Francie a Německo rozkládají Evropskou unii
Předsedové vlád 25 zemí EU se na zasedání Rady na konci března dohodli, že nepřipustí liberalizaci obchodu se službami mezi členskými státy a že usnadní porušování paktu stability, který zemím s eurem omezuje možnost zadlužovat se na úkor ostatních.
Summit zřetelně ukázal, v čem je zakopaný pes naší nespokojenosti s celkovým rámcem fungování EU, včetně navržené evropské ústavy. Rozhodnutí, která padla na summitu totiž bez možnosti jakéhokoliv alternativního výkladu dokazují, že rovnost v EU neexistuje. Ba dokonce, že nadřazenost jedněch nad druhými se ventiluje zcela bez skrupulí, přesně v duchu dnes již slavného Chiracova výroku „měli jste (a stále máte) možnost mlčet“.
Je již zbytečné popisovat, jak nedodržení paktu stability v zemičce jménem Portugalsko vyvolalo oprávněný trest a jak totéž v zemích jménem Francie a Německo znamenalo změnu pravidel tohoto paktu a trest žádný.
Stejně tak by sotva mohl portugalský (nebo český) premiér s odkazem na demonstrace doma jednoduše smést se stolu liberalizační směrnici, zatímco ostatních 24 zemí by jen němě přihlíželo.
Velké země řídí Unii podle svých zájmů. Jestli toto není jasné všem, včetně těch největších eurofilů, tak opravdu trpí chronickou slepotou. A stejně tak je zřejmé, že čím více kompetencí bude EU mít, tím více a častěji budou malé země nuceny na základě tohoto modelu podřizovat se zájmům těch velkých. To je snad též evidentní – tak kupříkladu, dokud nebylo euro, mohlo být ostatním zemím vcelku jedno, jak hospodaří Německo nebo Francie. Teď už ne, protože díky společné měně vyváží tyto země své problémy do celé eurozóny. A co mohou proti tomu dělat? Nic, mlčet.
Závěr, který z posledního jednání premiérů dělají mnozí eurooptimisté, totiž že se ukázalo, že EU je i nadále spolkem států a jejich zájmů, ne „superstátem“, je právě proto nesmyslná. Spolek nerovnoprávných států, kde ti mocní mají stále větší a větší moc, je systémem blížícím se postupně k systému kolonií, ne partnerství.
Vedeme-li dnes debatu o Evropské ústavě, pak právě toto je jádrem sporu. Ne to, zda v jejím čele je předseda nebo prezident. To jsou debaty typu kolik andělů se vejde na špičku jehly. Ústava znamená posílení unijních kompetencí obecně. Podíváme-li se na rozdělení tzv. výlučných, sdílených a doplňkových pravomocí, nemůže o tom být pochyb. Podíváme-li se na způsob hlasování, je to ještě evidentnější. Ústava v tomto bodě likviduje desítky let platný princip politické solidarity, tedy, že malost malých je kompenzována relativně většími hlasovacími právy. Síla, kterou velcí doposud využívali sice účinně, ale přece jen neoficiálně, se ústavou legalizuje.
Rozhodnutí proběhnuvšího summitu je brutální políček. Chtěl-li někdo dělat drahé kampaně vysvětlující, co je EU a k čemu ústava, tak teď již nemusí. Lepší a názornější vysvětlení nevymyslí.
Možná, že Chirac se Schröderem tímto „zachránili“ francouzské referendum. Ale stoprocentně také zaseli do myslí miliónů „malých“ Evropanů vítr. A ten, jak známo, přináší bouři.
Autor je poslancem za ODS a stínovým ministrem hospodářství
Laissez Faire, duben 2005