O ekonomické budoucnosti Evropy
Revize lisabonské strategie, paktu stability a osud směrnice o liberalizaci služeb. To jsou tři události posledních týdnů, které nabízejí srozumitelný návod, jak se bude Evropská unie vyvíjet v následujících letech. Všechny tři mají velký ekonomický dopad.
Nás by tyto události měly zajímat ze dvou důvodů. Prvním, krátkodobým, je blížící se termín našeho rozhodnutí o euroústavě. Druhým, důležitějším, je ekonomický vývoj Evropy v následujících letech. Právě odhad ekonomického vývoje nám dá (spolu s politickým rozměrem ústavy) odpověď, jak k ústavě přistupovat.
Agenda a pakt po revizi
Lisabonská agenda vznikla v roce 2000 jako ambiciózní projekt, který vešel ve známost pod heslem "dohnat a předehnat USA". Stála na třech pilířích. Na posilování hospodářského růstu, sociálních jistot a ochrany životního prostředí.
Po čtyřech letech se ukázalo, že ekonomicky nefunguje. V základních ukazatelích (růst hrubého domácího produktu, nezaměstnanost, inflace atd.) se nůžky dále rozevřely. Proto předseda Evropské komise Barroso přišel v únoru s revizí, která měla směrovat její agendu více k ekonomickému růstu a vytváření pracovních příležitostí. Evropská rada však návrh odmítla a trvá na původní verzi.
Barrosova revize je velmi sporná. Nabízí další regulaci v sociální oblasti, nedostatky ve vědě chce řešit založením Evropského technologického institutu, navrhuje zřídit "lisabonského ministra" v každé národní vládě, a dokonce předpokládá harmonizaci daní v podnikatelské sféře - v zájmu zvýšení atraktivity EU pro investory. O to víc zaráží nebývalý odpor, který revize vyvolala mezi odbory, levicovými poslanci Evropského parlamentu i v radách ministrů sociálních věcí a životního prostředí.
Pakt stability vznikl jako ochranný štít proti nezodpovědnosti vlád při zavádění společné evropské měny. Vláda, která utrácí víc, než na co její ekonomika vydělala, je v eurozóně ve výhodě. Své problémy totiž vyváží díky jednotné měně i k sousedům. Zejména Německo velmi naléhalo na vznik paktu, protože se obávalo fiskální nedisciplinovanosti jižních států. Však také komise zahájila sankční řízení proti Řecku, které se do potíží s plněním brzy dostalo.
Velcí: slabí, ale mocní
Obrat nastal v okamžiku, kdy se do problémů dostaly země jiné váhové kategorie, Německo a Francie. Výsledkem je revize paktu stability, která vytváří tak "gumové" prostředí, že vládám umožňuje vysvětlit takřka jakékoli fiskální dobrodružství. Varující je především to, že na změny tlačily velké země, kromě Německa a Francie také Itálie. Premiér Berlusconi dokonce prohlásil, že kritéria by bylo třeba úplně odmítnout, protože brání v provádění samostatné ekonomické politiky členských států.
Pokud se v nich nedostanou k moci racionálnější politici, pak taková politika nemůže znamenat nic jiného než hlubokou krizi společné měny. Politici-propagátoři eura si měli předem uvědomit, že měna nejsou "papírky" a že měnová unie je udržitelná jen za předpokladu těsné hospodářské a fiskální spolupráce.
Poslední neradostnou událostí pak byl vítězný útok francouzského prezidenta Chiraka na směrnici o liberalizaci služeb, která měla konečně (i když se značnými výhradami) po 18 letech naplnit jednotný evropský akt o liberalizaci trhu zboží, služeb, práce a kapitálu. Francouzi se obávali možné konkurence a ztráty pracovních příležitostí. Hrozili, že dojde-li k liberalizaci, odmítnou v referendu evropskou ústavu. Zbývajících 24 států tedy ustoupilo, přestože podle odhadů měl tento krok přinést v celé unii na 600 tisíc nových pracovních příležitostí.
Potřebujeme analýzy
Co tyto události spojuje a jaký dopad mohou mít pro Českou republiku? Za prvé, potenciál ekonomického růstu dostal na frak. Přeregulovanost evropské ekonomiky se nesníží, liberalizační proces je zastaven a společná měna vplula do nejistých vod. "Stará" Evropa bude dále trpět sklerózou a její odstup za Spojenými státy se bude zvětšovat. Zároveň se bude její náskok před dynamicky rostoucí Asií o to rychleji zmenšovat. Za druhé, o tom, kam a jak se EU bude vyvíjet, rozhoduje silné mocenské jádro Německa a Francie. Ten, kdo o tom pochyboval, již nemusí.
Podíváme-li se touto optikou na debatu o přijetí ústavy a eura, pak je víc než zřejmé, že bychom se neměli ukvapovat. Velké země jsou, byť neformálně, dosti mocné již dnes. Ústava tuto sílu zcela legitimizuje. Vzhledem k tomu, že soustřeďuje nejen moc politickou, ale též hospodářskou, je opravdu na zvážení, zda má česká ekonomika být řízena od Seiny nebo Sprévy. A to ještě způsobem, který by brzy sklerózou nakazil i nás.
O přijetí či nepřijetí ústavy bychom neměli rozhodovat na základě dojmů a pocitů, ale analýz, které dají na misky vah fakta. Popsané události zdrojem takových faktů jsou. Odrážejí současný a zřejmě i budoucí vývoj EU.
Místo billboardových kampaní či frází o "proevropských" vládách by bylo záhodno, aby kabinet takové analýzy zpracoval. Jinak naše Ano či Ne bude postrádat jakékoliv znaky rozhodování racionálních lidí a suverénního státu.
Hospodářské noviny, 18.04.2005