Roman Joch a jeho pomýlená vize evropského superstátu
Ještě než přejdu k jádru věci, chtěl bych podotknout, jak velice si vážím Romana Jocha, kterého osobně znám jako člověka velice vzdělaného, přátelského a rozumného. Považuji ho za jednoho z největších konzervativních myslitelů žijících v České republice. Roman Joch, který je pro mě v mnoha ohledech prototypem konzervativního gentlemana, však trpí jednou naprosto nekonzervativní politickou „úchylkou“, a tou je podpora vzniku evropského národa a evropského státu, který dle mého soudu nemůže být ustaven nijak, než sociálním inženýrstvím a konstruktivismem „filozofů a rozumářů“, což je vize naprosto nekonzervativní a dalo by se říci neojakobínská či neosovětská . Mé sympatie k němu mi nemohu zabránit k tvrdé kritice těchto názorů.
Tím se dostávám k reakci na jeho článek Damoklův meč nesvornosti aneb Ještě jednou o Evropě a americkém radaru. (http://www.euportal.cz/Articles/2126-damokluv-mec-nesvornosti-aneb-jeste-jednou-o-evrope-a-americkem-radaru.aspx ). Názory vyjádřené v tomto článku vychází z naprosto chybných a empiricky nezdůvodnitelných premis. Rozeberme si je jednu po druhé.
V úvodu článku se dr. Joch hlásí k mylné myšlence Christophera Dawsona tvrdící, že „(evropské) národy nevytvořily Evropu, ale naopak Evropa vytvořila národy. Evropa chápaná jako západokřesťanská civilizace předcházela národům, bez ní by nebyly.“ Předně je otázkou, zda-li můžeme k Evropě řadit pouze národy západokřesťanského okruhu. Cožpak například Řekové, Ukrajinci a Bělorusové nejsou Evropané? Zárodky evropských národů začaly vznikat již před jejich christianizací. Například již bylo možné v raném středověku rozlišovat pohanské norské Vikingy, švédské Vikingy, dánské Vikingy. Stejně tak zárodečné slovanské národní státy byly zprvu pohanské. Křesťanství většinou v počátku přijala úzká knížecí družina, přesto však můžeme hovořit o zárodcích Čechů a Poláků. Tím v žádném případě nechci popřít kladný vliv křesťanství na evropské národy a existenci západní křesťanské civilizace.
Roman Joch dále tvrdí, že už dávno měly být ustaveny Spojené státy evropské. Už ve větě, že mělo být něco ustaveno, se sám usvědčuje, byť třeba nevědomky, z podpory sociálního inženýrství a konstruktivismu. Vzpomeňme Edmunda Burka: „Sama idea konstrukce nové vlády stačí k tomu, aby nás naplnila odporem a hrůzou. Za Revoluce(míněna Slavná revoluce 1688-pozn.LP) jsme si přáli,a přejeme si i dnes, odvozovat vše, co máme, z odkazu našich předků. Bedlivě jsme se vystříhali toho, abychom na zděděný kmen naroubovali odnož cizí přirozenosti původního stromu.“
Evropa by se podle Jocha prý měla sjednotit kvůli své bezpečnosti. Správně říká, že v době studené války byla zajišťována obrana Evropy především Spojenými státy. Nyní je Evropa slabá. To je pravda. Ale proč? Ne kvůli tomu, že neexistují Spojené státy evropské, jak se nám snaží vsugerovat dr. Joch, ale protože evropské státy jednoduše nezbrojí a peníze plýtvají na sociální systémy. Když chceme, aby byly evropské státy obranyschopné, měly by tedy začít především začít zbrojit a ne vytvářet superstát. Vyzbrojené přátelsky spolupracující národní státy se mohou lépe bránit než pacifistický a levičácký postmoderní superstát.
Joch dále říká, že aby se Evropa mohla ubránit Rusku bez případné pomoci Spojených států, potřebuje jednotnou zahraniční politiku, jednotnou obranu a tudíž federaci. To je velký nesmysl. Předně, sice nejsem žádným milovníkem Ruska a hrozby z této strany nepodceňuji, ale tvrzení, že má vzniknout superstát kvůli tomu, aby nás nedobylo Rusko, je hodně silné kafe. Rusko má problémy samo se sebou. Čelí ještě většímu demografickému propadu než státy západní Evropy a z jeho oblasti vlivu se časem budou uvolňovat Bělorusko a Ukrajina, popř. i kavkazské státy. A proč ostatně neuděláme tím strašákem Německo? Kde je napsané, že se nepokusí znovu ovládnout Evropu? Třeba i prostřednictvím evropské integrace? Margaret Thatcherová měla pravdu, když tvrdila, že “…touha moderních německých politiků, aby jejich národní identita vplynula do širší identity evropské…způsobuje velké potíže těm evropským státům, kde je silné národní povědomí. Výsledkem toho je, že Němci nesví z toho, že si mají vládnout sami, chtějí zřídit evropský systém, v němž by si nevládl žádný národ. Takový systém by ale byl v dlouhodobé perspektivě nestálý a vzhledem k velikosti a povaze Německa nevyvážený. Posedlost evropským Německem hrozí rizikem vytvořením německé Evropy.” V dokumentu CDU/CSU Úvahy o Evropě z 1. 9. 1994 se praví: „Jediným řešením, které zabrání návratu nestabilního předválečného uspořádání, kdy Německo znovu uvázlo uprostřed mezi východem a západem [to je poněkud výstřední popis třetí říše třicátých let!], je začlenění středoevropských a východoevropských sousedů Německa do evropského poválečného uspořádání a navázání širokého partnerství s Ruskem…Kdyby evropská integrace neměla pokračovat dál, mohlo by to být pro Německo výzvou nebo pokušením, aby se s ohledem na vlastní bezpečnost pokusilo stabilizovat východní Evropu samo a tradiční cestou.“
Dále, abychom byli vojenští spojenci a byli obranyschopní, nepotřebujeme k tomu superstát. Když se Británie, Rusko a později Rakousko a Prusko spojily proti Napoleonově snaze ovládnout Evropu, potřebovaly vytvořit superstát? Potřeboval Richelieu vytvořit superstát s Tureckem a Švédskem proti habsburské rozpínavosti v době třicetileté války? Potřebovala Dohoda vytvořit superstát, aby porazila Ústřední mocnosti? Ne. K obraně stačí aliance suverénních států. Obranné společenství suverénních států Evropy, ale i například USA, Austrálie a Izraele budu v zájmu naší bezpečnosti vždy podporovat.
Těmito příklady z historie se dostáváme k problematice politického národa. Joch sice připouští, že v současnosti neexistuje evropský politický národ, ale ukazuje příklady z historie, kdy prý existovaly politické národy. „Norská, dánská, nizozemská, polská, československý, jugoslávská, řecká, samozřejmě taky de Gaullova vláda Svobodných Francouzů - během druhé světové války byly součástí společné (kon)federace, stejně jako jejich ozbrojené jednotky. Představovaly jedno soustátí bojující proti jinému soustátí, vedenému Třetí říší. Co byla NATO po druhé světové válce, po celou dobu války studené? De facto konfederace. A kdyby k sovětskému útoku došlo, okamžitě by vznikla de facto federace, jeden bojující politický národ. Stejně jako i všichni ti, kdo v letech 1940-45 bojovali na Západě proti nacismu, představovali jeden politický národ. Ano, jistě, další politický národ představovali ti, kdo bojovali v SS – ať již Němci, Italové, Vlámové, Valoni, Francouzi, Španělé, Italové, atd. A dalším, třetím politickým národem byli ti, kdo na slovo poslouchali Lavrentije Beriju, svého pána, a Josefa Stalina, svého boha, tedy komunisté všech zemí, národů a národností. Prostě v té době existovaly v Evropě jen tři politické národy. Válka věci projasňuje, triviality jdou stranou, masky padají, a jasně se ukazuje, kdo je kdo a komu a čemu patří naše loajalita.“ Přiznám se, že jsem takovou manipulaci s dějinami již dlouho neviděl. Norská, dánská, československá a ostatní vlády předně nebyly součástí ani žádné konfederace, ani federace. Byli součástí aliance národních států bojujících za svou suverenitu a nezávislost. Když po boku evropských národů bojovaly i USA byly i ony součástí této federace? Existoval zde tedy americko-evropský národ? A proč dle Jochovy logiky ne rovnou americko-evropsko-sovětský národ? Samozřejmě to je velký nesmysl. Evropské národní státy spolu spolupracovaly, aby dle koncepce rovnováhy moci vyvážily a porazily někoho, kdo je svou příliš velkou silou ohrožoval. Bojovali snad čeští či polští vlastenci, aby vzniknul jeden evropský politický národ? Ne, bojovali za svobodu svých národů.
Na dokreslení bych chtěl uvést úryvek z rozhovoru, který jsem vedl s českým odbojářem, plk. RAF ve výslužbě Dalimilem Matusem, který již bohužel není mezi námi. Na dotaz, jak hodnotil situaci u nás, poté co se po listopadové revoluci vrátil z exilu v Austrálii (v ČSR ho komunisté zavřeli do uranových dolů, a tak emigroval), odpověděl: „Byl jsem zklamaný z jistých věcí. Například, když jistý redaktor MF Dnes prohlašoval, že je hrdý na to, že nemá národní hrdost. Ale mladá generace by měla být hrdá na své otce a dědy, kteří prodělali válku pod československými prapory. Musí být! Musí vědět, že zahraniční vojáci byli součástí svého národa. Musí vědět, že národ doma i za hranicemi bojoval za svou záchranu, že nacistům a kolaborantům se nepodařilo zlomit odpor národa. Co sledovali Lidové noviny, když před jistou dobou bez komentáře uveřejnily dopis jednoho Němce, ve kterém označoval české vojáky za historické zrádce a věrolomníky? Musím důrazně protestovat proti těmto snahám, protože jsem tím povinen památce kamarádů, kteří ve službě národu položili své životy na bojištích první a druhé světové války. Dnes jsme se alespoň stali členy NATO. Měli bychom podporovat naší armádu, protože ta je garantem naší národní svrchovanosti i do budoucna. Jen ten národ, který je ochoten svou svobodu bránit se zbraní v ruce, tak ten na ní má potom právo.“
A co Winston Churchill, kterého si všichni eurocentralizátoři berou za vzor? Je naprosto vyloučené, že by hrdý britský imperialista a patriot Churchill podporoval ztrátu suverenity své vlasti. Reakcionář (tento pojem míněn v pozitivním slova smyslu) Churchill by těžko podpořil princip, aby britský monarcha a suverén byl občanem Evropského státu podřízený příkazům byrokratů v Bruselu. Stejně také jako když existovalo v době druhé světové války úzké spojenectví Británie a USA, žádný společný politický národ nevznikl. Spojené státy si svou pomoc dali velice dobře zaplatit britskými vojenskými základnami a Roosevelt se cílevědomě snažil o rozpad Britského impéria a vlastní průnik USA do oblastí Blízkého východu, které byly původně v mocenském orbitu Británie. Naopak zase Spojené království ponechalo Poláky, kteří s ním dle Jocha tvořili jeden politický národ, na pospas Stalinovu Sovětskému svazu, i když Británie původně do války šla kvůli zárukám Polsku.
Dokonce i Spojené státy americké, které jsou řadě eurofederalistů vzorem pro Spojené státy evropské vznikly až po krvavé občanské válce, kdy byly státy Jihu násilím přinuceny, aby setrvaly v Unii, ačkoli chtěly být suverénní.
Joch má spíše částečně pravdu, když mluví o spojencích Adolfa Hitlera bojujících za jeden politický národ. Jak přesvědčivě dokazuje John Laughland ve své knížce Znečištěný pramen nebo Hannah Arendtová v Původu totalitarismu, Hitler chtěl vytvořit jeden evropský superstát, kde by jednotlivé národy zanikly a splynuly v jednou árijskou supranacionální entitu, v níž by se rozplynul i německý národ. Tento evropský superstát by se pak mohl lépe bránit nebezpečí z Ruska. Jenom pro úplnost dodejme, že Frankovo Španělsko se na vytvoření takového státu podílet nechtělo, zůstalo neutrální a Modrá divize na bázi dobrovolnosti bojovala proti bolševismu. Se západními státy Franco ve válečném stavu nebyl. Jeho spojenectví s Hitlerem byla jen věc balancování. Franco obchodoval s oběma válčícími stranami a když přerušil dodávky do Hitlerovy Nové Evropy, Churchill ho za to v jednom projevu pochválil.
Abychom to ale shrnuli, politický národ nevznikne takovýmto dočasným účelovým válečným spojenectvím. Stále zde existují velice rozdílné zájmy jednotlivých národů, což se ukázalo např. při krachu euroústavy nebo při vyjednávání o evropském rozpočtu. Argumenty eurooptimistů, že euroústava nebyla přijata kvůli domácím tématům a v každé zemi z rozličných důvodů, přece dávají za pravdu těm, kteří tvrdí, že obyvatelé evropských států stále především zajímá dění, které se týká jejich osudu v národních státech. Václav Klaus má pravdu, když říká: „Historie nám … tisíckrát připomněla, že lidé na svou vlastní zemi bývají hrdi právem, že se s ní často v kladném slova smyslu identifikují, a že jde o přirozený celek, se kterým je spojeno mnoho pozitivních, nezastupitelných věcí (ekonom by řekl „veřejných statků“). Plně souhlasím s Johnem Fontem (v National Review, říjen 1997), že „národní státy (já bych pro pořádek řekl „kolem národa vytvořené“ státy-V.K.) jsou pro přetrvání moderní konstituční demokracie nutnou podmínkou“…Milujeme svou vlast z řady důvodů. Z pocitu vzájemně sdílených hodnot, z pocitu úcty k našim předkům, ze společně prožité a leckdy protrpěné minulosti, ze společné kultury, v neposlední řadě i jazyka a z mnoha dalších věcí.“
Britský filosof Michael Oakeshott říká, že bychom se při správě věcí veřejných a ve svém životě obecně měli řídit principem anglicky zvaným familiarity, jenž se dá přeložit jako důvěrná znalost. Abychom se vyznali a orientovali v nějaké situaci a dokázali něco používat, potřebujeme to důvěrně znát. Jako příklad familiarity ve věcech veřejných můžeme právě uvést národní stát, protože ten je položen na základech, které většina občanů důvěrně zná: společná historie, jazyk, hudba, literatura, divadlo, národní fotbalový tým, národní kuchyně, hospody, folklór, národní deníky, politické osobnosti, veřejné mínění, národní vláda, národní parlament a tak dále. Národní stát je prostor, v němž se občan orientuje a v němž může fungovat demokracie a zastupitelská forma vlády, rozhodování o věcech veřejných. Nadnárodní organizace jako Evropská unie tyto prvky familiarity postrádají, jsou odtažité a pro občana cizí. Proto bude konzervativec oakeshottovského typu k takovýmto institucím krajně nedůvěřivý.
Další britský konzervativec Roger Scruton připomíná, že vazby upevňující občanství a loajalitu k národu a národnímu státu sice nejsou tak silné jako u kmenových a náboženských vazeb, ale jsou silnější než u představy čistě klasicky liberálního a svým způsobem chladného a odtažitého státu. Existuje tu burkovské vědomí práv a povinností vůči předkům a potomkům, protože to, že tu funguje politické společenství, znamená vědomí nějakých společných a zděděných předpolitických zvyklostí a hodnot nabytých ve mnohasetleté společné minulosti. Vlastenectví (či Scrutonovými slovy umírněná forma nacionalismu) a vědomí si těchto vazeb práv a povinností je nutné proto, že jinak by občan neměl v případě napadení státu vůli bránit jiného občana, který není jeho příbuzný a který ani třeba nesdílí jeho náboženství.
Výše jsme uvedli ideové důvody proti vzniku evropského superstátu a ukázali si naprostou pomýlenost premis a logicky potom i závěrů Romana Jocha, ale podívejme se i na problémy praktické. Dejme tomu, že bychom přijali evropskou federaci jako obranu esence západní civilizace. Evropská unie však není obranou západní civilizace. Je jejím bořitelem. Je typickým postmoderním projektem ničícím hodnoty Západu ve prospěch Postzápadu. Typickým příkladem je tzv. antidiskriminační zákon, proti kterému brojí i Roman Joch. Avšak my tento zákon musíme přijmout na základě antidiskriminační směrnice z Bruselu! Polsko je věčně peskováno z Bruselu za svůj protipotratový postoj a za své odmítavé stanovisko k manželství homosexuálů. Podle logiky konstruktérů evropského státu by se však Polsko asi mělo vzdát zbytků suverenity a poslouchat příkazy z Bruselu, které vedou k zániku tradičních hodnot západní civilizace.
Západoevropské státy jako Francie a Německo se navíc za pár let stanou muslimskými. Roman Joch neví o projektu Eurábie popsaném v knize egyptsko- židovské autorky Bat Ye’or? Kniha Eurabia pojednává o politice elit Evropského společenství, která vede k cílené islamizaci Evropy prostřednictvím masové imigrace a politiky multikulturalismu. To vše výměnou za to, že islámské země podporují Francouzi prosazovanou antiamerickou politiku Evropské unie a stabilně dodávají Evropě ropu. Toto budou ti naši bratři, s kterými bychom měli vytvořit politický národ? Ne. Měli bychom co nejdříve opustit Evropskou unii, protože zde jsou snahy centralizovat azylovou a imigrační politiku a přerozdělovat imigraci do jednotlivých členských států. Společně se státy tzv. Nové Evropy, které ještě nejsou zaplaveny invazí imigrantů a nevládne v nich ještě taková tuhá neototalitární politická korektnost jako na západě, bychom měli vytvořit organizaci nezávislých států, které spolu budou spolupracovat a mít společnou obranu-proti Spojeným evropským emirátům-budoucímu vysněnému evropskému státu.
Existuje další argument, který zastává bývalý poradce Margaret Thatcherové a bývalý šéfredaktor pravděpodobně nejprestižnějšího amerického konzervativního magazínu National Review John O´Sullivan, že vytvoření evropského superstátu povede ke strategickému nepřátelství se Spojenými státy. Současné eurocentralistické elity se netají svým antiamerikanismem a svou vizí protiamerického impéria. Tento nadnárodní celoevropský nacionalismus nazývá O´Sullivan euronacionalismem.
Ohledně podpory protiraketového systému s Romanem Jochem souhlasím, avšak z naprosto jiných důvodů. Předně, naše dohoda s USA by měla být primárně bilaterální, aby byla posílena naše suverenita, naše národní zájmy naše pozice vůči ostatním evropským státům. Přítomnost Američanů v Evropě vítám kvůli Rusku, ale nejen kvůli němu. Přítomnost Američanů je dobrou zárukou proti dalšímu případnému německému Drang nach Osten. Stejně tak se bude nějaká protiraketová obrana hodit, až se z Francie stane muslimská jaderná velmoc. Ale přítomnost Američanů ve středoevropském prostoru nevítám ani tak kvůli protiraketové obraně, ale chápu ji jako vyvážení vlivu Německa a Ruska v našem geopolitickém prostoru. Nejlépe by bylo samozřejmě vytvořit vlastní českou protiraketovou obranu a ještě lépe mít vlastní jaderné zbraně- na obranu proti Francii nebo Rusku a budoucím evropským muslimským státům. Na těchto projektech bychom mohli spolupracovat třeba s Polskem, Slovenskem a dalšími státy středovýchodní Evropy, jak již bylo jednou zmíněno.
Vše je lepším řešením než demokracii a svobodu potlačující antiamerikanistický postmoderní politicky korektní evropský superstát způsobujícící nejen potlačení národní demokracie, ale i zánik naší židokřesťanské civilizace.
Mgr. Lukáš Petřík
Autor je historik
Vyšlo v Revue Prostor č. 76