Švejnar – ekonomický diletant, blbec nebo kouzelník?
V tomto článku bych se rád pokusil s lehkou nadsázkou polemizovat s některými výroky kandidáta na post prezidenta ČR prof. Jana Švejnara. Musím však říci – a velmi mě to mrzí - že ačkoliv jsem se skutečně snažil dohledat alespoň několik jeho vyhraněných názorů na konkrétní politická či ekonomická témata (spojená s ČR) , jsem, kromě několika periodicky se opakujících, učeně znějících avšak velmi povrchních a obecných frází na téma perspektiv ČR v „globální informační společnosti a ekonomice založené na znalostech“, apologetických litanií snažících se vymluvit z šíření nepravd o jeho životopise a několika nešikovných pokusů útočit na osobu Václava Klause, bohužel nic neobjevil.
Mezi oblíbená zaklínadla pana Švejnara patří např. pojem „férová konkurence“. Jak uvádí v jednom ze svých článků (a jako kafemlýnek opakuje snad ve všech svých mediálních výstupech), „Otevřenost znamená přijetí férové konkurence jako klíčového principu, který stimuluje a posouvá každou společnost vpřed. Je to schopnost otevřít se světu - ekonomicky, ale také politicky, kulturně, ideově - a maximálně využít toho, že svět se stejně tak otevírá nám.“. Je pan Švejnar schopen nám nechápavým vysvětlit, co si představuje pod pojmem „férové konkurence“? Nevím, ze které ekonomické kuchařky tuto divnou formulku vyštrachal, ovšem pokud by se mě někdo zeptal, co si pod tímto obratem představuji, asi si vybavím konkurenci bez přívlastků. Představil bych si takové prostředí, kde státní moc nevytváří umělé překážky ve vstupu na trh (v podobě regulací, povinných standardů, koncesí, povinných členství v profesních komorách, atd..), kde se na produkci komodit neuvalují kvóty, kde se nezvýhodňují vybrané podniky dotacemi a selektivními investičními pobídkami…, a tak bych mohl pokračovat ještě hodinu. Ovšem pan Švejnar tento stav evidentně spojuje s „politickou, ideovou a kulturní otevřeností“, tedy zřejmě bezpodmínečným podřízením se politickým, ideologickým a kulturně-frontovním požadavkům „moderního evropanství“.
Nevím, jestli pan Švejnar nestudoval dostatečně pozorně ekonomii, nebo jestli se (což je vzhledem k místu jeho pobytu dost pravděpodobné) nikdy nezajímal o evropské dění. Pokud by však měla být splněna negace této disjunkce, musel by pan profesor vědět, že politika Bruselu a „férová konkurence“ se k sobě hodí asi jako Sovětský svaz a tržní hospodářství. Nebo je zde ještě třetí možnost, a to, že férovou konkurencí míní cosi zvláštního, něco, co pan Švejnar vymyslel spolu s Rolling Stones, Václavem Havlem a Jiřím Paroubkem. Takový skrytý význam toho pojmu si rozhodně netroufám předjímat, přiznám se však, že z něj mám trochu strach…
Po přečtení tvrzení, že „země, která například do krve bojuje o udržení nějaké dílčí výhody v systému Evropské unie, jako to někdy předvádělo třeba Polsko, se oslabuje ve srovnání se zeměmi, které umí v dílčích věcech strategicky ustoupit a budovat si tím dlouhodobou pozici respektovaného a vlivného partnera“ se však zdá, že pan Švejnar chová velmi naivní představy o podmínkách v mezinárodní politice, stejně tak, jako zřejmě nemá vůbec žádné ponětí o principu rozhodování orgánů EU. Dokáže pan Švejnar uvést jedinou konkrétní, hmatatelnou výhodu jím propagovaného politického postoje typu „mouchy snězte si mě“ v nepřehledné džungli výjimek a přechodných omezení evropských právních norem? Dostane snad Česká republika za prosazování politiky „Pravdy a Lásky“ ve vztahu k EU více poslaneckých křesel v Evropském parlamentu, nebo snad, světe div se, křeslo stálého (!) evropského komisaře? Nebo snad, kvůli „Pravdě a Lásce“, přijde do České republiky nějaký nový investor?
Jedním ze základních stavebních kamenů Švejnarovy ekonomicko-politické gnose se zdá být vědomí naléhavé potřeby „nenechat si ujet vlak "nové ekonomiky", založené na znalostech, na rozvoji vědy, na informačních a komunikačních technologiích, na investicích zaměřených na zvyšování kvality života a životního prostředí“. Takto prázdnou a nic neříkající floskuli snad ani nemá cenu komentovat. Jediné, co bych k tomu snad mohl dodat je, že jestli se toto „Pendolino duchů“ řítí do České republiky pilotováno Janem Švejnarem, hlasuji všemi deseti, abychom se drželi v bezpečné vzdálenosti od kolejiště do doby, než se vlak ocitne alespoň 1000 km za perónem. Jako gesto dobré vůle a evropské sounáležitosti bychom ještě měli vyslat komando pyrotechniků, které těsně před hranicemi vyhodí trať do vzduchu, aby tento nebezpečný náklad s ještě nebezpečnějším mašinfírou vykolejil a neohrozil životy a zdraví našich sousedů.
Avšak konec legrace, pojďme se zamyslet nad mnohem nehoráznějšími a skandálnějšími bonmoty tohoto vtipálka. Jan Švejnar s oblibou označuje Václava Klause za tzv. „eurofóba“. Možná jsem málo jazykově vzdělán - plně totiž přiznávám, že nestíhám registrovat četné neologismy, které se neustále a potichu vkrádají do slovníku „evropanského“ Newspeaku. Sotva jsem se stihl vyrovnat s existencí lingvistického paskvilu zvaného „homofobie“, je přede mnou další těžký oříšek – „eurofobie“. Co tím k čertu ten Švejnar může myslet? Plánuje snad Klaus proti Evropě útočnou válku? Nebo se snad choulí někde doma v koutě a říká: „Evropo, Evropo, já se tě bojím!“? Mám však na to svoji skromnou a mnohem prozaičtější teorii. Pan Švejnar trpí pravděpodobně vrozenou dyslexií a tak se mu prostě v hlavě prohodily slovíčka eurofobie a ekonomie. V dobré víře chtěl jenom vyjádřit skutečnost, že Klaus je erudovaným ekonomem, neboť se, na rozdíl od některých „také ekonomů“, kriticky zamýšlí nad ekonomickými přínosy a náklady členství v Evropské unii a současné podoby evropské integrace obecně.
Švejnar také Klause s oblibou obviňuje z dogmatismu a „černobílého vidění světa“. Připomeňme si proto jeden jeho zajímavý výrok, totiž hodnocení Slovinského postoje ke vstupu do Eurozóny. „Dobrým příkladem je Slovinsko: tamější politická scéna není o nic méně vyhraněná než naše. Avšak ve věci přípravy země na vstup do eurozóny se slovinští politici zachovali státnicky a dokázali se dohodnout. Cíle bylo dosaženo a politické střety mohly pokračovat (a vskutku pokračovaly) jako dřív.“Asi mě nenapadá jiný výklad tohoto tvrzení, než že podle pana Švejnara je nezbytnost přijetí Eura konečným dějinným zákonem, zjevenou pravdou, zkrátka něčím, o čem je ve slušné společnosti nemístné diskutovat. Slovinští politici si jeho přijetím splnili domácí úkol z evropanství a teď mají volno, ve kterém po sobě mohou dál nerušeně házet křídami. Netroufám si pana profesora podezírat, že by nikdy neslyšel o teorii optimálních měnových zón a stejně tak vím, že existují i ekonomové, kteří s ní nesouhlasí. Jelikož se nepovažuji za dogmatika, plně respektuji i to, že s ní nemusí souhlasit pan Švejnar. Poslední, co bych ale od skutečného ekonoma očekával je podobný dogmatismus, jaký z výše uvedeného výroku přímo čiší.
Závěrem však připomeňme ještě jednu zajímavou věc, totiž Švejnarovy úsměvné konfabulace a vytáčky ohledně jeho údajného členství v neexistující „Nominační komisi pro udílení Nobelových cen“, dále údajného „spoluarchitektství“ kupónové privatizace (které je mimochodem zavilým kritikem) a jeho takřka eskamotérského úniku do USA na neplatnou výjezdní doložku. Skoro se mi ani nechce věřit, že by toto všechno pan profesor myslel vážně. Nemohu se v souvislosti s tím ubránit představě školáka, který si do žákovské knížky napíše jedničku místo pětky a když to praskne, tak se vymlouvá, že si známku napsal ruským způsobem a proto, že to vlastně není vůbec podvod. Ale kdo ví, třeba je pan Švejnar jenom šibal s vytříbeným smyslem pro humor a celá jeho prezidentská kandidatura je jedna velká taškařice ve stylu Balbínovy poetické strany. V tomto kontextu se také nemohu ubránit tušení, že až pan profesor se svým kočovným souborem odjede zpět do Ameriky, přidá si do svého životopisu položku „člen výkonné rady Sboru potenciálních prezidentů České republiky“.