Michiganský poraděnko Švejnar a křížové tažení proti Klausovi
Klaus musí z Hradu, sborově zní z kuloárů sociální demokracie, zelených, i z řad některých zástupců tzv. kulturní fronty. Málokdy se dozvíme důvod a argumenty, v čem je současný prezident špatný (jistě v mnohém, ostatně jako každý smrtelník, bezpochyby ano), stále je slyšet jen „Václav Klaus škodí naší zemi“, a proto je potřeba jej nahradit. Určitým jedincům se zde celkem úspěšně daří vytvářet klima dojmu, jakoby pět let prezidentství současného prezidenta bylo málem dobou temna, zatímco jeho případný náhradník (který byl dlouho zahalen neprostupným hávem zosobnění všeho, co bude jinak, než dělá a dělal Klaus) bude vrcholem blaha a úspěšným mílovým vykročením vstříc zlatým (ismus si doplňte sami podle nálady a přesvědčení) zítřkům.
Jan Švejnar, profesor ekonomie Michiganské univerzity, to je ono jméno, které měl Jiří Paroubek na mysli, když hovořil o vlastním kandidátovi, jehož jméno prý prozradí až přijde pravý čas.
Švejnarovo jméno jako možného kandidáta však bylo známo již dříve. Jako možnou eventualitu ho zmiňovali zelení. Zbytečná komedie. Alespoň však máme konkrétní jméno, protože ono do té doby stokrát omílané a ohrané přežvykování veškerých Klausových „špatností“, spojené s kritizováním všeho, co udělal tak a měl jinak (je tak snadné na vše nadávat, ale s ničím konstruktivním nepřijít), ústící ve vytváření zosobněného Antiklause (tedy jednoznačného „klaďase“), bylo velmi trapné.
Každý má samozřejmě právo myslet si, že tento stát zkrátka potřebuje jinou hlavu státu a dosavadní kurz považovat za špatný, či mylný. Ba co víc, střetávání názorů, diskuse a výměny na jednotlivých postech jsou přímo žádoucí. Nemohu se však zbavit dojmu, že celá „antiklausovská“ taškařice a vybrání právě někoho jako je Jan Švejnar, je jeden velký postranní zájem skupiny lidí jež jej prosazují – a tím je oslabení samotného prezidentského postu, vláda takového prezidenta, který půjde vládě, nebo parlamentu vždy konformně na ruku nebude ve světě „dělat vlny“.
Ne náhodou byl vybrán právě Švejnar. Člověk ve svém oboru bezpochyby fundovaný, ale na můj vkus žijící kdesi v bankovních oblacích (dlužno podotknout, že mezi Švejnarovy ekonomické názory patří třeba podpora progresivního zdanění) a pro reprezentaci coby hlavy státu se nehodící.
Nedělejme si zbytečné iluze, úřad prezidenta jistě není jen o viditelných úspěších z minulosti, titulech, nebo počtech článků v odborné literatuře. Je proto naprosto beze smyslu a scestné ve Švejnarův prospěch argumentovat například tím, že „byl vícekrát citován ve světových ekonomických vědeckých časopisech“, než Klaus. To je relevantní tak maximálně na nějaké univerzitní radě, kdy se rozhoduje o návrzích na čestnou profesuru, ale ne v politice.
Vysokoškolské vzdělání, ani jeho další rozvíjení vědeckou činností není pro prezidentství žádnou finální určující metou (i když vysokoškolsky vzdělaný profesor by na druhé straně měl být téměř samozřejmost) a rozhodně by být nemělo. V historii nalezneme prezidenty, kteří zanechali obrovský dojem a přitom začínali jako druhořadí herci, načež se z nich následně stali vůdci světového formátu (Ronald Reagan), na druhé straně také fundované vysokoškoláky, ze kterých se vyklubali ubozí aparátčíci, nebo zločinci (Gustav Husák, Robert Mugabe).
Prezident musí vyzařovat určité charisma, skutečně státnicky vystupovat, musí být schopen zaujmout, být tvrdým a neúprosným diskutérem, kritikem a nebát se v patřičnou chvíli roztínat debaty razantním vstupem, či neotřelou myšlenkou. To všechno u Švejnara postrádám a, ať se na to dívám z několika úhlů pohledu, přesně takové vlastnosti Václav Klaus zkrátka má.
Švejnar zatím zklamal kde se dalo. Lacině papouškuje naučené paroubkovské fráze o Klausových „euroskeptických názorech“ (jakoby prezident měl k EU zastávat jen jeden a žádný jiný postoj), suverénně se připojuje k antiklausovskému tažení, když zmiňuje globální oteplování a kritizuje „protikandidáty, kteří uráží opačné názory“ (zatím jsem si objektivně pouze všiml, že jedním z mála konstruktivních debatérů nad ekologickými otázkami je právě Klaus, který na rozdíl od všech planých tlachalů alespoň k tématu napsal knihu). Nevadí mu, že prezidentská kampaň se ještě ani pořádně nerozjela a už se na tiskové konferenci přeříkává, kdy o sobě několikrát mluví v čase kdy je („já jako prezident“) dávno ve zmíněné funkci.
Chce být prezidentem země, ve které několik let nepobýval a u které ani pořádně nezná její reálie. Neznalost místa, resp. hry, kde poprvé zazněla budoucí česká hymna, by se ještě při notné dávce sebezapření omluvit dala, ale argumenty „on byl mnoho let pryč“, nebo „to se inteligentní člověk jeho formátu snadno doučí“, se demaskují jako totálně směšné ve chvíli, kdy dotyčný pán ani nedovede odpovědět na otázku, jaký je nápis na prezidentské standartě (možný budoucí prezident!!).
To nejsou pouhé mezery ve všeobecném přehledu, které se dají lehce doplnit půlhodinovým studiem encyklopedie. Obávám se, že jde o první neblahé znamení faktického nezájmu tohoto jedince o skutečnou vážnost a noblesu, jakou prezidentský úřad obnáší, připadá mi, že k tomu přistupuje čistě pragmaticky a že sice hodlá případně nést všechny dostupné politické i čestné výhody z prezidentského úřadu vyplývající, fakticky se k němu však postavit jako k vedlejšáku, na který si odskočí z nebeských oblak ekonomických křivek a grafů ve chvíli, kdy bude mít zrovna náladu na to, „být mezi svými králem“.
A jeho protlačovatelům bude někdo takový vyhovovat naprosto dokonale. Manipulovatelná loutka s konformistickými a korektními názory, nevybočující z řady, nekritická a nejitřící mediální pole.