První dáma – přímá linka prezidenta k lidu
Nedávno se Laury Bushové ptali, jestli by Condoleezza Riceová byla dobrá prezidentka. „Schopnostmi zcela určitě,“ odpověděla první dáma USA. „Ale nemá manžela.“
Ta stručná věta v sobě skrývá víc, než se na první pohled zdá. V moderní politice je člověk, který stojí vedle hlavy státu, velmi důležitý. Může podpořit, ale i poničit jeho obraz, bývá jeho nitru blíž než sebedokonalejší poradci, často je jediný, kdo mu může říct i tvrdou pravdu. Jacqueline Kennedyová udělala velmi mnoho pro úspěšné prezidentství svého muže, totéž platí o Lady Bird Johnsonové, o Barbaře a Lauře Bushových či Hillary Clintonové. Ostatně, té to právě teď její muž oplácí. A všichni víme, jak Sarkozyho popularitou zahýbaly jeho manželské problémy.
My máme první dámu, která splňuje všechna náročná kritéria. Livia Klausová je vzdělaná, ovládá několik jazyků, má charisma, které jí přiznávají i odpůrci jejího manžela. Spolu s manželem založila a vede nadaci, která se přesně trefila do jednoho z vážných problémů. Ale hlavně: Livia Klausová umí mluvit se zdejšími lidmi všech sociálních vrstev. Vyrostla tu, zná zdejší mentalitu, rozumí jí. Co může nabídnout Kathy Švejnarová?
Jistě, i ona je vzdělaná a velmi podporuje svého muže. Jenže si nedovedu představit českého prezidenta s manželkou, která je stoprocentní Američanka, nemluví česky a českou realitu rozhodně nemůže znát důvěrně. Na rozdíl od Livie Klausové neprožila se zdejšími lidmi všechny situace, které osud Čechům a Moravanům přinesl, včetně, či hlavně těch krizových. Tyto zkušenosti jsou nenahraditelné.
Možná mi někdo namítne, že i já jsem desítky let žila ve Spojených státech, a přesto jsem kandidovala do parlamentu. Ano, jenže jsem přesvědčena, že člověk, který se vrací z emigrace, může být jako poslanec pro voliče a rodnou zemi přínosem. Navíc já jsem jako osmiletá v roce 1948 utíkala s rodiči, kteří odcházeli, protože tu byli životně ohroženi, nikoli za lepším, jako Švejnarovi. V USA jsem vyrůstala v prostředí emigrace, která byla politicky velmi aktivní a cítila se s osudem své země neustále propojena. Vrátila jsem se počátkem 90. let, v době mé kandidatury jsem tu tedy už patnáct let intenzívně žila, mluvím stále česky. Přesto, když jsem předstupovala před své voliče, cítila jsem ostych a obavu, jestli si zasloužím důvěru a podporu lidí, s nimiž jsem neprožila jejich nejhorší časy. Věděla, jsem, že něco mi chybí.
Ale na rozdíl od mandátu senátora, o který jsem se ucházela, je role prezidenta přece jen jiná. Hlava státu by měl být člověk stmelující. Je tím, kdo kupříkladu za politické krize dělá prostředníka mezi stranami, uděluje milosti, řeší situace, jejichž podtón musí znát a vnímat… První dáma by se po jeho boku měla na tvoření příznivé atmosféry podílet a lidé by měli vědět, že je chápe, zná jejich problémy, je stále s nimi.
Vím, v roli naší první dámy by Kathy Švejnarová nebyla první Američanka, předešla ji Masarykova manželka. Jenže to srovnání pokulhává. V době, kdy byl TGM zvolený prezidentem, paní Charlotta už víc než třicet let žila v Čechách, které přijala za svůj domov, mluvila česky a intenzívně se zabývala českou kulturou i veřejným životem. Kathy Švejnarová má svůj profesní život za oceánem a i kdyby tu se svým mužem po čas jeho prezidentství zůstala, jsem přesvědčena, že převážnou částí myšlenek bude jinde. Její domov je tam.