Václav Klaus o krizi v Kosovu a o bombardování Srbska
Formulovat svůj postoj k dnešní balkánské krizi uprostřed nevídané mediální vřavy bylo nelehké. Tím méně, že jsme byli členy NATO jen několik dní, že jsme se právě stali členy organizace, do níž jsme my, myslím tím ODS- třeba na rozdíl od prezidenta Havla-od počátku jednoznačně směřovali. Ani tehdy, ani dnes to od nás nebyl konjunkturální či populistický tah, ale jasné vědomí bezpečnostních zájmů naší země. Právě pro toto vědomí jsme...vyslovili názor, že se bombardováním srbské části Jugoslávie kosovský problém nevyřeší...
Na vyřešení balkánských konfliktů-nejen kosovského- máme zájem, ale myslíme si, že jsme se členy NATO nestali proto, abychom s fangličkami mávali vojenským jednotkám, jak to činí někteří naši populističtí kolegové, pro které je všechno jasné: vyměnili jedny vlajky za druhé a teď už chtějí "držet" cokoli. Oni říkají basu. My říkáme, že jsme v alianci proto, svou malou, ale důležitou zkušeností pomohli v našem regionu vytvářet bezpečnější svět. To je zájem naší země, našich občanů...Čekal bych, že pánové Fiala s Mikšem...budou stejně jako já touto levičáckou válkou bývalých odpůrců všech válek a majitelů modrých knížek zděšeni, a že se budou stejně jako já děsit, když si přečtou slova polského ministra zahraničí Geremeka (The Washington Post, 25. dubna 1999), který řekl, že je tato válka "prvním signálem přicházejícího století, ve kterém vztahy mezi státy už nebudou založeny na respektu k suverenitě, ale na respektu k lidským právům." V takovém státě bych já žít nechtěl a budu dělat maximum pro to, aby nenastal. A určitě to nebudu dělat proto, že bych nedoceňoval lidská práva nebo proto, že si tím polepším nebo pohorším na žebříčku popularity. A už vůbec ne pro to, zda budu pochválen tím či oním naším novinářem či politikem, který jinak dělá všechno, aby mne vymazal z povrchu zemského.
(6. 5. 1999)
Není pravda, že je vyjádření nesouhlasu s bombardováním Jugoslávie snadným, oportunním a snad dokonce zbabělým postojem, jak se nám dnes někteří naši politici a žurnalisté snaží namluvit. Jde naopak o vyjádření složité a spíše odvážné, protože jde o vyjádření do značné míry nepopulární...Někteří z nás zapomínají, že už nejsme ve Varšavské smlouvě. Tehdy bylo jedinou možnou věcí souhlasit se vším, co za nás náš velký bratr rozhodl- např. zásah v Afghánistánu. Právě proto, že máme tyto zkušenosti, musíme musíme velmi pečlivě vážit každé slovo, každý svůj postoj, každé své rozhodnutí...Je velmi snadné a pro mnohé dokonce i romantické křičet "Hurá na ně!". Kdo ale uvažuje jen trochu realisticky, ví, že se bombardováním situace nevyřeší. A to dokonce ani tehdy, kdyby bombardování přimělo Miloševiče podepsat "mírovou smlouvu". půjde ve skutečnosti jen o kapitulaci, s níž se Srbové fakticky nikdy nesmíří a tím vznikne na Balkáně místo dalšího budoucího konfliktu...
Jsme členy NATO a naše členství vyžaduje naši loajalitu. Jenže loajalita není souhlas za každou cenu a není bezpodmínečný souhlas vždy a se vším. Navíc platí, že každý člověk má v sobě skryto více loajalit a ty mohou být leckdy v rozporu. Je směšné nazývat to izolacionismem, panslavismem, národním socialismem-jak nám někdo předhazuje...Ať už si o tom všem myslíme cokoli, a ať už si myslíme cokoli o Miloševičovi (a já si nemyslím nic dobrého), měli bychom to brát v úvahu. Opravdu se nejedná o boj proti "válečnému zločinci Miloševičovi", ale o boj proti všemu srbskému obyvatelstvu...
Ti, kteří útok na Jugoslávii bez přemýšlení obhajují a kteří obviňují nositele jiného názoru z neloajality k NATO, jsou nejen tragicky nezodpovědní vzhledem k zájmům vlastní země, ale protiřečí si také "ideově". Jsou to většinou právě oni, kdo se jindy tak hlasitě zastávají názorů "minoritních" členů všech společenstev. Teď na to zapomínají...Primitivní antirusismus stejně jako zaslepený amerikanismus jsou jen jinými stranami téže mince. Na čí straně konfliktu stojíme v základním ideovém konfliktu dvacátého století, je jasné. Jenom si nenamlouvejme, že právě o sporu o mezi komunismem a svobodou je dnešní konflikt v Kosovu. Názory nemusí být nutně správné jen proto, že je vyslovily naše spřátelené velmoci a že jiný názor mají státy, které mezi naše nejbližší spojence nepočítáme. Nebudeme jednat dospěle, dokud si na samostatné postoje po půlstoletí povinného přikyvování "mocným spojencům" konečně nezvykneme. Teď k tomu máme dobrou příležitost.
(29. 3. 1999)