První rok v EU - je co slavit?
Na 1. máje to bude rok, co jsme vstoupili do Evropské unie, pro socialisty ztělesnění ráje na zemi, pro konzervativce a ekonomické liberály symbolu utopického konstruktivistického projektu potlačujícího svobody jednotlivců a omezujícího svrchovanost národních států. To, že Evropská unie směřuje spíše k evropskému socialistickému superstátu pod taktovkou hegemonických aspirací Německa a Francie si ukážeme na několika nejkřiklavějších případech, které však potvrzují dlouhodobé negativní trendy v Evropské unii.
Vstoupili jsme do uskupení, kde si velké státy jako Francie a Německo hájí své zájmy na úkor malých. To je naprosto zřejmé z našich předvstupních vyjednávání, kdy byl omezen volný pohyb služeb a naší pracovní síly. Jasně to potvrzuje i porušování rozpočtové discipliny obou států, na které doplácí ostatní státy eurozóny, které pravidla dodržují. Německo a Francie se pak snaží vnutit skrze „harmonizaci“ předpisů svůj rozbujelý sociální i daňový systém ostatním státům , aby zabránily jejich konkurenceschopnosti. Německo navíc vydává Evropskou unii za projekt, který má zabránit „zlému“ nacionalismu národních států, který vyvolává války. Nabízí se pak ale otázka, co porazilo německý unifikační projekt v období druhé světové války. Nebyl to náhodou vzestup patriotismu a národního cítění jednotlivých evropských národů, které se vzepjaly Hitlerovým snahám o centralizaci Evropy? Kvůli hrůzam nacismu Němci po válce nahradili identitu německou za identitu evropskou, ale objevuje se zde pořád stejný cíl-být vzorem a arbitrem jednotné Evropy. A proč potom tedy s Německem po válce začala spolupracovat Francie, jeho bývalý úhlavní nepřítel? Odpověď je nasnadě. Když se v historii nepodařil ani německý (dvě světové války), ani francouzský (Napoleon) pokus jak ovládnout Evropu, proč nespojit své síly?
To, že socialismus se stává pomalu „státní“ ideologií EU i v mimoekonomické oblasti se ukázalo v tzv. kauze Buttiglione, kdy italský kandidát na komisaře byl způsobem hodným jakobínů ostrakizován a dán na pranýř kvůli svým konzervativním a tradičním pohledům na morálku. Jako pokrytectví pak nyní vyzněla lítost řady evropských politiků nad smrtí Jana Pavla II., který byl mimochodem přítelem Buttiglioneho a v otázkách morálky měl názory téměř identické. Tato aféra ukázala i rozevírající se propast v etickém nazírání na svět mezi Evropou a Amerikou. Amerika totiž člověka, který zastává tradiční morální názory zvolila prezidentem, zatímco Evropská unie kvůli osobě s obdobnými stanovisky spustila povyk, který málem znamenal pád celé Komise. Přitom Buttiglione hovořil jen o svém soukromém pohledu na věc, nic z toho nechtěl do politiky EU zavádět. Postojem Evropského parlamentu pak bylo dáno najevo, jaké názory jsou přípustné a jaké jsou zakázané. Kam zmizela svoboda vyjadřování? Domnívám se, že řada uvažujících katolíků by po této kauze měla přehodnotit svůj pozitivní pohled na EU, protože se zdá, že pro morální postoje zastávané katolickou církví není v EU místo.
Naprostým vyvrcholením všech socialistických a unifikačních snah evropských centralistů je tzv. evropská ústava, která radikálním způsobem mění dosavadní vztah jednotlivých států k evropským společenstvím v tom smyslu, že se ze suverénních národních státu stávají provincie nového superstátu s názvem Evropská unie. V tomto novém superstátu se navíc enormně zvyšuje postavení Německa a Francie, které si tak léčí své komplexy vůči Spojeným státům. Snad jedinou oblastí, kde ještě zůstává výhradní pravomoc jednotlivých států EU jsou přímé daně. To však není zaručeno navěky, protože v ústavě jsou dány mechanismy, které mohou ukusovat další a další zbytečky pravomocí jednotlivých států. A při zjevném zájmu Německa a Francie prosadit i harmonizaci přímých daní to může být jen otázka času. Potom by byly volby v jednotlivých státech již jen pouhou pouťovou atrakcí.
Myslíte si opravdu, že je co slavit?
Mladá fronta Dnes 29.4. 2005