Vlastenectví – úkaz nežádoucí?
My, příslušníci mladé generace, kteří jsme nezažili výdobytky a nadšení první republiky, se někdy závistivě díváme zpět do historie. To co našim předkům chybělo na technice a pohodlí, bylo velkou měrou vynahrazeno altruismem, vlastenectvím a dalšími pozitivními lidskými vlastnostmi. České země od dob národního obrození až po rok 1948 by se daly (co se morálních vlastností týče) hodnotit velice kladně.
Pod praporem národní hrdosti se Češi dobrovolně hlásili na obranu demokracie v I. i v II. světové válce. Jejich poctivé nadšení a ochotu sebeobětování tehdy nikdo nezpochybňoval. A množství dobrovolníků, či pozitivní přijetí mobilizace, jasně světu ukázalo, že jako národ známe svou cenu.
Dnes má ovšem slovo "vlastenectví" pachuť něčeho nechtěného. Nadšení legionářů je zpochybňováno, váleční dobrovolníci jsou v jednom pytli s žoldáky a ochota bojovat za vlast se dnes v české populaci blíží nule. Nic není smutnějšího, než když vidím nadšení 80letých veteránů, ochotných opět pozvednout svou zbraň na obranu vlasti, oproti převážně nostalgické a konzumní mládeži.
Celkově tato situace souvisí s vývojem po roce 1948 (vlastenectví bylo násilně spojeno s bolševickou doktrínou) a sounáležitost s vlastí postupně u občanů vymizela. Také s vývojem po roce 1989 to není nijak slavné. Neuvážené omluvy sudetským Němcům, vstup do EU, až posedlost médií po multikultuře, devótnost politiků a sebemrskačství, vedou ke stigmatizaci slov jako je "vlast" či "národ". Kolikrát jste se, stejně jako já, setkali s míněním médií a politiků, že česká armáda od Bílé hory nikdy nebojovala? Vždyť i zrádcům se dává větší prostor než hrdinům! Češi již jakoby nebyli národem hrdinných legionářů, hudebníků, řemeslníků... V novodobém slovníku jsme spíše označováni za národ zlodějů, prospěchářů a kolaborantů!
Vlastenectví se zkrátka nenosí. Když se, jako třicetiletý, k němu veřejně hlásím, jsem skoro vždy nálepkován. V tom lepším případě patřím za podivína, v horším (paradoxně) za fašistu. Mladá generace často považuje vlastenectví za pojem z románů nebo za něco nebezpečného, co naštěstí zemřelo v minulém století. A média, svorně s politiky, je v tom bohužel převážně podporují. Toto potírání vlastenectví vstupuje také do neziskové scény, kde jsme se například v našem sdružení s diskriminací setkali už několikrát.
Přestože tato má úvaha vyznívá snad pesimisticky, mám i přesto optimistický pohled na budoucnost. Český národ zatím vždy pozvedl hlavu. A to nám bylo několikrát i podstatně hůře. Také Evropská unie v současném Německo - Francouzském mocenském pojetí, která se pomalu stává novodobým "žalářem národů", snad svým protivlasteneckým tlakem oživí národní jednotu.
Jestli se tomu tak stane, bude to také zásluhou odbojářů, kteří byli ochotni položit své životy za vlast a demokracii. Jim tedy věnuji k 60. výročí vítězství nad nacismem tuto svou úvahu.
Petr Tryščuk
předseda občanského sdružení Vlastenecký klub
převzato z časopisu Národní osvobození vydávaného Českým svazem bojovníků za svobodu a Československou obcí legionářskou