Česká republika nemá racionální důvody pro uznání Kosova
V neděli 17. února 2008 jihosrbská provincie Kosovo, necelých devět let od útoku států Severoatlantické aliance na Svazovou republiku Jugoslávii (neboli od tzv. "humanitární intervence" nazvané "Milosrdný anděl") jednostranně vyhlásila nezávislost. Jednotlivé státy světa teď rozhodují o tom, jak se k tomuto kroku postavit.
Největší státy NATO a EU, neohlížejíce se na někdejší podmínky příměří a rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244, které garantovaly územní celistvost Svazové republiky Jugoslávie (jejíž je Srbsko nástupcem), vyjádřily již v prvních hodinách ochotu kosovskou nezávislost uznat. Vedle Ruska, tradičního spojence Srbska, uznání naopak odmítají země, které se potýkají s etnickým separatismem nebo se jej obávají do budoucna (např. Čína, Španělsko, Slovensko, Rumunsko, Kypr). Postoj české vlády nebyl doposud příliš určitý a rozhodný, nicméně zdá se, že u ní nakonec zvítězí kosovsko-albánská "věc".
Existují pro tento postoj racionální důvody? Jsem přesvědčen, že ani v nejmenším. Měli bychom si uvědomit, kdo je pro Česko perspektivní partner. Je to země kulturně a civilizačně spřízněná, se kterou nás v minulosti poutaly velmi přátelské i spojenecké vztahy, z jejíž strany se nám nejednou dostalo v klíčových momentech podpory, a která nabízí velký potenciál pro hospodářskou spolupráci? Nebo se máme postavit na stranu ochlokracie ovládané teroristickými a mafiánskými bossy, která je světovým rájem zločinu, která patří do jiného civilizačního okruhu, a která vznikla jen díky vojenské intervenci uskutečněné v rozporu s mezinárodním právem? Domnívám se, že volba je jasná.
Zachovejme si dobré vztahy se Srbskem a dále je rozvíjejme. Současná mezinárodní situace Srbska nabízí v tomto směru obrovské možnosti, protože každá země, která vůči němu projeví vstřícnost, si okamžitě u Srbů získá obrovský kredit. Jednoznačně to ukazuje i příznivý ohlas v srbských médiích po prohlášeních prezidenta Václava Klause v nedělní Partii na Primě (17.2.).
Neměli bychom příliš rychle zapomínat na své vlastní neblahé zkušenosti s irredentou, s Mnichovem, kde se jednalo o nás bez nás (jako o Srbech v Rambouillet) a s cizími intervencemi na našem území, a být vrcholně citliví, kdykoli se dějí tyto věci jiným. Zvláště to platí, jde-li o státy a národy, se kterými jsme měli tradičně tak dobré vztahy, jako je Srbsko.
