Čtyřicet let od znovusjednocení Jeruzaléma
V červnu 2007 tomu bylo čtyřicet let, co byl sjednocen Jeruzalém a Judsko a Samaří se znovu ocitly pod židovskou svrchovaností. Značná část světového veřejného mínění stále odmítá tuto skutečnost uznat. Je třeba vědět, že problém území dobytých Izraelem v roce 1967 se překrývá s problémem práva Izraele na existenci. Mnozí z těch, kdož sní o zničení židovského státu, to dnes ještě nechtějí říkat otevřeně. Skrývají se tedy za problematikou Judska a Samaří. Doufají, že se tak jejich argumentace bude zdát přijatelnější a že se jim podaří Izrael zlikvidovat postupně.
Není nedůležité konstatovat, komu jde o udržení Judska a Samaří v izraelské pravomoci a kdo naopak si přeje tuto situaci zvrátit. V evropsko-americkém světě jsou nejzavilejšími odpůrci izraelské přítomnosti v Judsku a Samaří komunisté a levičáci všeho druhu. K nim se přidružují neonacisté a jim podobní. Prostě všichni ti, kteří usilují o zánik jak judaismu, tak i křesťanství, kteří nenávidí hodnoty, na nichž byla euroatlantická civilizace vytvořena. Vedle nich stojí militantní islamisté, kterým se návrat Židů do zalíbené země jeví jako popření jejich výlučného práva panovat světu a vnucovat všem své koncepce. Na druhé straně jsou židovští osadníci Judska a Samaří, ve velké většině zbožní, praktikující Židé. A je podporují ti křesťané, kteří chápou biblické poselství a chtějí mu být věrni.
Návrat národa Izraele do země Izraele byl jasně předpověděn v Bibli, kterou jak judaismus, tak křesťanství chápou jako zjevený text. V dnešní situaci, kdy hlavním nepřítelem Izraele je militantní islám, není nezajímavé konstatovat, že i v Koránu se nacházejí slova o návratu synů Izraele do zaslíbené země (Súra 5,24 Prostřený stůl; Súra 17,106 Noční cesta, překlad Ivana Hrbka, Academia 2000). Převážná většina muslimů ale nebere tato slova na vědomí. Je možné vidět určitou analogii mezi tímto postojem a tzv. "teologií náhrady", které se dlouho držela většina křesťanstva. Podle ní Židé definitivně ztratili své původní vyvolení a svým utrpením v roztroušení mezi nepřátelskými národy dokazují mylnost své víry. Po hrůzách nacistického holocaustu byl tento názor v křesťanském světě do značné míry opuštěn. Jinak je tomu ale ve světě islámu, jehož historie byla jiná. Mezi muslimy stále ještě jen velmi výjimečně někdo přijímá myšlenku, že návrat izraelského národa do země Izraele je Boží vůlí.
Židé sami dlouho přijímali svůj exil a své rozptýlení jako zasloužený trest za hříchy svých otců. Ovšem doufali, že až si všechnu vinu odpykají, trest exilu skončí. A věřili, že pak se naplní sliby proroků o jejich návratu do Zaslíbené země. Určitý nesoulad existoval- a do určité míry stále existuje - mezi těmi, kteří pasivně čekali, až je mesiáš odvede zpět do vlasti, a těmi, kteří o návrat sami usilovali. V každém případě rabínská tradice mluví o setkání vod seshora a vod zezdola, tj. o nutné souhře mezi Boží vůlí a jednáním lidí.
Snad právě pod tímto zorným úhlem můžeme vidět historii Izraele a jeho odpůrců za posledních sto či dvě stě let. Všechny tradiční hodnotové systémy chápou jak osud jednotlivců, tak osud společenství v optice "zločinu a trestu ". Věří, že "Boží mlýny melou jistě," že dříve nebo později jsou chyby jedněch i druhých potrestány a jejich zásluhy odměněny.
Židé dlouho trpělivě a pokorně snášeli útisk, kterému byli vystaveni. A to až do doby, kdy národy jednoznačně překročily všechnu míru a kdy sama existence židovské pospolitosti byla ohrožena. Pak teprve se objevilo moderní sionistické hnutí. A je podstatné, že bylo významně podpořeno křesťanským světem. Především těmi z křesťanů, kteří věří, že návrat židovského národa do Zaslíbené země je nutnou podmínkou Kristova návratu a uskutečnění Jeho království na tomto světě. A můžeme si položit otázku, zda to byla pouhá náhoda, že tito křesťané byli přítomní a vlivní především v zemích, které se dostaly do čela světového dění: ve Velké Británii a v USA. Ke křesťanům, kteří si byli vědomi, že návrat Židů do Zaslíbené země je Boží vůlí, a kteří podle toho jednali, patřil i Lord Balfour, jehož jméno je spojeno s deklarací o vytvoření židovské národní domoviny pod mandátem nad Palestinou, svěřeném Společností národů Velké Británii.
Co se týče dalšího vývoje, je třeba vědět, jak se chovali ti, které dnešní veřejné mínění příliš často vidí jako nevinné oběti "sionismu a imperialismu." V době britského mandátu mnoho předních židovských osobností, jako např. filozof Martin Buber, usilovalo o vytvoření "dvounárodního státu," ve kterém by arabské obyvatelstvo žilo spolu s židovským v míru a v přátelství. Arabové ale zásadně odmítali podobnou perspektivu. Jednoznačně usilovali o vytvoření čistě arabského státu, ve kterém by Židé v nejlepším případě mohli žít jenom jako malá, podřízená menšina. A od samého začátku britské mandátní správy usilovali o zastavení židovského přistěhovalectví násilím, včetně hromadného zabíjení Židů. Pokračovali v tom i po příchodu německých nacistů k moci - v době, kdy Židé více než kdy jindy potřebovali svůj národní domov. V obavě, že muslimové, obyvatelé jejich koloniální říše, se v očekávané válce s Hitlerovým Německem masově dají na stranu nepřítele, Velká Británie nakonec židovské přistěhovalectví zakázala. Statisíce Židů, kteří by se ještě mohli zachránit, tak přišlo o život.
Hlavní vůdce palestinských Arabů, velký jeruzalemský muftí Hadž Amín Al-Husejni, od 30. let spolupracoval s nacistickým Německem. Později tam i našel útočiště. Setkal se s Hitlerem a plně podpořil jeho úsilí o "konečné řešení židovské otázky." V okupované Jugoslávii pak organizoval vytvoření SS divizí z místních muslimů, kteří se aktivně podíleli na realizaci tohoto "řešení."
Sen židovských idealistů o "dvounárodním státě" se rozplynul. V listopadu 1947 OSN odhlasovala dvoutřetinovou většinou rozdělení mandátní Palestiny na dva státy: židovský a arabský. Židé přijali vůli mezinárodního společenství, Arabové jí odmítli. Kdyby ji byli přijali, určitý počet Arabů by se stal národnostní menšinou v židovském státě - stejně tak jako něco málo Židů by se snad stalo menšinou v arabském státě. Nikdo by býval nemusel odnikud utíkat - nebyli by žádní uprchlíci. Navíc početné židovské komunity v arabských zemích by mohly klidně žít dál a podílet se na rozvoji zemí, ve kterých žily často dávno před příchodem prvních arabských dobyvatelů.
Arabové odmítli rezoluci OSN z 29.11.1947 a na vyhlášení židovského státu odpověděli vojenským útokem. Zároveň v mnoha arabských zemích došlo k vlně násilí proti židovským menšinám. Židé tedy začali masově opouštět arabské země. A zvláštní shodou okolností, počet těch, kteří si zvolili za nový domov Izrael, odpovídal skoro přesně počtu Arabů, kteří z Izraele uprchli (v obou případech šlo asi o 750 000 osob). Obnovení židovského státu nedoprovázelo tedy žádné vyhnání místního obyvatelstva. Došlo pouze k jeho výměně.
V každém případě už při tom mohlo zůstat. Kdyby arabský svět uznal právo židovského národa na svůj stát, kdyby navázal s Izraelem diplomatické styky, nemuselo už dojít k žádným dalším střetnutím. Demarkační linie z roku 1949 se mohla stát definitivní mezinárodní hranicí.
Historie ale pokračovala jinak. Věřící, kteří berou vážně Bibli, nemohou zde nevidět Boží prozřetelnost. Podle tradičních komentářů už první dobytí země Kenaan Hebrejci bylo možné teprve tehdy, když její obyvatelé ztratili poslední dávku ctnosti, která jim umožňovala tuto zemi obývat. Můžeme si položit otázku, zda se situace neopakuje. Byla to náhoda, že linie příměří z roku 1949 šla doslova několik metrů od míst, kde kdysi stál Šalamounův chrám? Nebo to byla Boží vůle, aby židovský národ dostal zatím jen část Zaslíbené země, bez míst, kde jednou má být znovu vybudován chrám jediného Boha?
Jaké ale pak byly další zásluhy a další viny Izraele a jeho odpůrců? Vývoj v Izraeli mezi rokem 1949 a 1967 směřoval jednoznačně k návratu k víře a k dodržování náboženských příkazů. A to po hrůzách holocaustu, po kterých nemohlo být snadné věřit v milujícího a spravedlivého nebeského Otce. Ve stejné době se značná část arabského světa přiklonila k nejzavilejšímu nepříteli všech duchovních hodnot, k sovětskému bloku. Ten usiloval o světovládu - a o zničení nejenom křesťanství a judaismu, ale i všech ostatních náboženství, včetně islámu. Díky tomuto spojenectví, ve kterém jednoznačně zrazovali své abrahámovské dědictví, se Arabové vyzbrojili a připravili na další války s Izraelem, ke kterým došlo v letech 1956 a 1967. Jejich porážka v šestidenní válce v červnu 1967 vedla k dobytí východního Jeruzaléma, Judska, Samaří, Golanských výšin, pásma Gazy a Sinajského poloostrova Izraelci.
Izrael později evakuoval Sinajský poloostrov, který byl vrácen Egyptu, a to přesto, že alespoň část tohoto území je jednoznačně součástí Zaslíbené země, jak ji vymezují biblické texty. Nedávno se Izrael stáhl i z pásma Gazy. A ve světě je mnoho těch, kteří vyžadují, aby opustil i Jeruzalém, Judsko a Samaří. Tato území jsou ale přímo jádrem Zaslíbené země. S Boží pomocí je Izrael spravuje už 40 let. Čtyřicet je symbolické číslo. Čtyřicet let trvalo bloudění Hebrejců pouští, od východu z Egypta do dobytí země Kenaan. Ježíš se postil čtyřicet dní nedaleko míst, kde jeho předkové překročili Jordán pod vedením Jozua bin Nuna.
Když si nyní připomínáme čtyřicáté výročí slavného vítězství, díky kterému se jádro Zaslíbené země znovu ocitlo v rukách Izraele, všichni, kteří se cítí spojeni s dědictvím Bible, ať židé či křesťané, se musí též cítit povinni udělat vše, co je v jejich silách, aby jeho výsledky zůstaly.
Izrael snad mohl vyklidit určitá okrajová území. Ale znovunabytí Judska a Samaří, to je vyplnění dávného slibu. Je to důkaz, že biblická proroctví se naplňují. Je to stvrzení víry, že nejsme na světě sami, že tento vesmír s jeho obdivuhodnou složitostí není výsledkem náhod a slepých sil, že za ním stojí ten, kdo je nejenom jeho Stvořitelem, ale i jeho Králem. A že díky úsilí upřímných a obětavých lidí se vody seshora a vody zezdola skutečně setkají. A že se tak vyplní slova nejznámější z křesťanských modliteb: "Přijď Království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi."
Zápas o židovské Judsko a Samaří není především zápasem národním, nýbrž zápasem náboženským. Kdokoli zná zemi Izrael, ví jak malá jsou tato území. Ze západního Jeruzaléma je dobře vidět hory Zajordánska a celé území mezi Jeruzalémem a Jordánem, široké asi čtyřicet kilometrů. Jestliže Arabové tak houževnatě usilují o jeho znovudobytí, připomeňme, že celý Izrael, včetně území Judska a Samaří, představuje méně než jednu tisícinu území, které Arabové ovládají (a to počítáme pouze arabská území na východ od Suezu; ještě daleko rozsáhlejší území dobyli po vzniku islámu v Africe, kde vnutili svůj jazyk a náboženství většině místního obyvatelstva). Nejde tedy o tento nepatrný drobeček. Jde o něco zcela jiného a podstatnějšího. Jde o to, kdo má pravdu, Bible nebo Korán - respektive Korán, jak mu rozumí dnešní muslimové. Všichni, komu je poselství Bible svaté, musí chápat důležitost této výzvy. A jednat podle toho!
http://www.konzervativniklub.cz/