Kdo je vítězem 2. světové války?
Ani se to nezdá, ale od konce nejhoršího konfliktu v lidských dějinách zanedlouho uběhne šedesát let. Doba, zdající se na první pohled velice krátká na to, kolik se toho v tomto časovém rozmezí odehrálo. 20. století, respektive jeho druhá polovina vůbec nemá, co se týče množství událostí a zvratů v souvislosti s relativně krátkým časem v dějinách obdoby. A právě 2. světová válka, je, ať se nám to líbí či ne, nejklíčovější událostí 20. století.
Obecně se uznává, že 2. světovou válku rozpoutalo Německo. Nebuďme však tak krátkozrací a přiznejme velký podíl viny i SSSR a také neopomeňme slabost a nerozhodnost západu (Francie) a např. jeho politiku „usmiřování“, kteréžto činy mají na počátek tohoto světového konfliktu obrovský vliv.
Jistě, stály proti sobě především dvě totalitní síly, můžeme polemizovat, zda SSSR byl horší, ale západním mocnostem tehdy (poté, co jim Hitler vyhlásil válku) nic jiného, než se spojit Stalinem, nezbývalo. Sice jsou krásné obrázky ruských tanků, ověnčených květinami, v ulicích Prahy, ale má to jeden háček. Tito vojáci možná i věřili tomu, že nás osvobozují, ale myslíte si, že sovětskému politbyru záleželo na našem osudu? Nikoli, Stalin neměl záměr nás osvobodit v pravém slova smyslu, akorát odvezl hnědou diktaturu a přivezl rudou. To, že celá země nebyla osvobozena Američany a Brity, to že došlo k tzv. demarkační čáře, považuji za velkou chybu a selhání západních mocností na Jaltě a v Postupimi.
Sám si vážím hrdinství prostých sovětských vojáků, stejně jako vojáků německých, vážím si všech hrdinů bojujících v druhé světové válce, ať již byli na jakékoli straně, těch, kteří šli hrdinně často do beznadějných bojů, těch, kdo museli nasadit vlastní život za zvrhlé plány svých vůdců. Jistě, namítnete že například Němci sloužili nacistické straně a tím i zlu. Ale nebyli rudoarmějci také třeba v komunistické straně? Víte, je třeba rozlišovat jednu základní věc. Člověk třeba mohl být v nacistické straně, dokonce to mohl být silný německý patriot a odpůrce komunismu, proč ho ale odsuzovat jen za to? Pokud ten člověk nevraždil v koncentračních táborech a nepodílel se na ostatních zvěrstvech, proč ho zavrhovat jako zločince jen proto, že byl třeba v SS. Je rozdíl mezi tím, zda sloužil třeba v eskadrách smrti Einsatzgruppen, nebo u tankové divize. Stejně tak můžeme považovat za „zločince“ vojáka rudé armády, který byl v komunistické straně, nepodílel se na stalinistických zvěrstvech a byl třeba v nějaké elitní jednotce, jen kvůli příslušnosti ke straně. To je hloupost. Tyto věci se nedají poměřovat z dnešního hlediska. Začněme konečně druhou světovou válku posuzovat historicky, bez nánosu propagandy a zášti, ať už rudé, hnědé, či jiné. Uleví se tak nám i jiným.
Druhá světová válka je mimo to nesmírně historicky zajímavé téma. Už samotná svádí k různým hypotetickým scénářům typu „co by, kdyby…“ S odstupem času skutečně vidíme mnoho věcí, které se dle našeho mínění stát neměly, či nemusely, máme tendenci psát scénáře, jak vše mohlo dopadnout lépe, či hůře, názorů je mnoho. To si můžeme myslet, jak by vše nakonec dopadlo, kdyby mocnosti např. zasáhly proti obsazení Porýní, kdybychom se bránili, či že by např. Německo neskončilo tak špatně, kdyby se v roce 1944 povedl atentát na Hitlera. Často také slýchám názory typu, kdyby někdo odstranil Hitlera dříve, k nástupu nacismu a druhé světové válce by nedošlo. Víte, ale já si myslím, že to všechno mělo hluboké kořeny v historii a nepadalo to s jedinou osobou. Některé procesy jsou v historii nastartované a zvrátit se bohužel nedají.
Položme si však otázku, kdo tuto válku vlastně vyhrál, při pohledu do učebnic a na holá fakta se to zdá jasné, západní spojenci a SSSR. To je však vojenské vítězství. Jistě, mnozí namítnou že se „hraje“ jen a pouze právě na to. A mají vlastně pravdu. Nechci zde filozofovat nad nějakým morálním vítězstvím, ale je pravdou, že v určitých aspektech u určitých států se dnes zdá, že můžeme pozorovat jistý „nárůst křidélek“ provázený však velkými paradoxy (ke kterým se dostanu níže). Měl jsem na mysli samozřejmě Německo. Hitlerův plán na centralizaci Evropy, na unifikaci pod záštitou Gross Deutsches Reich se nevydařil, dnes však vyrůstá jeho ekvivalent ve formě Evropské unie, směřující k „superstrátu“. Ač již samozřejmě dnešní federalizační plány nemají explicitně nic společného s plány nacistickými (antisemitismus, rasismus apod. se v nich nevyskytují) ale jistá podobnost a především fakt, že jsou dnešní unifikační plány do jisté míry inspirovány plány nacistickými, tu je. Tyto plány jsou dílem, především Německa, které dnes vycítilo šanci opět vládnout Evropě, nikoli totalitně, ale na první pohled přehnaně demokraticky, přehnaně ve smyslu vytváření norem, také ústav a regulací svazující národní státy stále více do jednoho centra a v konečné fázi demokracii naopak škodící.
Paradoxem je, že ti, kterým by podle významu původní ideologie o jejíž restauraci se snaží (tj. neonacisté) mělo jít o „sjednocení Evropy“, naopak proti tomuto projektu taktéž bojují a jejich činnost již není vázána na „Germánii“, ale naopak široce internacionálně spolupracují.
Vše se obrátilo. Protistátní a protinárodní věci které byly snahami nacistů za války, dnes neslýcháme z úst neonacistů, nýbrž úplně někoho jiného. Proto také například mnoho sudetských Němců, kterým dnes u nás očividně pookřálo, sami odsuzují neonacisty a jelikož se k takové ideologii z existenčních důvodů hlásit nemůžou, vzali si mnozí z nacismu chytře jen na první pohled „nenápadné věci“ jako hitlerovský antislavismus a pangermanismus, zatímco ostatní odvrhli stranou, aby mohli být přijímáni coby demokratická instituce. Přitom jejich snahy (mluvím o naší situaci) často směřují k potlačení samotné české státnosti a revizi poválečných poměrů. Přestavují tudíž větší nebezpečí než tzv. neonacisté (kteří vlastně z možná až 90% ani neonacisty nejsou). Pokud totiž jisté krajanské sdružení s názvem SLO prohlásí, že by mělo dojít k revizi česko-německých vztahů s tím, že by se mělo uvažovat o znovuzavedení česko-německých názvů měst a obcí, očividně směřuje proti české státnosti. A proti tomu se nic nedělá. Mnozí vládní činitelé sice (třeba i v předvečer oslav konce války) budou mluvit o nutnosti boje proti těm, kdo chtějí tyto poměry zpět, ale myslí tím monitorování různých rádoby nebezpečných koncertů a akcí, což je hloupost, opravdové nebezpečí se skrývá jinde.
Druhým meritem věci jsou komunisté. Očividně je jejich podíl (zejména českých komunistů, nepočítáme-li prosté odbojáře, pouze souhlasící s komunistickou ideologií) v porovnání s podílem na osvobození ze strany demokratického odboje a londýnské emigrace, malý. Jak jsem již poznamenal, prostí sovětští vojáci možná věřili tomu, že nás osvobozují, pro sovětské politbyro jsme však představovali jen další mocenskou sféru zájmu. A čeští komunisté vedení Gottwaldem jim v Moskvě nadšeně sekundovali. Moskevská emigrace se nepodílela na vojenských operacích, nepodporovala žádné třeba diverzní akce, narozdíl od londýnského exilu. Ironií osudu je, že potom právě bohužel komunisté, slízli všechnu smetanu vítězů. Vzpomeňme si ale také na rétoriku bolševiků z doby předválečné. Radování se z toho, že Hitlerovo vítězství v r. 1933 znamená konec „zápaďáckému“ imperialismu, oslavování pádu Francie v roce 1940, na začátku okupace proklamovaná nutnost boje proti zrádci Benešovi, nikoli proti okupantům, mluví za vše.
Komunisté se dnes čas od času snaží využívat nacionální populismus a zjevně se jim to daří. Vystupují například v kauzách se sudetskými Němci okázale vlastenecky, jako jediní ochránci práv českého národa a nezpochybnitelnosti výsledků druhé světové války. Přitom oni sami nahrávali okupantům do karet. Ostatně, nemusíme uvažovat moc hluboce, vzpomeňme na paktování se SSSR s Třetí říší, poválečné nábory gestapáků do STB a hned nám může být jasné, údajné vlastenectví KSČ a to, jak to ona jediná údajně „myslela dobře“.
V souvislosti s oslavami konce 2. světové války je nutné samozřejmě vzpomenout na hrdiny, položivší v této válce život (R.I.P.) a zasalutovat těm, kteří stále žijí. V naší souvislosti vzpomeňme také na domácí hrdiny, odbojáře, ale také kontroverzní hrdiny, jako třeba vojáky Ruské osvobozenecké armády. Pohled na ně byl zcela pokřiven 40 lety bolševické propagandy. Je jim vyčítáno, že se paktovali s Hitlerem, přitom je jejich podíl na osvobození Prahy obrovský. Sám Generál Vlasov měl k nacismu mnoho výhrad, jelikož však bojoval za svou vlast, kterou devastovala rudá saň, s kým se měl v boji proti Stalinovi spojit? Nevidím v tom žádný problém. Někdy prostě musíme volit nějakou (zpravidla menší) variantu zla, když se všechny ostatní naděje vytratí.
Druhá světová válka zůstane dlouho otevřeným tématem, sám se trochu děsím toho, co všechno vyjde najevo, až se někdy v budoucnu definitivně otevřou britské válečné archivy. Svým způsobem a z dnešního pohledu na této válce něco získal (ale samozřejmě v porovnání s tím mnoho ztratil) každý ze zúčastněných. Je stále ještě mnoho nevyřešených křivd z té doby (příklad sovětská okupace Pobaltí, která dnes v souvislosti s 60.výročím vyvolává spory) a také mnoho zapomenutých a nedoceněných věcí.
Každopádně je druhá světová válka velmi významným mezníkem, který z velké části ovlivnil chod dějin a ještě dodnes doznívá a pravděpodobně ještě dlouho doznívat bude.
Oslavme tedy 60. výročí konce 2.světové války, vzpomeňme na mnohé a přejme si, aby se žádné podobné konflikty již nekonaly.