Klausovské mýty aneb o Klausovi trochu jinak
Jsem stoupencem znovuzvolení Václava Klause. Říkám to naprosto jednoznačně, na rovinu a nehodlám ze sebe zničehonic dělat nezávislého pozorovatele. Oceňuji Klausovy postoje k Evropské unii, globálnímu oteplování, euthanazii, samostatnosti Kosova a mnoha dalším tématům, přičemž jediné, co bych panu prezidentovi výrazněji vytkl, je přílišný ekonomický liberalismus.
V tomto článku bych se rád zaměřil na poněkud jiné záležitosti než ty, které se v aktuálním soupeření Klause a Švejnara „mediálně hrají“ . Jde mi o často si protiřečící nálepky, které jsou Václavu Klausovi mediálně přisuzovány. Považuji za velkou škodu, že se jimi nikdo vážně nezabývá, protože tyto nálepky je velmi snadné odstranit a z jejich šiřitelů „udělat voly“. Vzhůru do toho
Klaus je údajně populistou, ,jak neustále opakují lidé z okruhu „Bratrstva pravdy a lásky“, kterýžto termín je používán pro nekritické stoupence exprezidenta Havla. Svými názory na odsun sudetských Němců nebo multikulturalismus a imigraci se prý Klaus podbízí lidu a hraje na temné „šovinistické struny“ lidské povahy. Martin Bursík dokonce v souvislosti s Klausem jednou hovořil o „úzkoprsém nacionalismu“.
Klausovi je tedy přisuzován politický alibismus a snaha zalíbit se národu za každou cenu. Nyní se pojďme zamyslet, do jaké míry je toto obvinění oprávněné.
Není to zase tak dávno, kdy Václav Klaus odmítl podepsat návrh zákona o registrovaném partnerství. Tento tah může být stěží označen za populistický, neboť podle všech průzkumů uzákonění registrovaného partnerství bylo a je podporováno šedesáti až pětašedesáti procenty obyvatel České republiky. O hysterické propagandě drtivé většiny médií, která RP podporovala seč mohla, se jistě nemusím zmiňovat.
Pro Klause tehdy nebylo nic snažšího, než se svézt na módní vlně a pěstovat si image „hodného a tolerantního prezidenta“. Klaus však zůstal vůči populistické výzvě imunní, narozdíl od Jiřího Paroubka, který uděloval lekce z tolerance a producíroval se s kyticí na „svatbě“ Pavla Vítka a Janise Sidovského. Konec konců, posedlost šéfa ČSSD průzkumy veřejného mínění dosáhla značné proslulosti, tudíž populismus doporučuji hledat v české politice někde jinde než u současného prezidenta.
Nevětšinový názor Klaus zastává například rovněž v otázce euthanazie nebo interrupce. Klaus tedy není populistou, ale naopak odvážným politikem, který říká, co si myslí. Někdy samozřejmě jeho názory konvenují s většinovým míněním, jindy zase nikoliv.
Druhá negativní nálepka je paradoxně naprosto opačná k té předchozí, ale přesto používána tou samou sortou lidí. Klaus údajně nejedná podle přání obyvatel a chová se jako čestný předseda ODS.
Tady se opravdu cítím poněkud zmaten. Populista Klaus nejedná podle mínění většiny obyvatel. Rozpor v tomto tvrzení přece nelze nevidět. Milí kritikové by si měli tedy především ujasnit, co jim na Klausovi vadí, jinak jsou jejich teze neudržitelné. Jediné vysvětlení by snad mohlo znít, že Klaus je „nepopulistickým populistou“.
Odpůrci prezidenta nevědomky stvořili politologický novotvar. Zajímavé…
Opusťme nyní politologické pojmosloví a přistupme ke třetí nálepce : Václav Klaus rozděluje společnost a není schopen být nadstranickým prezidentem. Zní to hezky a navenek logicky…ovšem realita je poněkud jiná.
Předně je nutno říci, že každý výrazný politik společnost do jisté míry rozděluje. Stoprocentní podporu má možná pouze Kim Ir Sen, který – ač zesnul v roce 1994 – formálně stále vládne KLDR, zastupován Kim Čong Ilem.
Ale dosti vtipů, buďme vážní. Ve svobodné společnosti neexistují politici, kteří nepolarizují společnost, pokud si odmyslíme ty, kteří nic nedělají, aby nic nezkazili. Klaus, Zeman nebo Havel byli a stále jsou výraznými personami českého politického života, s velkým počtem příznivců i odpůrců. Tak to zkrátka v politice chodí.
Pokud jde o nadstranickost prezidenta, jedná se o další mýtus, který si, bohužel, naše společnost neustále pěstuje. Je přece naprosto jasné, že žádný český a československý prezident, včetně těch demokraticky zvolených, nebyl nadstranický. Masaryk měl blízko k národním socialistům, Beneš k sociálním demokratům (přestože byl formálně členem nársocu), Havel nejprve k Unii Svobody a posléze k Zeleným. Všichni, kdo sledují zprávy se navíc před časem dověděli, že pan Havel „byl Zelenej, když ještě žádní Zelení nebyli.“ Inu, vizionář…
Není naopak Klausova politická čitelnost jeho pozitivem ? Václav Klaus zastává jasné názory, které dlouhodobě konzistentně prosazuje a pro českou veřejnost tak nepředstavuje neznámou veličinu. Fakt, že se neschovává za „nezávislé“ iniciativy a organizace a neholduje „tyjátru o nadstranickosti“ považuji za plus.
A upřímně – lze vůbec být aktivně zapojen do vrcholné politiky a přitom si uchovat naprostou nadstranickost a nestrannost ? Ale, no tak…
Klaus na mě navíc působí dojmem politika, který chce společnost jako celek povzbudit k větší aktivitě a dodat jí sebevědomí. Klausovy projevy pravidelně apelují na činorodost, schopnosti a potenciál české společnosti. V porovnání s Havlovými výzvami k sypání popelu na hlavu a odmítnutí „české malosti“ jde o příjemné osvěžení.
Na mém předchozím zamyšlení tedy můžeme zcela jasně vidět, že hlavní mediální výtky vůči Klausovi nejsou zasazeny v realitě. A jelikož upřednostňuji realitu před image a iluzemi, je to další z důvodů, proč by měl Václav Klaus na Hradě setrvat.
