Kouření v hospodách a "svoboda dýchat čistý vzduch"
Častým tvrzením těch, kdo prosazují státem nařízený zákaz kouření ve všech hospodách a restauracích, je, že takové opatření "neomezuje svobodu", nýbrž naopak chrání svobodu nekuřáků "dýchat čistý vzduch". Může vlastník hospody tím, že ve svém podniku hostům nezakáže kouřit, vskutku porušit toto údajné právo nekuřáků dýchat čistý vzduch v jeho hospodě?
MUDr. Eva Králíková, CSc., vedoucí Poradny pro odvykání kouření při 1. LF UK a známá bojovnice proti kouření, se v tomto rozhovoru neohroženě pustila na pole politické filosofie:
Západní země kouření vskutku zásadně omezují a většina zemí Evropské unie přijme v dohledné době zákaz kouření ve všech veřejných prostorách (rozumněj v hospodách a restauracích, moje pozn.). Když se podíváme na východ, tak tam se kouří vesele dál. Doufejme, že my se připojíme k vyspělým zemím EU. Ráda bych zdůraznila, že takové opatření není zaměřené proti kuřákům, ale na obranu nekuřáků, kteří tvoří dvě třetiny populace. Na tom není nic agresivního ani svobodu omezujícího, právě naopak. Doposud omezují kuřáci svobodu dýchat čistý vzduch těm ostatním.
Ponechme stranou oblíbený rétorický trik zastánců té či oné nejnovější vládní intervence, totiž poukaz na to, že "vyspělé" země EU to či ono opatření již dávno přijaly, zatímco my, "barbaři z Východu", jsme v tomto směru sto let za opicemi.
Otázka zní: může existovat něco jako právo nikdy a nikde nebýt obtěžován cigaretovým dýmem? Předně je třeba si povšimnout, že kuřák si může v hospodě svůj zlozvyk dopřát jen se souhlasem vlastníka podniku - kdyby si zapálil cigaretu v hospodě proti vůli majitele, porušil by tím nepochybně jeho vlastnická práva. Ve skutečnosti tedy podstatou věci je, zda vlastník hospody tím, že nezakáže ve své hospodě kouření, poruší svobodu svých hostů či zaměstnanců "dýchat čistý vzduch".
Odpověď je pochopitelně taková, že tomu tak v žádném případě není. Vlastník nikoho nenutí a ani nutit nemůže, aby jeho hostinec navštívil. Pouze spotřebitelům nabízí své služby a pokud někdo dobrovolně na jeho nabídku přistoupí a jeho služeb využije, dává tím najevo, že mu zakouřený prostor nevadí, resp. že jím očekávaný užitek z navštívení hospody převyšuje jakoukoli ztrátu na užitku vyplývající z faktu, že se v hospodě kouří. Podobně vlastník nemůže nikoho nutit k tomu, aby se v jeho zakouřené hospodě nechal najmout jako číšník. Tak maximálně může zájemcům učinit natolik atraktivní nabídku, že budou ochotni v zakouřené hospodě pracovat, neboť je to pro ně výhodnější, než jakákoli jiná alternativa, kterou mohli či mohou využít.
Každý má zajisté nezadatelné právo nenavštěvovat zakouřené hospody a nenechat se najmout k práci v takových podnicích. Každý má také plné právo založit si hospodu vlastní, kde kouření striktně zakáže a pustí se tak do souteže s kuřáckými hospodami. Nikdo ovšem nemá právo na to, aby se nikdy v žádné hospodě, kterou navštíví, nekouřilo, stejně jako nemá právo kupř. na to, aby se v žádné hospodě nikdy nepouštěl přímý přenos soutěže "Česko hledá Superstar" (že by šlo ze strany vlastníka o porušování svobody zákazníků nesledovat "pokleslé" televizní zábavní pořady?).
V neposlední řadě je třeba konstatovat, že kdyby existovalo něco jako "svoboda dýchat čistý vzduch" ve smyslu naznačeném Králíkovou, pak by kouření muselo být zakázáno úplně všude (snad s výjimkou odlehlých pustin, kde široko daleko není živáčka), neboť kupř. i člověk, který si zapálí cigaretu ve svém vlastním bytě za přítomnosti hosta, by tím porušil jeho "svobodu dýchat čistý vzduch". Je tu také otázkou, zda ten, kdo tvrdí, že vlastník hospody tím, že povolí ve svém podniku kouření, porušuje "svobodu" nekuřáků, není logikou svého argumentu nucen dojít k závěru, že vlastník hospody, který čepuje ve svém zařízení pivo, porušuje svobodu abstinentů "nečichat pivní výpary" a "neposlouchat pivní blábolení".
"Zajímavá" je také odpověď Králíkové na dotaz redaktora, čím si vysvětluje rostoucí počet kuřaček z řad mladých žen:
Je to zřejmě důsledek marketingu tabákových výrobců, kteří se na dívky a ženy cíleně zaměřují. Reklama se jim a nikoli bezúspěšně pokouší namluvit, že když budou kouřit, budou úspěšné, moderní, krásné, štíhlé, oblíbené, zatímco v zásadě je pravdou pravý opak. Budou závislé a bude jim páchnout z úst, budou mít špatnou pleť.
Pominu fakt, že reklam na tabákové produkty je ve všech médiích stále méně, zatímco počet mladých kuřaček stále roste, jakož i fakt, že v těchto reklamách typicky vystupují muži. Pominu také fakt, že takřka každý den je mládež i širší populace doslova bombardována zprávami o škodlivosti kouření (aktivního i "pasivního"), kde jsou rizika kouření zdůrazňována více než dostatečně (a mnohdy i přeháněna). Zajímalo by mě ovšem, jak si tedy Králíková vysvětluje strmý růst obliby marihuany u mládeže, když zde žádná reklama, která by mladistvým cokoli "namlouvala", neexistuje. Krom toho se domnívám, že každý, kdo tvrdí, že existuje jednoznačná korelace mezi reklamou a spotřebu cigaret, se musí vypořádat se zkušeností států někdejšího socialistického bloku: reklama na cigarety se v médiích prakticky nevyskytovala, přesto se kouřilo takříkajíc o sto šest.
Nemůžu se zbavit dojmu, že tu Králíková prostě blábolí. Chce- li holt někdo stůj co stůj vykořenit zlo z kořenů (kouření), pak se zřejmě chtě nechtě musí řídit heslem "účel světí prostředky". Je pravděpodobně jen otázkou času, než Králíková a spol. vystoupí s požadavkem, aby se ze všech knih, filmů a dalších uměleckých děl "vyretušovaly" pasáže, kde některý z kladných hrdinů kouří. Jeden jediný doutník v ústech Jamese Bonda je zřejmě účinnější, než stohy papíru popsané protikuřáckou propagandou...
www.libinst.cz