Od klimatického alarmismu ke klimatickému realismu
Vážený pane předsedo, dámy a pánové,
dovolte mi, abych nejdříve poděkoval organizátorům této důležité konference za to, že ji uskutečnili a že pozvali i jednoho politicky nekorektního politika za střední Evropy, aby zde promluvil. Věřím, že tato akce významně přispěje k posunu od iracionálního klimatického alarmismu k tolik potřebnému klimatickému realismu.
Po dvou dnech plných projevů a diskuzí je obtížné přijít s něčím zcela novým. Pokud se nemýlím, jsem zde jediným řečníkem z bývalé komunistické země a pokusím se tuto komparativní – paradoxně – výhodu, nikoli nevýhodu, využít. Každý z nás má jistě své zkušenosti, předsudky a preference. Ty moje jsou nevyhnutelně spojeny se tím, že jsem většinu svého života strávil v komunismu. Před týdnem jsem vystoupil na Pražském hradě s projevem na oficiálním shromáždění, připomínajícím 60. výročí komunistického převratu v Československu v roce 1948. Jeden z argumentů v mém projevu zněl takto: „budoucí nebezpečí nepřijdou z té samé ideologie, která způsobila únor 48. Budou s ní však mít – i přes jiný název a některé odlišné vnější znaky – shodnou podstatu: budou mít líbivou, patetickou, jednotlivce přesahující, na první pohled ušlechtile znějící, ve jménu dobra člověka či pokroku vystupující myšlenku, a její stoupenci budou mít sebevědomí tvrdit, že je pro její realizaci oprávněné člověka a jeho svobodu obětovat.“ Na mysli jsem měl, samozřejmě, environmentalismus a jeho v současnosti nejsilnější verzi, klimatický alarmismus.
Tato moje obava je příčinou mé angažovanosti v debatě o klimatických změnách, a je důvodem, proč jsem v září 2007 na Konferenci OSN o klimatických změnách jako jediná hlava státu otevřeně a explicitně zpochybnil současnou oteplovací hysterii. Můj stěžejní argument byl v podstatě formulován v podtitulu mé nedávno publikované knihy k tomuto tématu: „Co je ohroženo: klima nebo svoboda?“ Má odpověď je jasná a rezolutní: „ohrožena je svoboda.“ A mohu dodat „a prosperita“.Frustruje mne, že vše již bylo řečeno a publikováno, že všechny racionální argumenty již byly uplatněny, a že to přesto nestačí. Globálně oteplovací alarmismus přetrvává. Musíme se proto soustředit (ať už zde nebo jinde) nejen na přidávání nových argumentů k těm, které jsou již známé, ale také na získávání dalších stoupenců našich názorů. Nepřekonatelný problém spočívá podle mne v politickém populismu zastánců tohoto alarmismu a v jejich neochotě naslouchat argumentům. Navzdory veřejným funkcím, které zastávají, maximalizují tito lidé svůj vlastní soukromý užitek, přičemž tento jejich užitek není žádným veřejným „dobrem“, ale věcí čistě osobní – jde o moc, prestiž, kariéru, peněžní příjmy, atd. Tyto lidi motivovat jinak je těžké. Jediné řešení je co nejvíce omezit jejich moc nad našimi životy. To je však na jinou diskusi.
Opětovně se musíme zabývat jednoduchými otázkami, které již byly mnohokrát – zde i jinde – diskutovány.
1) Existuje statisticky významné globální oteplování?
2) Pokud ano, je způsobeno člověkem?
3) Pokud bychom se rozhodli, že mu chceme zabránit, je něco, co s tím člověk vůbec může udělat?
4) Má nás možné mírné zvyšování teplot vůbec trápit?
Odpovědi na tyto otázky známe a významně k nim přispěli i někteří účastníci této konference. Přesto si nejsem jist, zda to stačí. Lidé slepě věří závěrům IPCC (zejména jejich snadněji pochopitelným formulacím prezentovaným ve „Shrnutích pro politiky“) i přes nesporný fakt, že od počátku byl IPCC politickým, nikoliv vědeckým projektem.
Mnozí politici, komentátoři v médiích, tzv. „public intellectuals“, byrokraté ve stále vlivnějších mezinárodních organizacích tyto závěry nejen akceptují, ale používají je ve zjednodušené verzi, a bez zpochybňujících formulací, které jsou uváděny i v samotných dokumentech IPCC. Někteří zastánci těchto názorů jsou však i pro mne nečekaní a nevysvětlitelní. Před několika dny jsem četl přednášku jednoho velmi respektovaného německého ekonoma, který je obvykle originální a navíc velmi kritický vůči intervencionistickým ekonomickým opatřením a etatistickým institucím v Německu. Jeho bezvýhradná akceptace „konvenční moudrosti IPCC“ (či spíše nemoudrosti) je pozoruhodná. Jeho slova:
- „vědecké důkazy jsou zdrcující“;
- „fakta jsou nepopiratelná“;
- „teplota je nesmírně citlivá i na malé rozdíly v koncentraci skleníkových plynů“;
- „pokud by skleníkové plyny v atmosféře nebyly, průměrná teplota zemského povrchu by byla -6°C. Současná průměrná teplota se skleníkovými plyny je +15°C. Vliv CO2 je proto obrovský“;
- „přes všechna přijatá opatření se emise v posledních letech zvyšují. Toto je záhadou pro ekonomickou teorii!“
Abychom tuto záhadu rozluštili, dovolím si dvě stručné poznámky.
Jako ekonom, musím začít tím, že zdůrazním několik samozřejmostí. Emise oxidu uhličitého nepadají z nebe. Jejich objem (ECO2) je funkcí HDP na jednoho obyvatele (tj. velikosti ekonomické aktivity, VEA), počtu obyvatel (OB) a emisní intenzity (EI), která je podílem emisí CO2 na jednotce HDP. Toto bývá obvykle vyjádřeno jednoduchým vztahem, který je samozřejmě tautologickou identitou:
ECO2 = EI x VEA x OB.
Přidáním předpokladů o kauzalitě těchto veličin může být přeměněn v strukturální rovnici. Co tento vztah říká je jednoduché: pokud opravdu chceme snížit ECO2 (což většina z nás, kteří jsme se zde sešli, nepovažuje za nutné), musíme buď zastavit ekonomický růst a tím zablokovat další růst životní úrovně, nebo zastavit populační růst, nebo dělat zázraky s emisní intenzitou. Obávám se, že ve světě jsou opravdu lidé, kteří chtějí zastavit ekonomický růst, růst životní úrovně (nikoliv však své vlastní) a schopnost člověka využít rostoucího bohatství, vědy a technologií pro řešení současných naléhavých problémů lidstva, zejména v rozvojových zemích. Tato ambice jde do značné míry proti veškeré předcházející lidské zkušenosti, která byla vždy spojena se silnou motivací jít neustále kupředu. Není žádný důvod k tomu, aby byla shora organizovaná změna realizována právě teď – zejména s argumenty založenými na tak neúplné a sporné vědě, jako je tomu v případě IPCC. Lidské potřeby jsou neomezené a musí zůstat neomezované i v budoucnu. Asketismus je úctyhodný osobní postoj, ale neměl by být násilím vnucován ostatním.
Obávám se také, že stejní lidé, oběti svých malthusiánských dogmat a svých megalomanských ambicí, chtějí regulovat a omezovat demografický vývoj, což je něco, na co se dosud odvážily pomýšlet či zkoušet pouze totalitární režimy. Pokud bychom se tomuto nebránili, ocitli bychom se na velmi zrádné Hayekově „cestě do otroctví“. Svoboda plodit děti bez regulací a kontrol je jedním z nepopiratelných lidských práv, které – a to musíme zdůrazňovat – respektujeme a budeme respektovat i v budoucnu.
Mezi “oteplovacími” alarmisty jsou i ti, kteří by nesouhlasili se svým zařazením do jedné z těchto kategorií, ale kteří přesto volají po radikálním snížení emisí oxidu uhličitého. Toho lze docílit pouze radikálním snížením emisní intenzity. Tento jejich názor je překvapivý, neboť v technický pokrok věříme pravděpodobně více my než oni. My ale víme, že podobné revoluce v ekonomické efektivnosti (a emisní intenzita je její součástí) nikdy v minulosti realizovány nebyly a nebudou realizovány ani v budoucnu. Očekávat něco takového je neseriózní spekulace.
Nedávno jsem studoval data o emisích CO2 v Evropě za období 1990-2005, tj. v éře platnosti Kjótského protokolu. Závěr, že silný vztah mezi emisemi CO2 a tempem ekonomického růstu nemůže být – navzdory mnohým opačným výrokům – zpochybňován, alespoň ne v relevantním a smysluplném časovém horizontu, je zřejmý. Není potřeba žádných komplikovaných počítačových modelů k tomu, abychom mohli v Evropě rozlišit tři různé typy zemí:
- méně rozvinuté země EU – Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko – které se během tohoto období snažily dohnat ekonomický výkon více rozvinutých zemí Evropské unie. Jejich rychlý hospodářský růst vedl za 15 let ke zvýšení emisí CO2 o 53% ;
- evropské postkomunistické země, které po pádu komunismu prošly zásadním – za normálních okolností dobrovolně neorganizovatelným – transformačním otřesem a nevyhnutelnou radikální ekonomickou restrukturalizací, kdy těžký průmysl zmizel (nikoliv jen stagnoval) prakticky přes noc. HDP těchto zemí se drasticky snížilo. Ve stejném období došlo u nich ke snížení emisí CO2 o 32%;
- „normální“, pomalu rostoucí, ne-li stagnující země EU (bez SRN, kde je obtížné eliminovat dopad toho, že ekonomika východního Německa v tomto období téměř přestala existovat) zvýšily své emise CO2 o 4%.
Obrovské rozdíly mezi těmito třemi údaji (+53%, -32% a +4%) jsou téměř fascinující. A přece existuje mezi evropskými politiky sen snížit emise pro celou EU v následujících 13ti letech o 30% (ve srovnání s rokem 1990). Co to znamená? Předpokládají, že by všechny země prošly podobným ekonomickým šokem, jak tomu bylo v zemích střední a východní Evropy po pádu komunismu? Nyní v celé Evropě? Předpokládají, že by ekonomicky slabší země zastavily proces dohánění zemí bohatších? Nebo mají v úmyslu organizovat snižování počtu obyvatel v Evropě? Nebo snad očekávají zázrak v další vývoji poměru emisí vůči HDP, vyžadujícím technologickou revoluci nevídaných rozměrů? S pomocí – z Bruselu organizované – vědecké a technologické revoluce?
V Evropě (ale v USA a v jiných zemích také) vidím nebezpečnou kombinaci nezodpovědnosti, zbožných přání, implicitní víry v nějakou formu malthusianismu, cynického postoje těch, kteří jsou dostatečně bohatí, spolu se silnou vírou v možnost změnit ekonomickou podstatu věcí radikálním politickým projektem.Tím se dostávám k politice. Jako politik, který osobně zažil komunistické centrální plánování různých druhů lidských aktivit, cítím povinnost znovu připomenout již téměř zapomenuté argumenty používané ve slavné debatě plán versus trh v ekonomické teorii třicátých let (mezi Misesem a Hayekem na straně jedné a Langem a Lernerem na straně druhé), které jsme po desetiletí – až do pádu komunismu – intenzivně používali. Poté byly najednou rychle zapomenuty. Nevinnost, se kterou klimatičtí alarmisté a jejich sympatizanti z politiky a médií prezentují a ospravedlňují své ambice na ovládnutí lidské společnosti, je stejnou „osudnou domýšlivostí“, která není – k mému velkému zoufalství – dostatečně zpochybňována ani společenskými vědami, ani klimatologií. Zejména společenské vědy podezřele mlčí.
Klimatičtí alarmisté věří ve svou vlastní všemohoucnost, ve svou schopnost rozlišit lépe než milióny racionálně se chovajících lidí, co je správné a co nikoliv, věří ve schopnost shromáždit všechna relevantní data do své Centrální regulační kanceláře pro klimatické změny (CRKKZ) vybavené obrovskými počítači, věří v možnost dávat potřebné pokyny milionům jednotlivců a institucí a věří v neexistenci motivačního problému (a následné poslouchání či neposlouchání na straně těch, kteří mají tyto pokyny plnit.)
Musíme znovu zahájit diskusi o podstatě státu a o vztahu jednotlivce a společnosti. Nyní se týká celého lidstva, nikoliv pouze jedné země. Tato diskuse musí znamenat, že musíme vzít v úvahu kanonicky strukturovanou teoretickou diskuzi o socialismu (či komunismu) a poučit se z osudového pádu komunismu před 18ti lety. O klimatologii to není. Je to o svobodě. To by mělo být hlavním poselstvím této konference.
Václav Klaus, projev na Mezinárodní konferenci o klimatických změnách, New York, 4. března 2008; český překlad byl zveřejněn v Lidových novinách, 6. března 2008
www.klaus.cz