Konzervativní demokratický nacionalismus Viktora Dyka

Viktor Dyk (31.12.1877-14.5.1931)

31. prosince jsme si připomněli 130. výročí narození významného českého básníka, pravicového  politika a senátora Československé národní demokracie Viktora Dyka (31.12.1877-14.5.1931).           

Viktor Dyk byl předním představitelem českého demokratického konzervativního nacionalismu, avšak jeho propracování k tomuto politickému směru prošlo složitým vývojem. V mládí byl Dyk totiž ovlivněn humanismem realistů a sympatizoval se sociální demokracií.[1] Rovněž jeho obdiv k básníkům symbolismu a dekandence Baudelairovi, Verlainovi , Rimbaudovi, Hlaváčkovi a Karáskovi, jeho spolupráce s Moderní revue a přátelství s S. K. Neumannem a Antonínem Sovou[2] ho příliš nepřibližovalo k nacionalismu. Nacionalismus se v něm probudil ve vypjatém období omladinářských bouří. „Příklon k nacionalismu byl pro Dyka aktem volby, znamenal přísné rozhodnutí pro určitou ideu, jíž pak navzdory všemu zůstal věrný.“[3]

            Dykův nacionalismus, stejně jako nacionalismus filozofa Františka Mareše, nebyl šovinistický:„…právě pro své klady a pro svou konstruktivnost náš nacionalismus musí zůstat jakým byl: nebyl jen nedůvěrou, neznamenal zášť a nenávist, znamenal naopak velikou víru, velikou naději a velikou lásku.“[4]

Jen zde připomeňme, že pokud budeme nacionalismus definovat jako pozitivní vztah, lásku a loajalitu ke svému národu jako přirozenému společenství lidí, kteří mají společně interpretované dějiny, jazyk, instituce, kulturu, zvyky a tradice, pojem nacionalismus nemá apriorně negativní význam.[5] Za nacionalisty můžeme označit velké postavy našich dějin, jako byl František Palacký, Karel Havlíček, Josef Pekař.  Pokud se snaží někdo tento pojem naplnit negativními konotacemi, činí tak z politických pohnutek. Není pravdou, že vlastenectví je pozitivním vztahem k národu a nacionalismus hlásáním nenávisti a nadřazenosti. Extrémním projevem nacionalismu je šovinismus, avšak každý nacionalismus není šovinismem. Nacionalismus je pozitivním vztahem ke skupině lidí, vlastenectví je pozitivním vztahem k území. Nacionalismus a vlastenectví spolu samozřejmě úzce korelují, protože určitý národ obývá určitou vlast, proto bývají pocity loajality k zemi i národu tuto zem obývající propojeny.[6] Národ je obsah a vlast je forma.

Dykův nacionalismus však nebyl vždy úplně mírumilovný. Především se nestavěl přátelsky k Němcům. Vyrůstal z toho, že český národ byl obklopen německým mořem, podařilo se mu vybojovat národní stát, ale ten není definitivně zajištěn, protože ho ohrožuje šovinismus německý. Za hranicemi republiky je velký německý stát, u něhož je jen otázkou času, než obnoví svou moc a tu bude chtít využít ke své expanzi. Navíc uvnitř samotné republiky je silná německá menšina, která ji nikdy nepřijala za svou.

Tedy Dykův a český nacionalismus obecně[7] je reakcí na ten německý. Si vis pacem, para bellum. Ovšem oprávněná snaha obrany před německým revanšismem někdy u Dyka přerůstá až ve vyloženě iracionální a patologickou fobii, paranoii ze všeho německého. Zde zmiňme Dykovu podporu štvaní proti německým filmům.[8] Stále to však není šovinismus ve smyslu snahy utlačovat jiné národy. Jedná se spíše o xenofobii, pokud ji budeme charakterizovat jako strach z cizího. Nutno dodat, že se předpovědi Viktora Dyka a Karla Kramáře o německé agresi potvrdily. Oba se však okupace své vlasti Německem naštěstí nedožili.

            Čím více vzrůstá nacionalismus ve státech za našimi hranicemi, tím podle Dyka roste i síla národů obývajících tyto státy. V českém národě je potom nutno také posílit nacionalismus a národní soudržnost.[9] Národ musí být semknutý a obranyschopný navenek proti vnějším nepřátelům. Neznamená to ale, že nemohou existoval dílčí zájmy skupin a jednotlivců, ty ale musí ustoupit těm národním.[10]

Ideologie levičáckého realismu a humanismu podkopává národní vitalitu. Dále svornost národa rozežírá rozbujelé stranictví a egoismus zájmových skupin a jednotlivců. Komunismus pak ničí národ ze vnitř, je jen silou destrukce. Ničí mravnost národa, rodinu a náboženství.[11]„Není-li Boha, zbožňuje se i Lenin“.[13] U Dyka nalezneme podobný postřeh jako u T. S. Eliota a Ericha Voegelina[12]:

            Dyk pojímá národ jako metafyzickou entitu. Součástí národa pro něj jsou ti, kteří žijí v současnosti, ti, kteří již zemřeli, ale i ti, kteří ještě přijdou.[14] Z toho pro nás plyne povinnost zachovat odkaz otců a ten předat generacím po nás.[15] My sice zemřeme, ale budeme žít dále ve svých skutcích pro národ. Toto je jasný konzervativní rys Dykova myšlení podobný jako u Františka Mareše[16] a koneckonců jako u otce konzervatismu Edmunda Burka.[17] „Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem.“[18]

            Dyk stejně jako Mareš nebyl fašistou: „ …fašistou jsem nebyl a nejsem, mé stanovisko bylo důsledné a jasné: sympatizuji s národním duchem, hlásaným fašisty, neztotožňoval jsem se s jejich diktátorskou teorií a často jejich taktikou.“ [19] S českými antinacistickými fašisty ho spojoval protiněmecký nacionalismus, kritika zálusních praktik Hradu, vázaných kandidátek a partajnictví. Zatímco Beneše za jeho politické machinace přímo nenáviděl,[20] tak k Masarykovi si zachovával jistou úctu.[21] Uznával jeho roli v odboji, ačkoliv na druhou stranu odmítal osvobozeneckou legendu.

Dyk nekritizoval demokracii jako takovou, ale podroboval kritice její konkrétní projevy v Československu a její neliberální a nedemokratické rysy: „Základní pojmy demokracie se obracejí na ruby; vláda není odpovědná sněmovně, ale zdá se, že sněmovna je odpovědná vládě…Porušování vážnosti parlamentu může být lhostejno, může být dokonce vítáno přátelům diktatury a počet jejich dnes roste. Volá se po silné ruce více než po parlamentu. Ale považuji to za zjev nebezpečný. Také v tomto směru nejsem přítelem lehkomyslných experimentů.“  [22]    

             Dyk se lišil od českých fašistů a romatického neoslavisty Karla Kramáře tím, že stejně jako např. Alois Rašín nebyl rusofilem a nepodporoval vznik slovanské říše.[23]

            Tedy ve stručnosti lze Dykův politický postoj charakterizovat jako pravicový konzervativní nacionalismus , který má být uplatňován v rámci liberálně-demokratického státního zřízení.

Dykem byla silně ovlivněna skupina mladých národních demokratů shromážděná kolem revue Národní myšlenka v čele s Ladislavem Rašínem, který se odvážně postavil proti mnichovskému diktátu a perzekuci židů. Po vzniku protektorátu se zapojil do odboje, byl zatčen nacisty a zemřel v koncentračním táboře. Držel se odkazu Viktora Dyka i svého otce Aloise Rašína s vědomím toho, že pro svobodu vlasti je nutné položit i život.    

Lukáš Petřík

Autor je historik

2079 čtenářů | 36 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME