O co jde všem „antikomunistům“, Mejstříkům a Šináglům?
Příležitost výročí únorového puče a také nedávné projevy našeho „známého antikomunisty“ Martina Mejstříka mě přiměli napsat krátkou úvahu na téma, nad nímž se již delší dobu zamýšlím. O co vlastně jde oné nepříliš početné, zato mediálně velmi oblíbené skupině tzv. „antikomunistů“, jejichž dá se říci hlavní životní náplní je urputný boj za zákaz KSČM, popřípadě šíření hysterických konspiračních teorií poukazujících na to, kdo všechno byl před revolucí členem KSČ či agentem StB a snažících se dokázat, že za vším v současné politice stojí spiknutí bývalých estébáků a komunistických exponentů?
Jakožto člověk s liberálně-konzervativním smýšlením pocházející z rodiny, jež si s komunisty ani StB nikdy nezadala, ba naopak, i v dobách nejtužší normalizace si mí rodiče i prarodiče zachovávali zdravý odstup a antikomunistické smýšlení, jsem vždy bojoval a budu bojovat proti každé politické síle, která se snaží jakoukoli cestou a pod jakýmkoli názvem ukrajovat z našich občanských svobod.
Co mě však zaráží je, že mnozí dnešní tzv. „antikomunisté“ (mezi něž patří i mnoho tzv. „disidentů“ z dob totality) nemají vůbec ponětí o tom, co to svoboda je a o jaké základní hodnoty se opírá a spíše, než aby přemýšleli o podstatě toho, či onoho politického sporu a racionálně se zamýšleli nad jeho reálnými dopady, dávají zcela bezmyšlenkovitě přednost jednoduchému nálepkování a černobílému dělení světa na „komunisty“ a „antikomunisty“.
Tito lidé, žijící stále ve virtuální realitě doby kdysi před pádem železné opony trpí utkvělou myšlenkou, že největším nebezpečím na současné politické scéně je KSČM, která jen čeká na svou příležitost, aby uskutečnila stejný převrat, jako v únoru 1948 a kohorty jejích překabátěných agentů v ostatních stranách, aby se k nim zrádně přidali. K jejich oblíbeným myšlenkám také patří neustálé dělení světa na Západ a Východ. Evropská unie, jakožto symbol Západu a demokracie v myslích těchto jedinců je potom absolutním dobrem, které my, komunisty prolezlý a politicky nekulturní národ musíme bez výhrad přijmout a naopak jakýkoli pokus byť jen o ryze ekonomickou a oboustranně výhodnou spolupráci s některou ze zemí bývalého Východního bloku je vykládán jako kryptokomunistický manýr „estébáckých pohrobků“, kteří se snaží znovu vydat naši vlast na pospas vlivu zlovolných Rusů.
Jak se však zdá, těmto lidem unikají základní politické souvislosti dnešní doby. Uniká jim především fakt, že komunismus ve své tradiční podobě dospěl ke svému „duchovnímu“ konci a rozhodl se pro svojí vlastní dekonstrukci. Nebyli to ani samizdatoví disidenti, ani zástup nadšených studentů, ani aktéři generální stávky, kdo se zasloužil o pád komunismu. Komunismus totiž porazil sám sebe, neboť jeho další udržování při životě přestalo dávat smysl pro samotné jeho vůdce.
Pokud jde o fenomén KSČM a podobných stran v jiných postkomunistických zemích, jedná se podle mě o jev velmi okrajový. Jistě namítnete, že KSČM získala 14% ve volbách, nicméně je nutné si uvědomit, kdo tuto stranu volí. Její voličskou základnu většinou tvoří buďto lidé na okraji společnosti, nebo jedinci, kteří před listopadem tak či onak profitovali z tehdejšího uspořádání a v dnešní době se cítí zhrzeni a zneuznáni. Jen zřídka se příznivcem této strany stane někdo s větším myšlenkovým či ekonomickým vlivem na dnešní společnost. Proto jsme svědky toho, že ačkoliv komunisté mají své pevné zastoupení v parlamentu, jsou politicky izolováni a mají téměř nulový koaliční potenciál. A jelikož se (na úrovni stranických špiček) jedná o lidi vesměs inteligentní a racionální, tuto skutečnost si dobře uvědomují a myslím, že o žádném převzetí moci již dávno neuvažují. Maximálně jim totiž vyhovuje role, do které sami sebe situují, tedy role vždy opozičního, „konstruktivního“ a „státotvorného“ kritika všeho, se svými 10–15 procenty hlasů jistými.
Vraťme se však k jejich zavilým nepřátelům, tedy všemožným Mejstříkům, Šináglům a podobným individuím, kteří se (možná v naivní víře, možná z trochu nejapného kalkulu a touhy zviditelnit se) tváří, jako bojovníci za svobodu a demokracii a kromě KSČM si berou na paškál lidi napříč politickým spektrem a poukazují na jejich někdejší údajnou kolaboraci s komunistickým režimem. Paradoxně (a možná úmyslně), jejich nejčastějšími terči jsou lidé s pravicovým a liberálním smýšlením, tedy lidé, kteří v politice hájí principy svobodné společnosti, které jsou pravým opakem toho, co je podstatou komunistické ideologie. Naproti tomu jsou tito „antikomunisté“ obvykle zanícenými propagátory novodobých, utopických a svobodu oklešťujících ideologií, které jsou ovšem velmi populární a jsou oblečené do moderní, „zápaďácké“ terminologie. Jak snadné je být disidentem proti komunismu v době, kdy je tato ideologie mrtvá, nemoderní a v kruté nemilosti médií, navíc pro toho, kdo se tak ochotně a bezmyšlenkovitě chytá všemožných módních levicových pop-ideologií, které jsou mediálně v kursu a co víc – jsou ze „Západu“.
Společným rysem těchto lidí je, že se odmítají zabývat myšlenkami, konkrétními návrhy či konkrétní diskusí na téma svobodné společnosti. Těmto lidem obvykle chybí elementární pojem o dělbě moci ve státě, která je základním předpokladem fungování demokracie, nezajímá je respekt k soukromému vlastnictví, výše daní či stav svobody podnikání. Nechává je chladnými fakt, že dochází k přerozdělování 50% HDP (tedy poloviční to, čemu já říkám komunismus), nevadí jim, že Evropská unie, která je pro ně symbolem pokroku a demokracie naprosto nerespektuje dělbu moci a pošlapává základní občanské svobody, jako je svoboda projevu a svoboda podnikání. Hlavně, abychom z parlamentu odstranili tu stranu, která se jmenuje Komunistická.
Napadlo mě, čistě hypoteticky, představit si chování všech těch Mejstříků a Šináglů v únoru 1948. Vsadím se, že většina z nich by v této situaci s nadšeným pokřikem podporovala „spojené pokrokové síly antifašistické Národní fronty“, zuřivě by demonstrovala za důraznou denacifikaci národa a s heroickým výrazem pronásledovaných disidentů by na náměstích vykřikovala, jak je demokracie v ČSR ohrožována spiknutím bývalých nacistických kolaborantů a jak je třeba, co nejdříve a bezvýhradně se odevzdat do náruče našich pokrokových východních osvoboditelů. Každý, kdo by v té chvíli volal po spolupráci se Západem by byl „fašistický pohrobek zrádného Západu“, který se snaží naši zem vrhnout zpět do náruče Němců a jejich neméně zlých imperialistických kolegů.
Co z toho všeho vyplývá? V žádné době, v žádné politické situaci, není radno věřit bojovníkům bitev dávno dobojovaných. Jakkoli je mi komunistická ideologie odporná, není zdaleka jediným nepřítelem, majícím zálusk na naše občanské svobody. Ba naopak, lze o ní říci, že je ideologií již (téměř) mrtvou. To však nelze říct o celé řadě dalších totalitarismů, neméně levicových a neméně kolektivistických, avšak zahalených do růžového oparu módních a líbivě znějících frází. Jejich důležitým rysem a zároveň hlavní odlišností od komunismu je, že jejich prostředkem převzetí moci není revoluce, nýbrž evoluce. K oklešťování občanských svobod tak dochází pomalu, nenásilně, za zdánlivého společenského konsensu a za bouřlivého potlesku všech ideologických hujerů postmoderní doby. Mezi ně patří i naši oblíbení „antikomunisté“. Naopak lidé, mezi něž patří např. prezident Václav Klaus, kteří tyto nové totalitářské nástrahy dokáží identifikovat, jsou, jako tomu bylo ostatně vždy, v menšině a jsou oblíbeným terčem útoků všech rádoby bojovníků za svobodu a demokracii. Tito „bojovníci“ jsou však ve skutečnosti pouze myšlenkově vyprázdnění jedinci, kteří cítí neodolatelnou potřebu zviditelnit se a proti něčemu bojovat, avšak bojují tak maximálně s větrnými mlýny, přičemž se velmi obskurním způsobem vozí na všech dostupných módních vlnách.