění uvedeného zákona, kde jsou všechny změny již zahrnuty. Stejně tak každému zájemci o smluvní základ současné Evropské unie stačí nahlédnout do pouhých dvou základních smluv, které byly již vydány v konsolidovaném znění, se všemi změnami a doplňky.
Po takovém nahlédnutí lze zjistit další zajímavost. Srovnáme-li konsolidované znění obou současných smluv a Smlouvu o Ústavě pro Evropu v podobě, v jaké byly vydány v Úředním věstníku, dojdeme k jednoznačnému závěru. Počet stran samotných právních textů (bez stránek s podpisy státníků nebo s ústavní preambulí) je 140 u obou současných smluv dohromady. Euroústava jich má o jednapadesát více! Pro úplnou korektnost je třeba dodat, že velikost písma současných smluv je 12,5 proti 13 v případě euroústavy. Stačí to ale k odůvodnění vyššího objemu „zestručňující“ euroústavy?
Není snad třeba dodávat, že legendární desetitisíce stran směrnic, nařízení a další produkce unijních institucí zůstávají dle článku IV-438 Evropské ústavy v platnosti i po jejím přijetí.
Není nařízení jako nařízení
S těmito tzv. sekundárními zdroji práva je také potíž. Ústava sjednotí formy právních aktů v oblastech ekonomických a ne-ekonomických, což je na první pohled zpřehlednění. Jenže v návaznosti na současnou terminologii může způsobit docela chaos. Například definice „evropského rámcového zákona“ dle euroústavy je shodná s definicí „směrnice“ dle současné Smlouvy o založení ES, případně „rámcového rozhodnutí“ dle Smlouvy o EU. Kromě toho ale evropská ústava definuje také „evropský zákon,“ který odpovídá nynější definici „nařízení.“ Jenže „evropským nařízením“ pro změnu euroústava nazývá právní akt, jehož definice je asi nejbližší definici „rozhodnutí“ dle současné smlouvy. Je ovšem třeba přiznat, že kromě toho ústava zmiňuje i „evropské rozhodnutí,“ které - překvapivě - zhruba odpovídá „rozhodnutí“ dle nyní platné Smlouvy o ES.
V případě ratifikace evropské ústavy budou tedy právníci zřejmě rozlišovat mezi „nařízením“, přijatým v době před euroústavou a „evropským nařízením,“ přijatým po euroústavě. Obě podobně znějící normy mají totiž jiný právní význam.
Jen drobným detailem v přehledu euroústavních nepřehledností je změna názvu klíčového zákonodárného orgánu. Dříve se nazýval Radou, resp. Radou ministrů. Od Maastrichtské smlouvy se oficiálně přejmenoval na Radu Evropské unie. Když se v posledních letech snad konečně začal zlehka vžívat tento nový název, euroústava jej znovu přejmenovala na Radu ministrů. Asi aby se to nepletlo.
Euroskeptici Smlouvu o euroústavě nemají rádi. Jedno plus jí však musí uznat: je s ní sranda. Bohužel jde ale o humor trochu šibeniční.