Proč by měl být v dalších pěti letech českým prezidentem Václav Klaus
Tak jsem se mýlil. Ne ve Václavu Klausovi: jenom jsem si myslel, že letošní prezidentská volba proběhne v nepoměrně větším klidu než ta před pěti lety. Kategorické požadování veřejné volby je jen průhledný populistický trik. Jiří Paroubek má buď strach z nesvornosti vlastního stranického „mančaftu“, nebo jsou obstrukce kolem zítřejší volby beranidlem, které má rozbít již tak křehkou vládní koalici, v níž beztak jedni táhnou hot a druzí čehý. Nebo obojí. Představa, že to někdo z ODS v touze po návratu mileného vůdce do čela strany hérostratovsky hodí Švejnarovi, patří do kategorie komiksově úsměvných. Volba prezidenta by měla zůstat samozřejmě tajná. V zastupitelské demokracii jsou poslanci našimi zastupiteli, ne našimi „zaměstnanci“ nebo dokonce lokaji. Uložíme-li si peníze v bance, nechodíme ředitele ani o svátcích kontrolovat, jak s nimi nakládá.
Důvodů, proč by měl Václav Klaus znovu zvolen prezidentem České republiky, je více. První, negativní, je ten, že v Janu Švejnarovi nemá při vší úctě důstojného protikandidáta. Ten se mezitím stihl už několikrát docela slušně odbourat a umanutost těch, kdo s jeho kandidaturou přišli je jen přímo úměrná jejich odvetnému záští vůči stávajícímu prezidentovi.
V posledních deseti letech byl Václav Klaus už několikrát veřejně „pohřbíván“: po sarajevském atentátu, po prohraných volbách ODS v roce 2002. Před desíti lety jej posílal do politického důchodu o čtvrtstoletí starší Pavel Tigrid. Naposledy Václava Klause vyexpedoval do národního Pantheonu tuto středu Jiří Paroubek při diskusi v poslaneckém klubu ČSSD. Nechci generalizovat, ale stalo se už specificky českou nemocí posílat lidi v politicky produktivním věku do penze a vkládat veškerou naději do samotné změny jako takové. Těžko říci, nakolik i tady jde jen o účelový politický trik. Někteří lidé Václavu Klausovi do smrti smrťoucí neodpustí, jak jim v roce 1990 vyfoukl Občanské fórum. Neelitářsky, ale právě iniciativou zdola, a posléze založením zcela standardní politické strany. Nejsem nekritickým obdivovatelem Václava Klause, vadí mi například, že se takový nesporný duch jako on nedokázal oprostit od národoveckých klišé z předminulého století. Zde však jeho síla netkví.
Čtu teď po letech znovu knihu Jacquesa Maritaina Člověk a stát, jíž mohu děkovat za to, že mne až tak moc nešokovalo to, s čím přišel Václav Klaus začerstva hned při Listopadové revoluci a co sám provokativně definoval jako kapitalismus bez přívlastků. Jistě, koště se několikrát nepříjemně vymklo čarodějovu učni z rukou, ale i tak by bez Václava Klause naše „cesta z otroctví“ ustrnula někde ve své čtvrtině. A bylo by krajně neekonomické ho odklízet do věčných skladišť minulosti, byť to bylo na piedestal. Václav Klaus zůstává pro mne, a nejen pro mne, jedním ze symbolů naší revoluce. A také jednou z viditelných záruk její kontinuity, a to právě coby prezident. Funkcí prezidenta není být kladečem věnců, i když ji na něco podobného lze zredukovat. Obávám se, že v případě Klausova stávajícího protikandidáta by také příliš okatě čouhaly nitě vedoucí k rukám jeho vodičů.
LN 8.2. 2008