Benešovy dekrety, sudetští Němci a mrskání mrtvých koní
Mrskání mrtvých koní a bojování včerejších bitev je stará česká politická vášeň, jejímž výsledkem vždycky bývá prohrávání bitev dnešních a zítřejších. Propadají jí opět všichni čeští politici usilující o ústavní změny zabezpečující Benešovy dekrety před „prolamováním“. Toto úsilí je mrtvým koněm a včerejší bitvou ne proto, že by bylo chybně motivované, nýbrž proto, že je nerelevantní. Ono totiž cokoli se v ústavě upraví dnes, je od 1. května 2004 neplatné.
Všichni čeští politici najednou zapomněli, že národ ohromující většinou schválil, že jeho zákony a ústava přestanou vstupem do EU platit. Kdo tomu ještě nevěří, ať si dodatečně přečte přístupovou smlouvu, kterou česká vláda přijala bez výjimky všechny zákony dnes v EU existující i všechny zákony EU v budoucnu přijaté, s tím, že všechny budou převažovat nad zákony státními. Na její přečtení, tím méně zveřejnění alespoň hlavních bodů, už vládě z rozpočtu nezbyly čas a peníze.
Kdo si myslí, že německý tlak na zrušení či prolamovaní dekretů sám od sebe nějak ustane, mýlí se, protože on teprve naplno začíná. Velmi vlivná skupina německých politiků a byrokratů čile pracuje v EU na tom, aby se zrušení dekretů a tím obnovení německých národních práv v Česku stalo součástí evropského unijního práva. Chtějí-li se Češi pojistit proti obávané regermanizaci svého území, budou se muset rychle přeorientovat na to, že se o tom opět bude rozhodovat „o nás bez nás“ (no dobře, tak s těmi slavnými 3,5 procenty hlasů v Evropském parlamentě). A že tedy jedinou reálnou nadějí je přesvědčit rozhodující většinu Evropanů včetně Němců, že útok na českou poválečnou ústavu je jen špička ledovce větší a širší agendy, která se jich týká všech. To by ale znamenalo vnímat problém celoevropsky, což není jisté, zda Češi dokáží.
Německo – jako celá Evropa – prochází systematickým vymazáváním a přeprogramováním národní paměti. Zatímco Britové se ve svých národních dějinách přetvářejí z dosavadních chrabrých obránců svobody na ostudné imperialistické válečné štváče, Německo se zprošťuje odpovědnosti za druhou světovou válku a nacistické genocidy. Nedělá to už tak, že by se snažilo, jako donedávna, držet na uzdě některé prvky národní psychiky, které historicky k nacismu vedly, nýbrž tak, že všem ostatním přiděluje spoluvinu. Hitlerův úspěch způsobila nespravedlivá Versailleská smlouva, k válce přispěl český a polský útlak německých obyvatel, sama Británie Hitlera podpořila Mnichovskou dohodou, neutrální Amerika s ním kšeftovala ještě dva roky po vypuknutí války, Churchill nepodpořil protihitlerovské spiknutí, a podobně.
Bestsellerem se před časem stala kniha německého historika Jörga Friedricha označující anglo-americké bombardování Německa za válečný zločin a Churchilla za válečného zločince. V televizní debatě s britským novinářem Friedrich řekl:
„Jak dlouho ještě máme čekat, než budeme smět tyto věci říkat? Jak dlouho musí Němci mlčet o tom, co se dělalo jim, když slyšíme tolik o tom, co dělalo Německo?“
Jenže právě tam je ten zakopaný pes. Nikdo jim nebrání zpracovávat a zveřejňovat fakta. Malér je jen ta relativizace historických faktů a hodnot. Němcům se daří vymazat si z paměti, že Churchill by nikdy nebombardoval Drážďany, kdyby předtím Göring nebombardoval Londýn, Coventry, Birmingham, Rotterdam, Varšavu. Ale vymazávají si z paměti hlavně to, že válečné vítězství spojenců nebylo zotročením a pokořením německého národa, nýbrž jeho osvobozením od nejhrůznější tyranie lidských dějin a umožněním návratu mezi civilizované svobodymilovné národy. Že bez toho spojeneckého bombardování by se Evropa včetně Německa dodnes topila v nekonečných krvavých lázních rasové a ideové „očisty“ a totalitního raubířství.
Tlak na české dekrety, vedený možná proti vůli většiny Němců, je jen malou špetkou širokého přepisování dějin, které by opět mohlo ohrožovat evropskou demokracii, možná mír. V tomto kontextu budou Češi muset problém své poválečné ústavy vysvětlovat ne sami sobě a jeden druhému, nýbrž celé Evropě – a především Němcům. Proti setrvačnému trendu celoevropského zapomínání a blábolení k tomu budou potřebovat hodně živé paměti, jasného vidění, právnické dovednosti a přesného vyjadřování.